125 let od narození Lea Haase: Umělec mezi hrůzou, talentem a ideologií
Leo Haas, rodák z Opavy, zažil víc než většina jeho současníků. Přežil Terezín, Osvětim i padělatelskou dílnu v Sachsenhausenu — a po válce se stal jedním z nejvýraznějších kreslířů komunistické propagandy. Jeho život je plný zvratů, které ukazují, jak těžké je zůstat nezávislý, když se svět kolem hroutí.
Leo Haas se narodil 15. dubna 1901 v Opavě do rodiny slovenského původu. Už jako dítě měl jasno – svět chce pozorovat a zachycovat. Rodiče jeho talent podporovali: učil se hře na klavír, zpěvu i malbě. Malířské nadání zdědil po dědečkovi, který vytvářel nástěnné obrazy v kostele.
Na doporučení učitele odjel mladý Haas studovat do Karlsruhe. Zpočátku jej podporoval příbuzný z USA, po jeho smrti si však musel na studia vydělávat hraním po barech a prodejem litografií. Už tehdy se ukázalo, že jeho život nebude jednoduchý.
Berlín, Vídeň a návrat domů
Ve dvacátých letech se Haas pohyboval v evropských kulturních centrech. V Berlíně studoval u Emila Orlika, ve Vídni kreslil karikatury pro noviny a pomáhal budovat českou komunitu. Po návratu do Opavy si otevřel vlastní ateliér a oženil se s portrétistkou Sophií Herrmann.
Byl všestranný, pracoval pro Asociaci německých umělců, tvořil plakáty, kulisy i reklamy. Jenže Evropa se měnila – a s ní i Haasův život.
Nástup nacismu a označení „degenerativní umění“
Po protižidovských pogromech v Opavě v roce 1937 byla jeho díla označena za „degenerativní“ a on sám obviněn z kulturního bolševismu. Po Křišťálové noci odešel s manželkou do Ostravy.
Nacistická opatření jej brzy dostihla. V Nisku pracoval jako strojvedoucí či ševcovský učeň, ale zároveň tajně maloval život v táboře. Vzniklo přes sto kreseb – jedinečné svědectví o každodennosti vězňů.
Terezín, Osvětim a padělatelská dílna
V roce 1942 byl zatčen Gestapem a později deportován do Terezína. Díky svému talentu se dostal do technicko-grafického oddělení, kde mohl malovat a dokonce učit děti. Jeho kresby z ghetta patří k nejcennějším dokumentům této doby.
V roce 1944 byl obviněn ze „šíření hrůzy“ a poslán do Osvětimi. Tam kreslil technické nákresy pro doktora Mengeleho. Později byl přesunut do Sachsenhausenu, kde se ocitl ve skupině vězňů pracujících na padělání britských bankovek. Osvobození se dočkal v květnu 1945 v Ebensee.
Haas později vzpomínal: „Nejčastěji v noci jsme malovali hladovějící vězně, dětské transporty, věšení.“
Poválečná víra v komunismus a role propagandisty
Po válce se vrátil do Terezína, kde našel ukryté kresby – a zjistil, že většina jeho rodiny zahynula. Vstoupil do komunistické strany, kterou považoval za hráz proti nacismu. Stal se jedním z nejvýraznějších kreslířů komunistické propagandy, publikoval v Rudém právu i Dikobrazu.
Jeho karikatury z této doby jsou dodnes známé: Američané opíjející se colou, lynčování černochů, bombardování Koreje. Haasův styl byl nezaměnitelný – a režim toho využíval.
Jenže jako Žid začal být v době procesu se Slánským opět v ohrožení. Strach jej provázel i přes jeho loajalitu.
Nový život v Berlíně a návrat do Opavy
Po smrti druhé manželky v roce 1955 odešel do Východního Berlína, kde se znovu oženil a pracoval jako karikaturista pro Neues Deutschland, Eulenspiegel i televizi. Jeho díla se vystavovala po celém světě.
Na jaře 1981 se naposledy vrátil do rodné Opavy. Výstavu v Domě umění zakončil gestem, které o něm vypovídá víc než slova – všechny vystavené kresby městu daroval.
Leo Haas zemřel v roce 1983 v Berlíně.
