Vzpomínky jsou jako kousky filmu. Michaela Vidláková šla místo do školy do Terezína
Když začala válka, byly jí dva roky a tři měsíce. Pamětnice holocaustu Michaela Vidláková má na válku útržkovité vzpomínky, jako by kousky filmu. Když odjížděla v roce 1942 do Terezína, dostala místo tašky do školy na záda baťůžek.
"Já si z celé té mnoha stránkové řady zákazů, příkazů a nařízení pamatuji hlavně to, že jsem nesměla na hřiště, do parku, že jsem nesměla v létě na brouzdaliště. To se mně hluboce dotýkalo. Ale ještě jsme si nějakou dobu třeba hráli s dětmi ze sousedství na dvorku. Hluboko mě zasáhlo, když přestalo být povoleno, aby se židé a nežidé stýkali na veřejnosti a najednou mě děti naprosto ignorovaly. Takže mě musela máma vysvětlovat, že by rády, ale nesmí. Vnímala jsem i to, že rodiče a prarodiče nosí hvězdu. Ale to jsem nebrala nijak úkorně, protože rodiče mi vysvětlili, že jsme trošičku jiný národ, i když mluvíme česky."
Vnímala i dlouhé fronty před obchodem nebo to, že je několikrát průvodčí vyhodil z tramvaje.
"Ale nejvíc se mně dotklo, a to už jsem byla přece jenom trošku starší, když nás vystěhovali z bytu. My bydleli na Letné v moderním domě, pak jsme bydleli na Žižkově s dalšími rodinami pohromadě ve studeném bytě. Byl konec s koupáním, které jsem měla ráda. Musela jsem se mýt v nevytopené koupelně ve studené vodě. Takže takové věci mi v paměti utkvěly. Jsou to opravdu jenom takové útržky. Samozřejmě později jsem pochopila, co všechno naši rodinu postihlo. Ale to až mnohem později."
Krátce před šestými narozeninami odjela Michaela Vidláková v roce 1942 do Terezína. Místo tašky do školy dostala malý ruksáček. Vybavuje se jí, jak s rodinou spali na slamnících. Jako dítě to však vnímala i s jistou zvědavostí, že někam jede. Jak vzpomíná na Terezín?
Že nás koušou blechy? Nesmím fňukat, stejně jako ostatní
"Teď, když už chápu, co to bylo, tak si říkám, že to pro mě byla úžasná škola života. Nesmírně mnoho jsem se tam naučila, dodneška to považuji za účelné. Ale tenkrát jako pro dítě, pro mě bylo důležité, že jsem přišla do dětského domu, kde jsem zase měla kamarády. Vedli nás k tomu, že si musíme pomáhat. Když se na to dívám zpětně, tak si uvědomuji skutečnou hodnotu kamarádství. Patří to dnes k mým prioritám, že člověk někam patří, někomu pomáhá, snaží se být platným členem nějaké pospolitosti. Ale tenkrát bylo prima, že tam mám kamarády. A že bydlíme na kavalcích a koušou nás blechy, no jo, člověk se musí přizpůsobit. Ostatní taky nefňukají, tak přece nesmím fňukat, to by se mi smály."
Dítě je nesmírný realista, podotýká Michaela Vidláková. Bere věci tak, jak jsou.
"Že mi jídlo nechutná, že ho není moc... No dobře, ale ostatním taky nechutná. A nikdo nekňourá, že tu polívku nebude. No, tak já ji taky budu. Prostě člověk se naučil přizpůsobit se těm ostatním. Naučili jsme se prakticky myslet, nic nevyhazovat, o všem přemýšlet, co můžeme nebo nemůžeme vyhodit. Naučili jsme se improvizovat. Dneska vidím, že jsme se naučili nepanikařit. A hlavně neztrácet naději. To byla jedna z těch nejdůležitějších věcí. Samozřejmě byly taky smutné věci. Ale paměť lidská je natolik milosrdná, že je většinou vymazává. Takže mně v paměti zůstalo, jak jsem byla nemocná, jak mě bylo zle. V paměti mi zůstalo, jak jsem se nerada loučila, když někdo odcházel do transportu. A přitom jsme netušili, co s námi bude. Nás vlastně zachránil táta. Bylo nesmírné štěstí, že jsme v Terezíně zůstali všichni tři až do konce."
Z pochodů smrti a z koncentráků přicházely lidské trosky
Tatínek Michaely Vidlákové byl původně kožešník, ale když ho vyhodili z práce, tak pracoval v dřevařské firmě. Když se ho ptali, čím je, tak řekl, že pracuje se dřevem. A oni zrovna potřebovali tesaře, díky tomu zůstala rodina v Terezíně. Vybavuje si, jak přijížděly transporty, i karanténu, která tu byla kvůli infekčním chorobám.
"To byla jedna z těch smutných věcí, že jsem viděla ty lidské trosky, které tam přijely těmi dobytčáky. Lidi, kteří dorazili z těch pochodů smrti. Další smutná věc byla třeba, že staří lidé byli na tom ještě daleko hůř než my děti. Takové věci si pamatuji. Na konci války jsme doufali, že jedou Rusové. Ona to byla poslední várka Němců, a ještě hodili přes plot ruční granát. A jednoho člověka to snad zabilo, jednomu to utrhlo nohu. Pro mě to byla šílená představa, jak je možné živému a zdravému člověku utrhnout nohu."
Ten pravý pocit svobody zažila, když později ruský voják bral jednotlivé děti k sobě do sedla na koně.
"Takový pocit bezpečí jak jedu na tom koni, a on mě veze kolem louky. A já vnímám jakoby poprvé barvy. Jako kdybych do té doby nevnímala barevnost světa. A najednou vidím zelenou trávu a modrou oblohu. A kvetoucí stromy. A Středohoří v pozadí. Prostě najednou vnímám svět," vzpomíná na pobyt v Terezíně Michaela Vidláková. Když se dnes dívá do minulosti, jak tuto dobu vzpomíná?
"Já si říkám, že pro mě to byla škola života, protože jsem pochopila, co člověk opravdu nejnutněji k životu potřebuje. Kousek chleba, trochu vody, nějakou střechu nad hlavou, něco na sebe. Pak potřebuje kamarády. Potřebuje dobrou rodinu. A pak potřebuje svobodu a mír. To je to, co jsem si já zpětně uvědomila, že toto jsou ty priority, které mi dal Terezín."
Související
-
Cesta ke svobodě: 80 let od konce 2. světové války
V seriálu se postupně vrátíme do dramatických dnů druhé světové války a připomeneme si klíčové události, které vedly k osvobození naší země.
