60. výročí Slovenského národního povstání I. - Formování odboje

Koncem srpna si připomeneme 60. výročí Slovenského národního povstání, jedné z nejdůležitějších událostí českého a slovenského odboje za druhé světové války a slovenských dějin vůbec. Herbert Brynda připravil s historikem Janem Rychlíkem o Slovenském národním povstání pro Historické obzory seriál.

60. výročí Slovenského národního povstání I. - Formování odboje

Památník Slovenského národního povstání

Odboj na Slovensku se od roku 1943 konsolidoval v závislosti na vývoji na frontách. Od druhé poloviny roku 1943, po bitvě u Kurska, po porážce německých armád v severní Africe a vylodění spojenců na Sicílii už pro nikoho na Slovensku nebylo žádným tajemstvím, že Německo válku prohraje.

"Na Slovensku se běžně poslouchal zahraniční rozhlas, podle slovenských zákonů to totiž nebylo trestné, to znamená, že zprávy londýnského vysílání v češtině a ve slovenštině se šířily víceméně volně. Nebylo tudíž také žádným tajemstvím, že Spojenci slovenskou vládu ani stát jako takový neuznávají, a naopak uznávají československou exilovou vládu a exilového prezidenta Beneše. Že tudíž po válce Slovenský stát zanikne a bude obnovena Československá republika. To byla alfa i omega úvah odboje na Slovensku, protože do té doby byly do odboje zapojeny především skupiny takzvaných Čechoslováků, to znamená lidí, kteří byli nějakým způsobem spjati s předválečnou Československou republikou. Většinou šlo o kruhy důstojníků, kteří byli silně československy orientovaní, někdejší politiky z řad agrární strany (Ursíny, Lettrich) a potom to byli komunisté, kteří proti luďáckému režimu vystupovali z ideových důvodů. Od roku 1943 se základna rozšiřovala, protože i stoupenci slovenské samostatnosti si uvědomovali, že takto už otázka nestojí, že Slovenský stát nebude, že otázka obnovy Československa je daná mezinárodními faktory a tudíž, pokud se má zachovat něco ze samostatného postavení Slovenska, bude lépe, jestliže Slováci do příští Československé republiky vstoupí dobrovolně a tím pádem si budou moci nárokovat určité autonomní postavení, než kdyby tam vstoupili jako národ poražený a Slovensko se v podstatě stalo vojensky okupovaným územím,"

říká profesor českých dějin na Univerzitě Karlově Jan Rychlík. Státní aparát byl navíc značně nespolehlivý. Úředníci Slovenského státu většinou přešli z aparátu Československé republiky, mnozí zažili převrat v roce 1918 a dobře věděli, že se po každém převratu konají čistky. Neměli proto příliš chuť se vázat na režim, který spěl k zániku. Do konce roku 1943 tedy vzrostla odbojová základna a začala se objevovat snaha jednotlivé odbojové proudy sjednotit. Toto sjednocení ale muselo mít podle Jana Rychlíka nějakou ideovou bázi:

"Tou ideovou bází ve státoprávní oblasti byla otázka zachování maxima svébytného postavení Slovenska. Otázka návratu k předmnichovským poměrům, k centralismu tak, jak existoval v první československé republice, byla pro 95% obyvatel Slovenska nepřijatelná. to byl tedy bod první, státoprávní poměry. Zde našli poměrně rychle společnou řeč takzvaní národně orientovaní komunisté, to jest skupina tehdy ještě mladých politiků, kteří potom budou hrát velkou roli v poválečné historii a méně slavnou roli po roce 1968, mám na mysli Gustáva Husáka, ale také básníka Ladislava Novomeského, a skupina předválečných, autonomisticky orientovaných agrárníků, což byli také relativně mladí lidé, jako byl Ján Ursíny, Jozef Lettrich. Ti se dohodli, že poválečné Československo má být budováno v podstatě na bázi federace, populárně to vyjadřovalo dobře zapamatovatelné heslo: rovný s rovným. Nechme teď stranou, do jaké míry bylo toto heslo logické, protože tady se podle mého názoru - a můžeme se ptát, jestli úmyslně nebo neúmyslně - splétali dva pojmy, které nejsou totožné: rovnoprávnost a rovnost. Těžko mohou být rovnoprávné dva celky, které jsou různě velké a různě početné."

Další oblastí byl sociální program. Tam byla dohoda mezi komunisty a agrárníky mnohem obtížnější, neboť byly jejich zájmy a cíle protichůdné.

"Třetí oblast dohod se týkala národnostního uspořádání a v tomto bodě byla zase dohoda poměrně snadná, protože v obou případech šlo o národní síly, to znamená, že osten byl zaměřen proti maďarskému revizionizmu a proti Německu jako takovému a proti německému expanzionizmu. I když si musíme uvědomit, že pro Slovensko byla německá otázka vždy podřadnou otázkou. Německá menšina na Slovensku byla málo početná a žila rozptýleně. V podstatě šlo o diasporu, jedním z takových ostrůvků byla oblast Handlové nebo na Spiši a Němci na Slovensku si nikdy nemohli nárokovat - a nikdy je to ani nenapadlo - to, co Němci v českých zemích. To znamená, že nemohli počítat s tím, že by někdy byli v jakékoliv formě připojeni k Německu. Pro Slovensko byla zásadní otázka maďarská, to jest zamezení jednou pro vždy možnosti anexe jižního slovensko, jak k tomu došlo v roce 1938. S tím se samozřejmě pojila také otázka návratu těchto území ke Slovensku a pokud možno vysídlení maďarské menšiny jako takové. Toto byla hlavní body, ve kterých došlo k jakémusi kompromisu a ty potom byly vtěleny do známé dohody z prosince 1943. Dohoda je známa jako Vánoční, neznáme ale přesné datum jejího vzniku, protože účastníci, což je zajímavé, si po válce už nepamatovali, kterého dne byla sepsána. Nevedl se o tom přirozeně žádný protokol, v ilegalitě není možné dělat stenografické záznamy."

Tato dohoda, jak připomíná profesor Rychlík, byla potom odeslána kurýrní cestou do Švýcarska a odtud přes neoficiálního zástupce londýnské vlády, někdejšího československého vyslance u Společnosti národů, Jaromíra Kopeckého, byla šifrovaně odtelegrafována prezidentu Benešovi do Londýna.