V úterý uplyne 589 let od mučednické smrti Jana Husa, kazatele, který kromě toho, že dal jméno fenoménu, jenž se od 15. století táhne českými dějinami jako červená nit, je považován za jednoho z duchovních předchůdců reformace. Červencové Historické obzory budou proto zcela ve znamení mistra Jana, známého i neznámého.
Začátek husitského období českých dějin bývá datován březnem 1402, kdy se Jan Hus stal správcem a kazatelem v Betlémské kapli. Na kněžskou dráhu se Hus vydal na přání své matky, která si - stejně jako většina tehdejších českých matek - přála mít ze svých synů kněze. Hus na pražské univerzitě nepatřil mezi nejlepší studenty, alespoň na bakalářském stupni. Teprve až poté, co si získal mistrovský gradus, se o něm začalo vědět více. V době studií ani nelze s určitostí hovořit o myšlenkových vlivech.
"Spíše těsně po studiích, po ukončení artistické fakulty, víme, že už patřil do okruhu Mistra Stanislava ze Znojma, což byl významný filozof, velký obdivovatel Viklefovy filozofie, ale pozor, ta Viklefova filozofie není totožná s jeho názory na společnost. Stanislav ze Znojma byl obdivovatelem jeho filozofie, nikoliv jeho - dalo by se říci - sociologických názorů. Naopak Hus a další jeho vrstevníci začali v prvních letech patnáctého století přejímat Viklefovy názory na nápravu církve a společnosti. Bylo to nepochybně dáno také analogickou situací mezi Anglií a českými zeměmi, byť se to může zdát přitažené za vlasy, protože to tehdy byly dva světy, ale pocit krize v obou zemích byl, a byl velmi silně vnímán především v intelektuálních kruzích. Mocenský úpadek Anglie v boji s Francií, král Richard II. spíše s kulturními než vojenskými zájmy, v českých zemích úpadek lucemburské moci po smrti Karla IV., král Václav IV. opět spíše s kulturními než vojenskými a politickými zájmy. A ten propad nedávné slavné minulosti a té neutěšené současnosti vede pochopitelně k zamyšlení, jak z toho, že?! A kdo je hlavním viníkem? Hlavním viníkem musí být církev, protože náboženské myšlení prostupuje veškeré myšlení tehdejších lidí. Církev také není v nejlepší situaci, existuje dvojpapežství a také je vnímána jako instituce v krizi, takže se dá říci, že zde dochází k určitému generačnímu posunu a generačnímu odhodlání v kruzích pražské univerzity tuto situaci změnit. A jádrem se stává skupina mladých českým mistrů kolem Husa a Jeronýma Pražského a potom jejich žáci,"
říká přední český odborník na husitství, profesor Univerzity Karlovy, Petr Čornej, který zdůrazňuje, že právě Husovo učitelské působení vytváří předpoklady pro zrod husitských vůdců - kazatelů, jakými byl táborský senior Mikuláš z Pelhřimova zvaný Biskupec, Jan Rokycana, Martin Lupáč a další.
Mistr Jan Hus v Kostnici
"To byli všechno Husovi žáci, kteří se dívali na svého mistra velmi obdivně, sedávali mu u nohou a pochopitelně se zúčastňovali všech těch manifestací let 1408/1409 za Kutnohorský dekret a 1412 za odpustkových bouří, oni tím žili jako studenti a potom si to nesli dále ve svém životě, takže v tomto směru je Hus, i když nemůžeme říci, že třeba nejchytřejší osobností husitství, protože Jakoubek ze Stříbra byl pravděpodobně, co se týče filozofie a logiky, na tom lépe, ale Hus měl charisma a navíc jako mučedník, jako oběť se stal symbolem celého hnutí. Určující vliv Viklefův od počátku 15. století je mimo jakoukoliv pochybnost, v některých Husových spisech je čtvrtina až polovina všech citátů a všech formulací přejímky z Viklefa, to znamená, že se Hus ztotožňoval s Viklefovým názorem na církev, že církev křesťanskou tvoří pouze lidé, kteří jsou předurčeni ke spasení, není to ta církev institucionální, souhlasil i s názory na to, jak by měla být církev zbavena politického vlivu a navrácena svému původnímu apoštolskému poslání, to znamená sekularizovat její majetek, zbavit přístupu k politickým úřadům, což měl provést panovník a stát,"
říká profesor českých dějin Petr Čornej, podle něhož je kromě Husova angažmá ve prospěch kutnohorského dekretu, zajímavý také jeho postoj a podíl na odpustkových bouřích v roce 1412:
Upálení církevního reformátora Jana Husa, 6. července 1415|Foto: public domain
"Hus podobně jako Viklef a později Luther bouřil proti odpustkům, které považoval za nemravné, protože ukazoval, že se člověk nemůže vykoupit z účinného pokání za své hříchy penězi. To bylo v rozporu s etikou, proto když byl vyhlášen prodej odpustků v roce 1412 na podporu papeže proti králi Ladislavu Neapolskému, čili na záležitost válečnou, Hus a celý jeho okruh na univerzitě se postavil proti. Ale král Václav IV. tehdy vydal rozkaz, že má být potrestán každý, kdo bude agitovat proti odpustkům a bránit jejich vybírání. Kdysi se objevil názor, že měl Václav IV. z odpustků slíbenou provizi, ale na to žádný papír neexistuje. Je to čirá hypotéza a spekulace. Druhá hypotéza je, že Václav IV. počítal v roce 1412 s tím, že mu bratr Zikmund pomůže k císařské hodnosti a že se proto snažil udržovat harmonické mezinárodně politické styky, a to i s papežem a že se snažil být korektní vůči odpustkové akci z tohoto důvodu. Ale jisté to také není, protože ani proto žádný papír nemáme. Jisté je, že když v červenci 1412 dosáhly odpustkové bouře vrcholu a staroměstští konšelé, kde měli tehdy mírnou převahu etničtí Češi, dali zajmout ty tři mládence - Staška, Martina a Jana, - tak Hus na radnici intervenoval. Oni slíbili, že jim nic neudělají, ale po Husově odchodu je dali popravit, přičemž došlo ke srocení lidu, takže je nemohli popravit pod pranýřem, nýbrž na rohu Železné a Staroměstského náměstí. Hus sám se k tomu následujících čtrnáct dní vůbec nevyjádřil, byl tím patrně zaskočen. I když dav odnesl těla popravených do Betlémské kaple za zpěvu antifony Istí sunt sanctí - Oni jsou svatí, a to prováděl Husův přítel Mistr Jan z Jičína, který posléze skončil mezi tábority. Co je zajímavé, že tehdejší pražské ženy lízaly z těch zkrvavených roušek mládenců krev s odůvodněním, že tím vstupují do kontaktu s jejich mučednictvím a svatostí, protože jejich duše už dlí na nebesích, takže vidíme, v jaké úrovni se asi ta religiozita, to náboženské cítění lidových vrstev, pohybovalo. Hus potom mluvil až po čtrnácti dnech a říká se, že mezi Husem a Václavem pak už došlo k roztržce, kterou nešlo zacelit."
Tento názor ale - jak dodává Petr Čornej - neodpovídá zcela historické skutečnosti.
