25. únor. Nekomunistické strany nebyly připravené na čelní střet
Uběhlo 75 let od doby, kdy komunisté v Československu převzali moc. Ale jak to všechno začalo? Konflikt uvnitř vlády zažehla situace v policii.
Krize trvala už měsíce před tím, kdy se vyhrotily vztahy mezi komunisty a stranami stejné vládní koalice (Národní fronty). Už na podzim roku 1947 byla velká krize na Slovensku. Možná to byl podle historika Oldřicha Tůmy z Ústavu pro soudobé dějiny jen takový zkušební balonek, který ještě skončil kompromisem.
Rozbuškou, která nastartovala konflikt uvnitř vlády, byla situace v policii.
"Komunisté měli od roku 1945 v moci ministerstvo vnitra. Komunistický ministr vnitra Václav Nosek dělal všechno možné, aby policii dostal pod kontrolu komunistické strany. Především některé části policie opravdu už té době pracovaly pro komunisty nebo na zakázku komunistů. Policisté donášeli informace z prostředí těch ostatních stran, nebo byla celá řada případů, kdy politici hlavně na Slovensku, ale nejen tam, byli vystaveni trestnímu stíháni, často to bylo vyfabrikované, takže ta situace v policii byla opravdu na ostří nože. A v této situaci, kdy nekomunistické strany neustále ministra vnitra kritizovaly, tak přišla zpráva do vlády, že ministr vnitra vyměnil osm vedoucích činitelů Sboru národní bezpečnosti, čili policie."
Gottwald na vládě mlžil
Panovala obava, že odvolané důstojníky nahradí sympatizanti nebo členové komunistické strany. Proti tomu ve vládě vznikla jednotná protikomunistická fronta. Její součástí byli i sociální demokraté, kteří jinak v celé řadě jiných témat s komunisty spolupracovali. Tady se postavili na stranu kritiků komunistů a vláda rozhodla, že ministr vnitra musí rozkaz, kterým odvolal ty důstojníky, vzít zpátky.
"Na příští schůzi vlády ministr vnitra nebyl a předseda vlády Gottwald řekl, že nemá dost informací, a že vláda nemůže zasahovat tímto způsobem do vedení jednoho resortu. Schůze vlád 17. února skončila a další schůze měla být 20. února. Ale to se už nesešli ministři tří vládních stran - československých socialistů, lidovců a slovenské Demokratické strany. Napsali dopis předsedovi vlády a požadovali, aby je ujistil, že rozhodnutí vlády, které se týkalo odvolání těch důstojníků, bylo provedeno, že to je podmínka, bez které se nemohou jednání vlády účastnit. Gottwald jim zase poslal nějakou vyhýbavou odpověď, že Nosek je pořád nemocný a kdesi cosi, tak podali demisi a tím vlastně ten latentní dlouhotrvající konflikt přešel do vládní krize, která skončila velice rychle, úplným vítězstvím komunistů."
Nekomunistické strany čekaly parlamentní řešení
Nekomunistické strany se naivně domnívaly, že krize bude řešena běžnými prostředky parlamentní demokracie. Nic takového komunisté nechtěli a nekomunisté nebyli vůbec připraveni na ten čelní střet. Nedomluvili se ani se sociálními demokraty, kteří před tím hlasovali ve vládě s nimi. Nedomluvili se ani s ministrem Masarykem.
"Zjevně se nedomluvili na společném postupu ani s prezidentem Benešem, o tom jsou mezi historiky spory. Někteří říkají, že Beneš jim řekl: to vám chválím a musíte neustupovat. Jiná svědectví jsou o tom, že se Beneš tloukl do hlavy a říkal, co to udělali za blbost, že to není dobře připravené. Čili komunisté rozhodně nečekali na volby. Hned druhý den svolali masové manifestace v Praze. Gottwald řekl, že s těmi reakcionáři už jednat nebude a vyzval k zakládání tzv. akčních výborů Národní fronty. To znamenalo, že ve všech částech státní správy, ale i v podnicích a ve školách se chopily moci ještě před 20. únorem tzv. akční výbory Národní fronty. Víceméně samozvané orgány.
A zároveň komunisté také ozbrojili a organizovali Lidové milice, takovou paramilitární organizaci, která má genezi už od roku 1945 v závodních stážích. Ty Lidové milice asi nepředstavovaly výrazně silnou vojenskou sílu. Myslím, že dostal každý pušku a pouhých pět nábojů. Ale pochodovali ulicemi měst, asistovali policii při zásazích proti úřadům, při obsazování redakcí novin a časopisů, které ty strany vydávaly. Čili jako manifestace moci. To určitě důležitou roli sehrálo," dodal historik Ondřej Tůma. A pak tu byli komunisté dalších víc než 40 let.
