Zpátky do Evropy. A co dál? 20 let českého členství v EU

Češi a Evropská unie

Letos uplyne 20 let od vstupu Česka do Evropské unie. I přesto si Češi a Češky stále zachovávají od evropské politiky značný odstup. Pouze 28 % obyvatel se podle nedávného průzkumu Eurobarometru zajímá o blížící se volby do Evropského parlamentu – to je nejméně ze všech členských států EU.

Přitom v referendu o přistoupení Česka do EU v roce 2003 se více než 77 % hlasujících vyslovilo pro vstup. Výsledek sice může být mírně zkreslený, protože část odpůrců evropské integrace pravděpodobně zůstala doma – volební účast byla jen asi 55 %. Ani vyšší volební účast by ale podle sociologa Martina Buchtíka nezvrátila celkový výsledek referenda, ve kterém Češi a Češky jednoznačně stvrdili svůj zájem o vstup do Evropské unie. K tomu nakonec došlo v květnu roku 2004. “Tím jsme vlastně měli splněno a dál jsme se tím nezabývali. Politická reprezentace i zbytek společnosti přestali řešit otázku našeho směřování. Jako kdybychom si řekli: ‚dostali jsme se do Evropské unie, takže návrat do Evropy si můžeme odškrtnout.‘ A na Evropskou unii jsme tak trochu zapomněli.”

Martin Buchtík | Foto: Michaela Danelová,  Český rozhlas

Možná i proto patří Česko dlouhodobě mezi nejvíce euroskeptické státy, vysvětluje Buchtík. “Nemáme pocit, že bychom v Evropské unii něco zmohli. Často máme pocit, že se rozhoduje o nás bez nás. To je takový náš mnichovský syndrom, který v Česku stále silně rezonuje. Nevíme, jak Evropská unie funguje ani co nám naše členství přináší. V našich průzkumech z posledních zhruba deseti let se ukazuje, že většina lidí v Česku si Evropskou unii spojuje s malichernostmi. Všichni si vzpomněli, že okurky mají být rovné a banány zahnuté a že to nařídila Evropská unie. Jsou z toho v podstatě anekdoty. Jsou to ale právě tyto anekdoty, které si lidé v Česku s Evropskou unií spojují nejsilněji: úsporné žárovky, výkon vysavače, že tuzemskému rumu nemůžeme říkat rum, pomazánkovému máslu nemůžeme říkat máslo. Podobných mýtů je opravdu hodně. A právě to lidem v Česku na Evropské unii vadí – že údajně řeší malichernosti,” doplňuje Martin Buchtík.

Populární představa o „druhém Švýcarsku“

Přestože členství v EU a v NATO Českou republiku politicky i vojensky pevně ukotvilo v západních strukturách, česká společnost nemá zcela jasno v tom, kam by chtěla patřit. “Zhruba 45 % lidí v Česku říká, že chce patřit na Západ, což úzce souvisí s členstvím v Evropské unii. Asi 3-4 % občanů by chtěla patřit na Východ. A zbytek chce být druhým Švýcarskem, mostem mezi východem a západem. To v této části Evropy není nic zvláštního. To vám řeknou i lidé na Slovensku, v Maďarsku nebo třeba v Srbsku. Je zajímavé, že představa o “druhém Švýcarsku” se v českém prostředí začala prosazovat už v meziválečném období. Je to takový leitmotiv, který se prolíná našimi dějinami. Došlo to tak daleko, že Švýcaři jsou pro Čechy a Češky druhý nejoblíbenější národ – hned po Slovácích. O Švýcarsku přitom víme akorát to, že mají krásnou krajinu, stejně jako Česko, že jsou tam krávy, možná i fialové, a z jejich mléka se vyrábí skvělé sýry a čokoláda. Jsou tam banky, možná i nějaké zlaté poklady, a vyrábí se tam kvalitní hodinky. A to je asi tak všechno, co o té zemi víme,“ popisuje sociolog Buchtík.

Foto: Kristýna Maková,  Radio Prague International

I přes rezervovaný vztah části české veřejnosti k Evropské unii je zřejmé, že členství v EU je pro Českou republiku v mnoha ohledech přínosné. Europoslanec za ODS Alexandr Vondra nejvíce oceňuje pět základních svobod, které Evropská unie poskytuje. “Volný pohyb osob, zboží, služeb, kapitálu a informací. To je pro nás něco skvělého. Česká republika je podobně jako Německo exportně orientovanou zemí, která toho vyrobí mnohem víc, než kolik je schopna prodat doma. Jsme závislí na otevřených trzích, na exportu, na přeshraniční spolupráci. Tyto svobody jsou fantastické. Nesmíme o ně přijít,” zdůrazňuje Vondra.

EU není vnímána jako naše domácí prostředí

Stejně tak by se dalo zmínit, že Česká republika byla celých dvacet let čistým příjemcem prostředků z Evropské unie, které byly využity na rozvoj školství, zdravotnictví, dopravní infrastruktury, ochrany životního prostředí, ale třeba i v oblasti podnikání a zaměstnanosti. I přesto se dlouhodobě nedaří přesvědčit o užitečnosti Evropské unie českou veřejnost. Dokládá to mimo jiné i nízká volební účast ve volbách do evropského parlamentu. V roce 2014 dosáhla volební účast pouhých 18 %. Nižší volební účast už byla jen na Slovensku, připomíná analytička pro evropské záležitosti v německém parlamentu Helena Truchlá. “Česká politická reprezentace nikdy nepřijala Evropskou unii úplně za svou, nikdy ji nebrala jako své domácí prostředí. Nikdy se neprosadilo vnímání, že my jsme Evropa a že volit do evropského parlamentu znamená volit naše lidi do našeho demokratického sboru, skrz který pak budeme moci ovlivňovat naše životy ve zcela konkrétních oblastech.”

Evropský parlament,  Brusel | Foto: bisi,  Pixabay,  CC0 1.0 DEED

Podle vedoucí zastoupení Evropské komise v Česku Moniky Ladmanové je to pouze otázka času, než se Češi a Češky s Evropskou unií více sžijí a přijmou ji za svou. “Je to teprve dvacet let. Pro někoho to může být málo, pro někoho moc. Jisté je, že už tu máme generaci mladých lidí, kteří se do Evropské unie narodili. Ti už naše členství nijak nezpochybňují. Když jezdím na debaty se studenty, tak si musím vždycky připomenout, že pro ně už je to zcela automatické. Pro mě to ještě automatické není. Proto mám občas obavy, aby se nestalo něco nepředvídatelného. Myslím si, že to chce čas. Vstup do Evropské unie byl pro mnoho lidí něčím zcela novým. Takže bych to neviděla tak černě. Prostě si na to musíme zvyknout, a to nějakou dobu trvá. Teď jsme ve 20. roce a možná to bude rok průlomový – tak, jako když dorůstá adolescent v rodině. V tomto období se taky trochu promění a spoustu věcí mu dojde,” uzavírá Ladmanová.

Proč se v českých médiích v souvislosti s EU uchytil výraz diktát Bruselu? Jak se k evropské integraci staví jednotlivé politické strany? A jakými proměnami prošly od roku 2004 postoje Čechů a Češek k Evropské unii? Dozvíte se ve čtvrtém dílu podcastu Česko v šesti kapitolách.

Autor: Filip Rambousek
klíčová slova:
spustit audio

Související

  • Česko v šesti kapitolách

    Klima a životní prostředí, Evropa, práva národnostních a sexuálních menšin, migrace a vztah k Rusku. Jakým směrem se vyvíjí veřejná debata? A jak je na tom Česko?