10) Jak se žilo a bydlelo v minulých staletích ukazuje Valašské muzeum v přírodě
Lidové stavby minulých století a zvyky jejich obyvatel. To je Valašské muzeum v přírodě, které se za téměř sto let neskutečně proměnilo. Původně byly v městském parku v Rožnově pod Radhoštěm jen dvě budovy doplněné drobnými stavbičkami.
Dnes má muzeum tři areály - Dřevěné městečko, Valašskou dědinu a Mlýnskou dolinu. V čem se však muzeum rozhodně neproměnilo, to je snaha zachovat odkaz otců zakladatelů, říká jeho ředitel Jindřich Ondruš.
"Oni chtěli, aby muzeum nebylo jenom mrtvým skladištěm staveb a věcí, ale aby žilo. Valašská dědina v historii měla vždycky v údolí centrum a sahala až do vrcholových partií kopců, kde lidé přes léto žili, pásli dobytek, měli tam svoje koliby, salaše, chléviska. Chceme zobrazit i to, že existovalo i hospodaření v lesích. A že před 130 lety tady byly počátky turismu. Toto všechno chceme vyjádřit ve vrcholových partiích skanzenů. Nad Valašskou dědinou budujeme a připravujeme nový areál, kde zobrazíme koliby z Valašska a Těšínska, kde se jim říkalo kurlok. Chystáme dohromady na 20 dalších objektů, které ukážou život v této poloze Valašska."
Muzeum chystá velké investice
K návštěvníkům muzeum promlouvá prostřednictvím expozic, které byly vytvořené na základě skutečných příběhů rodin, které v minulosti žily a pracovaly na Valašsku. I život v muzejní dědině však změnila epidemie koronaviru, posteskl si Jindřich Ondruš.
"Nemáme návštěvníky, nemůžeme jim poskytnout ten prožitek, neděláme ani výchovně vzdělávací pořady pro děti a to je velmi smutné. Restaurátoři pořád pracují na našich sbírkách. Připravujeme veliké investice. Loni jsme získali velkou částku z operačních programů a začneme stavět veliký depozitář. Ten nám vyřeší naši péči o sbírky na 50 let dopředu. Bude to veliká stavba za 150 milionů."
Podívat se můžete do staré kovárny i pily
Muzeum v přírodě nabízí řadu staveb, ve kterých najdete řemeslníky. V Mlýnské dolině přímo v kovárně stojí kovář Vítek Ručka.
"Vybavení je tu poměrně jednoduché, 150 kg těžká kovadlina, kladiva, kleště, nástroj, kterým se to železo seká. Dříve byly tahací měchy, dnes máme elektrické výhně a kompresory, co foukají vzduch. Uhlí se používá do výhně černé, dříve se používalo dřevěné. Ale práce je to stejná jako kdysi, železo musí mí kolem 1000 stupňů."
Za zvuků kladiva se železo pomalu stáčelo do tvaru podkovy. Stejně jako zvoní kovadlina, je nedaleko slyšet i zvuk mlýnského kola.
"Jsme v mlýnské dolině, a protože tady je mlýnský náhon tak ukazujeme stavby na vodní pohon. Teď stojíme v hamru, máme tu vodní pilu, která pohání katr na řezání dřeva, dále tu je vodní mlýn, válku, lisovnu oleje. Vše jsou to samostatné stavby. Je to všechno funkční. Na tom si jako muzeum zakládáme. Jsme muzeum živé a návštěvníci potkají řemeslníky v akci, třeba právě kováře. Tady v Mlýnské dolině stejně jako v dalších našich areálech."
Muzeum podle ředitele Ondruše slouží i jako výuka pro děti.
"Když přijdete s dětmi, tak se tu krásně demonstrují základní fyzikální principy v takovém nejjednodušším pochopitelném provedení. Je úžasné, že kdo měl náhon nebo potok a dokázal si postavit mlýnské kolo, tak měl mechanismus, který uměl pohánět celkem cokoliv."
V době adventu si tu můžete ochutnat vánoční oplatky
Ve Valašském muzeu před Vánoci ukazují, jak je slavili naši předkové. Například Anna Borová peče vánoční oplatky.
"Pečení vánočních oplatků je doložené už od 7. století. Je to tradice, která se váže pravděpodobně na Cyrila a Metoděje. S určitostí se o pečení oplatků mluví už ve Velislavově bibli, která vznikla v roce 1325 až 1349, kdy iluminace v této bibli znázorňuje svatého Václava, který peče oplatky ve čtverhranné oplatečnici. Tradice pečení oplatků se dodnes dodržuje v celé střední Evropě, především na severní Moravě, tedy ve Slezsku, na Těšínsku, dále pak v Polsku, na Slovensku, v Maďarsku, a co je zajímavé, také v Litvě."
Oplatky jsou obřadním pečivem. Je to nekvašené těsto z hladké mouky a vody.
"V některých regionech je vylepšovaly buď medem, někde dávali do medu i česnek. Těmto surovinám přisuzovali magické schopnosti. Někde do medu dávali i semínka šípku. Podle regionů se to trošku liší, ale ten základ zůstává stejný. Je to obřadní pečivo určené ke štědrovečernímu hodu."
Mladé dívky třásly bezem
V muzeu ukazují, jak se v domech žilo, jaké měli vánoční zvyky. Naši předci si i rádi zavěštili. Krájeli jablíčka, pouštěli lodičky ze skořápek ořechů. Mladé dívky zjišťovaly, na kterou stranu se vdají, připomněla Šárka Kramolišová.
"Děvčata vybíhala v noci na nejbližší křižovatky a hledala černý bez. Třásla s ním a říkala: třesu třesu bez, ozvi se mi pes, kde můj milý dnes." Poslouchala, z které strany se ozval pes a z té strany měl přijít její milý. Když se ozvaly kostelní zvony, tak to nevěstilo nic dobrého."
Ve skanzenu se i peče. Nikoliv cukroví jaké známe dnes, ale vdolky, připomněla Vanda Vrbová.
"Dřív se cukroví nedělalo, jako cukroví se pekly vdolky. Pak se začaly péct perníky. Cukroví, jak ho známe dnes, dřív nebylo. To bylo moc drahé a pracné. Nebylo to jen na mlsání, ale taky na hlad. Ty vdolky byly tvarhové, hruškové, makové, povidlové, zelné, aby se toho najedli."
