Známý neznámý malíř Jiří Kars
Jméno i malířské dílo Jiřího či Georgese Karse si donedávna připomínali jen znalci výtvarného umění. Řadu let prožil na pařížském Montmartru, k jeho blízkým přátelům patřili Juan Gris, Pablo Picasso nebo Amedeo Modigliani. Dnes se Kars opět vrací do širšího povědomí, ceny jeho obrazů na uměleckých aukcích raketově rostou. Letos si připomínáme nejen 140. výročí jeho narození, ale i 75 let od jeho tragické smrti. Výběr z jeho kreseb i obrazů je k vidění v jeho rodišti v Kralupech nad Vltavou. Výstavu v kralupském Městském muzeu připravil jeho ředitel Jan Racek:
Jaká byla Karsova rodina a její postavení zde v Kralupech?
"Když se bavíme o Karsově dětství, pojmenoval bych je Karpelesovi, protože jejich původní příjmení bylo Karpeles. Rodina Jiřího Karpelese patřila zde v Kralupech k vyšší střední vrstvě. Jeho otec Vilém Karpeles zde v polovině 70. let 19. století zakoupil parní mlýn a až do své smrti v polovině 20. let minulého století ten mlýn provozoval. Tuto provozovnu velmi zdokonaloval a vylepšoval, nakonec se z ní stala funkcionalistická budova. Ovšem v té době už se jmenovali Karsovi, protože v roce 1906 si nechali úředně změnit jméno.“
Proč došlo k této změně?
„Nevíme. Z mého pohledu to možná bylo v souvislosti s Jiřího začínající uměleckou kariérou a s jeho působením ve Francii, aby to jméno bylo mezinárodně přijatelnější a srozumitelnější. Třeba tu ale byly i jiné důvody, my to zkrátka nevíme.“
Byla to tedy dobře situovaná rodina. Byly v ní ale i nějaké umělecké sklony, na které by Jiří mohl navazovat?
„Zdá se, že nebyly. Zdá se, že Jiří nebo Georges, jak se mu později říkalo, byl první, možná i v celém rodě Karpelesů zde v kraji, který měl takový talent. Kdesi prohlásil, že otec byl zpočátku velmi rozladěn tím, že nebude pokračovat v jeho stopách. Jiří se mu snažil dokazovat, že z něj obchodník s obilím ani mlynář nebude a že jeho jediným vysněným povoláním je být malířem.“
Kde Jiří Kars studoval?
„Po gymnáziu /v Kralupech/ se odebral studovat malbu na tehdy proslulou Akademii v Mnichově. Po absolutoriu se věnovat cestám po galeriích, muzeích a výstavních síních po celé Evropě, rodinná ekonomická situace mu to naštěstí umožňovala. Takže po ukončení mnichovské Akademie, což bylo na počátku 20. století, se už nikdy nevrátil na delší dobu na území Čech. Možná samozřejmě na návštěvu k rodině, ale po stránce pobytu rovnou navázal tím, že se přemístil do Paříže, která tehdy byly mekkou moderního umění. Zařadil se do skupiny mladých umělců, svých vrstevníků, kteří se tam na počátku 20. století začali sjíždět z celé Evropy. Přivábilo je tam otevřené tvůrčí a ničím neomezované umělecké prostředí, kde se každý mohl rozvíjet svobodně svým směrem.“
Jiří Kars se už tehdy usadil na Montmartru?
„Nebylo to přímo v centru Montmartru, ale na pomezí Montmartru a dalších čtvrtí. Byla to napolo dřevěná stavba, jakýsi pavilon z národopisné nebo průmyslové výstavy, která se v Paříži pořádala okolo roku 1900. A tento pavilon byl po ukončení výstavy přenesen na Montmartre. V přízemí byla veřejná prádelna, kterou zřejmě provozoval majitel, a aby si přivydělal, tak v dalších patrech pronajímal drobné pokojíky začínajícím mladým umělcům. A oni posměšně té stavbě říkali Bateau-Lavoir nebo prádelní loď, protože v ní byla spousta páry a horké vody. Tam Kars ze začátku bydlel a tam taky asi vznikaly přátelské kontakty, které přetrvaly až do konce jeho života. Ze Španělska to byl například jeden z jeho největších přátel Juan Gris, z Itálie Amedeo Modigliani nebo opět ze Španělska nejznámější malíř této generace Pablo Picasso. Je zajímavé, že se tam dostali i lidé zcela prostého původu. Třeba tím nejmladším z této skupiny malířů byl sedmnáctiletý Chaim Soutine, který do Paříže přišel pěšky až z Ukrajiny, přes celou Evropu. A protože tam takto pospolu žili a tvořili, získala tato výtvarná skupina označení Ecole de Paris, tedy Pařížská škola. A zde začalo i to, že Kars během života shromáždil úctyhodnou sbírku prací těchto svých kamarádů. Část z ní měl později uskladněnou i zde v Praze, kde v Mánesově ulici na Vinohradech měl ateliér. Po Mnichově a po okupaci v roce 1939 o tuto kolekci však přišel, protože před válkou musel tato místa opustit. A ta umělecká díla tu musel nechat.
Přes svého přítele Juana Grise se dostal do Španělska, kde se mu velmi zalíbilo. Především se mu líbila jižní krajina. A líbilo se mu tam natolik, že si zde na počátku 30. let pořídil nejen letní byt, ale dům, ve kterém mohl podstatnou část roku přebývat a tvořit. Ten dům byl na pobřeží Středozemního moře v městečku Tossa de Mar. Je zajímavé, že tento dům je tam dodnes. Místní lidé vědí, kdo ho ve 30. letech vlastnil. V přízemí je bar, který se jmenuje Bar Kars, a na domě je pamětní deska, která připomíná, že v něm tento umělec po určitou dobu pobýval. Ovšem bohužel k jeho smůle tam takto intenzívně pobýval jen tři nebo čtyři roky, protože v roce 1936 ve Španělsku vypukla občanská válka. A on jako příslušník židovského národa v tom viděl určitou komplikaci a Španělsko opustil a musel se v Evropě přemístit zase někam jinam. V roce 1937 v Praze alespoň uspořádal svou jedinou velkou výstavu, ve výstavní síni Mánes, kde měl kolem 130 obrazů. Tu výstavu dokonce navštívil i tehdejší prezident Beneš, je známa jeho fotografie z výstavy. Kars se zkrátka snažil nějak navrátit, ale osud mu zahrál jinak.“
Jak tedy do Karsova života a života jeho rodiny zasáhl nacismus?
„Je potřeba říct, že Kars ve všech těchto životních peripetiích nebyl sám. Roku 1907 nebo 1908 se oženil se slečnou Norou, která pocházela z jihlavské židovské komunity. A s ní se pohyboval po všech těchto místech a s ní také uprchl z Prahy před německou okupací. A kam jinam, než do Paříže! Tam strávili určité relativně klidné období, když ale Německo zaútočilo na Francii, tak se Kars zase musel vzdálit z Paříže. Chvíli přebýval v Lyonu, to už ale byl sám, protože jeho manželka zůstala v Paříži. Zapojila se do francouzského odboje, a asi dost seriózně, protože po válce byla dekorována vysokým francouzským vyznamenáním. Snad dokonce válečným křížem ozdobeným drahokamy, což většinou bývají ty nejvyšší třídy. Takže měla velké zásluhy na francouzském odboji. To ovšem znamenalo, že manželé Karsovi o sobě několik let neměli žádné zprávy. Kars se z Lyonu, když Němci okupovali i zbytek Francie, přemístil do Švýcarska, kde žila jeho sestra. Tam přežíval poslední dva tři roky války. A tam bohužel, asi uvláčen všemi těmi válečnými událostmi, na počátku února 1945, v podstatě na cestě do Paříže, která byla v té době už osvobozená, spáchal v jednom z hotelů v Curychu sebevraždu.“
Jméno Jiřího Karse na dlouhá léta poměrně zapadlo. Teď se znovu dostává do povědomí nejen znalců výtvarného umění, ale řekněme i širšího okruhu lidí, kteří chodí na výstavy, kupují obrazy na aukcích atd. Jaký je tedy jeho návrat a „druhý“ život v posledních letech?
„Přese všechno, co jste řekla, tak rozpačitý. Shodou životních i historických okolností vypadl z povědomí zdejší kritické, kunsthistorické a výtvarné obce. A na to se, zvláště po tolika desetiletích, těžko navazuje. Pokud vím, tak velká výstava jeho prací byla kolem roku 1970 v Dejvicích, v tehdy velmi progresívní Galerii Vincence Kramáře. A první velká výstava v současné době se odehrála v roce 2000. Souborná výstava jeho prací tehdy putovala po velkých galeriích v ČR. Od té doby se žádná souborná nebo větší výstava neuskutečnila. Samozřejmě my zde v Kralupech, od té do doby, co naše instituce nově vznikla, se mimo jiné zaměřujeme na Jiřího Karse a na jeho tvorbu. Vystavujeme pravidelně jeho díla pokaždé, když je nějaké jeho životní jubileum. Jinak po stránce prodeje či aukcí zájem o Karse stoupá, obchod s jeho díly kvete. Myslím, že jsou to už asi dva roky, kdy v Praze proběhla aukce, na níž se Karsův obraz, nepříliš rozměrný, někdy z roku 1910, dostal z vyvolávací ceny kolem 300 tisíc na tři a půl milionu. To svědčí o tom, že povědomí o tomto umělci tu je, zájem v určitých kruzích o něj je taky, ale po stránce institucionální uspořádání nějaké jeho velké reprezentační výstavy zatím nevidím. Tak možná za deset let, až bude 150. výročí jeho narození…“
