Doma téměř neznámí, v meziválečné Paříži Kubín, Kars a Eberl slavili úspěchy
Pod názvem École de Paris připravila Národní galerie ve Valdštejnské jízdárně výstavu třem umělcům, na které se doma jaksi zapomnělo, s výjimkou několika obrazů Jiřího Karse, které vlastní a vystavuje NG.
Umělecká veřejnost velmi dobře zná díla známějších českých umělců, kteří ve stejné době, v podstatě do druhé světové války, žili a tvořili v Paříži. Nejslavnější z nich je František Kupka, který se hlavně svými abstraktními díly zapsal do dějin české i světové výtvarné tvorby. V posledních letech se v Praze dočkalo několika výstav i dílo nejslavnější české malířky Toyen, první dámy surrealismu. Ve stejné době společně s Kupkou a Toyen v Paříži tvořila i trojice v podstatě pro českou veřejnost neznámých umělců z Čech, kteří se tam velmi brzo uznání dočkali.
Dramatické osudy umělců
Jejich příběhy jsou pohnuté jako osudy Evropy. Začátky spadají ještě do slavného a šťastného období Belle époque. Starý kontinent žil skoro půl století v míru. Pamětníků posledních válek bylo už pomálu a nikdo si nebezpečí světové války nepřipouštěl. Osudy všech tří umělců se prolínají s dramatickými událostmi těchto let. Georges Kars (narozený jako Jiří Karpeles), Othon Coubine (Otakar Kubín) i François Zdenek (František Zdeněk) Eberl přišli do Francie několik let před první světovou válkou. Kars byl český Němec židovského původu. Pocházel ze židovské rodiny obchodníka s obilím a majitele parního mlýna Viléma Karpelese z Kralup. První světovou válku strávil v zákopech na rakouské frontě. Úspěšný tvůrčí pobyt ve Španělsku přerušila občanská válka. Před pádem Paříže, jako žid, utekl do neokupované části Francie, do Lyonu. A pak ještě jednou, za dramatických okolností přeběhl Němci hlídanou hranici do Švýcarska. Na konci války, v únoru roku 1945, zdrcený zprávami o holokaustu spáchal sebevraždu skokem z pátého patra ženevského hotelu. František Eberl, rodák ze Smíchova, mezi prvními vstoupil ve Francii do československých legií. Po půldruhém roce na frontě byl vážně raněn. Po delším pobytu v sanatoriu pak do zbytku války jezdil jako řidič sanitky pro Červený kříž. Za druhé světové války se zapojil do francouzského odboje. Litoměřický rodák Otakar Kubín se z této trojice přistěhoval do Francie nejpozději v roce 1912. Společně s manželkou byli na začátku války zadržovaní v cizineckém táboře v Bordeaux. Po propuštění z internace Kubín začal jako aktivista pracovat v Národní knihovně, paní Kubínová působila v úřadu českého zahraničního odboje v Paříži.
Malířské rukopisy
Právě Kubín, Kars a Eberl se dokázali v Paříži ze všech českých umělců nejvíce prosadit. Jejich obrazy se objevovaly v prestižních galeriích a na stránkách uměleckých časopisů. Byli součástí kosmopolitního uskupení umělců soustředěných kolem Montmartru a Montparnassu označovaného jako Pařížská škola. Byli současníky a často i přáteli největších umělců dvacátého století jako byl Picasso nebo Modigliani. Právě jeho obraz Žena s modrýma očima, který Národní galerii pro tuto výstavu zapůjčilo Musée d’Art moderne de Paris je působivým úvodním dílem výstavy. Kromě toho zde můžeme obdivovat i díla dalších současníků české malířské trojice Chagala, Deraina, Utrilla a Soutina.
Pro Pařížskou školu je charakteristické pronikání uměleckých stylů díky různorodosti tvůrců, kteří do Paříže přicházeli z celé Evropy. K nejčastějším námětům patřily vedle krajinek portréty současníků, přátel, někdy s trochou vypočítavosti i jejich agentů a galeristů. V portrétní tvorbě vyniká zejména Eberl s desítkami podobizen společenské spodiny z putyk a kabaretů na okraji Paříže. Maloval modelky, prostitutky a pasáky, scény z kaváren a slavných zábavních podniků. Svou tvorbou připomíná svého generačního předchůdce Toulouse-Lautreca. Tato plátna na výstavě potkáváme velmi často. Pro Eberlovy obrazy druhé poloviny dvacátých let jsou charakteristické prázdné oči postav podobné těm, jaké maloval Modigliani. Eberl byl přesvědčený, že oční panenky celkový obraz obličeje ruší a nijak nepřispívají k podobnosti s modelem.
Na výstavě ve Valdštejnské jízdárně jsou bohatě zastoupeny i Coubinovy (Kubínovy) krajiny z jižní Francie. Kubín se tam uchýlil do ústraní po válce, poté co ho postihla rodinná tragédie. Nejprve zemřel krátce po narození syn Pascal a brzy po něm i jeho manželka. Když kritik Richard Weiner popisoval jeho výstavu v Paříži v roce 1922 v době umělcova hlubokého zármutku, napsal do Prahy: „Společným jmenovatelem jeho obrazů je ticho tak hluboké, že hřímá.“ Mezi nimi vůbec poprvé najdeme bohatý soubor, který do své sbírky získal známý galerista Leo Stein. Skupoval desítky jeho obrazů. Kubínovi napsal: „Jste jediný současný umělec, který mne uspokojuje.“
Snad nejvíce přátel a tím i inspirací získal v Paříži Kars. K těm prvním patřil Juan Gris a básník Apollinaire, který mu byl na svatbě za svědka. Na návštěvu ke Karsovým pravidelně chodil Marc Chagal, nebo Soutine. Gris sebou občas přivedl Pabla Picassa. Také Karsova tvorba procházela v tomto překotném životním období proměnami. Po dílech blízkých kubismu, fauvismu a období spřízněným s tvorbou Paula Cézanna vplul do proudu meziválečného klasicismu. K jeho pozdějším důvěrným přátelům patřil Maurice Utrillo, se kterým často muzicírovali. V roce 1928 mu věnoval k narozeninám sonet a podle pohlednice, kterou mu Kars poslal z Čech Utrillo namaloval obraz jeho rodného domu v Kralupech.
Ve Valdštejnské jízdárně je až do 2. března příštího roku k vidění zhruba 250 děl zapůjčených z prestižních evropských muzeí (Musée d’art Moderne de Paris, Nouveau Musée National de Monaco, Musée de Montmartre, Musée de Grenoble) a z nejvýznamnějších českých galerií. Velká část vystavovaných obrazů byla zapůjčena ze soukromých sbírek u nás i v zahraničí.
