Ukrajinská Češka Marie Sidorová se na konci války stala rozvědčicí Rudé armády
Osvobozování Československa v r. 1945 se zúčastnily i tisíce Čechů z Ukrajiny. Volyňští Češi už od počátku r. 1942 vstupovali do budoucí Svobodovy Čs. armády v Sovětském svazu a prošli těžkými boji na východní frontě. Na podzim r. 1944 vstoupili na Slovensko, kde 29. srpna vypuklo Slovenské národní povstání. Unikátní vzpomínky na průběh povstání a další boje až po osvobození Prahy přináší vyprávění Marie Sidorové, které zachytili naši kolegové z partnerského projektu občanského sdružení Post Bellum "Paměť národa". Z jejích vzpomínek pro dnešní krajanskou rubriku vybírala Milena Štráfeldová:
Marie Sidorová, narozená r. 1919 na Ukrajině, dcera čs. legionáře:
"Můj otec pochází z Frenštátu pod Radhoštěm, tedy z Moravy. No tak já taky podle něho..."
trvá paní Sidorová na svém českém původu. Její maminka však byla ukrajinská učitelka a rodina na Ukrajině žila až do roku 1928. Marii v jejích pěti letech dokonce adoptovala jiná ukrajinská rodina. Když se ale její vlastní otec rozhodl k návratu do Československa, vzali Marii s sebou. Tatínek však na Moravě nenašel práci, rodina se proto usadila na Slovensku. Devítiletá Marie se tam dokonce osobně poznala s prezidentem T. G. Masarykem:
"U Turca, on tam jezdil na bílém koni, celý v bílém oblečení. A my jsme tam s mojí spolužačkou trhaly kvítí. To byly tehdy velké, rozsáhlé louky. A my jsme věděly, protože ve škole jsme se to učily - všude nám říkali, to je tatíček Masaryk, a ukazovali nám obrázky - tak jsme věděly, jak vypadá. Tak jsme si říkaly - tatíček jede! Teď ho pozdravíme! Tak jsme pozdravily, já jsem pozdravila rusky, ona pozdravila slovensky. A tatíček Masaryk se najednou podivil a říká, ty umíš rusky? Já říkám, že ano, a tak se mne hned začal vyptávat, co a jak, po rusky. Protože on rusky, uměl, on tam přece zakládal ty legie, že? Potom jsme ledacos mluvili a on nás potom pozval. Říkal, děvčata, a víte, kde já bydlím? A my říkáme, ano, na Bystričce. A víte, kudy se tam jde? Ano, víme, tudy se jde přes most. Tak říkal, přijďte ke mně na ovoce, my máme máslovky. Krásné, velké hrušky."
A Marie s kamarádkou skutečně na hrušky do Masarykovy zahrady mohly chodit celé léto. Masarykova rodina do jejího osudu však zasáhla ještě jednou, a mnohem výrazněji. Když se v r. 1937 rozhodovalo o jejím dalším studiu, poradila jí Alice Masaryková, aby se ucházela o přijetí na Vyšší odbornou školu zdravotnickou v Martině, kterou zřizoval Československý červený kříž. Marie prošla přísnými přijímacími zkouškami a od Červeného kříže dokonce dostala dvouleté stipendium.
"Vycházely jsme s titulem diplomovaná zdravotní sestra. Já jsem strašně chtěla na chirurgii. To je sice nejtěžší oddělení, ale velice mne to táhlo. Takže jsem byla na operačním sále. Dělala jsem instrumentářku, pak jsem taky píchala injekce do žil, když bylo třeba. Kdyby náhodou začalo srdíčko zlobit, protože tehdy se dávala jenom éterová narkóza."
"Já jsem potom začala chodit do nemocnice za primáři a ptala jsem se, jestli můžu vzít to nebo to. A oni mi řekli ano, oni byli všichni proti Němcům. Takže co jsem potřebovala, léky a všechno, mi nechali napsat, všechno mi dali. Obvazy, dlahy, injekce, stříkačky, svorky na sešívání hlav, takže to všechno jsem tam /partyzánům/ nosila."
"To bylo hrozné, miny, bomby, všechno padalo do naší ulice. Ke mně už nikdo nepřišel do práce, žádná moje sestra, která tam pracovala, nepřišla, protože 4. září naši vyhlásili evakuaci. Dole byl sirotčinec, tam bylo šestnáct školou povinných dětí. Tam nepřišly vychovatelky a ke mně nepřišly kojenecké sestry, které tam měly být. Potom ty děti zdola přišly nahoru ke mně, když viděly, že tam jsem, tak jsem je měla všechny. Třicet devět dětí jsem měla pod svojí ochranou."
Venku na ulicích současně ošetřovala raněné, sama přitom utrpěla těžký úraz - po výbuchu miny si zlomila obratel. Na léčení však nebyl čas, musela se postarat o děti. Podařilo se jí je evakuovat doslova posledním autem, které z Martina odváželo raněné. I vlak, kterým později jeli, Němci bombardovali. Pro děti nakonec našla opuštěný dům mimo frontu, kde se o ně dál postaral židovský právník, který se až dosud musel skrývat. Ji samotnou velení partyzánů pověřilo péčí o raněné. Zažila řadu dalších evakuací, přesunů i německých útoků:
"Pod Prašivou Němci zaminovali takové pole. Tam jsme prostě zůstali stát a teď začala palba! Ale taková hrozná! Já jsem byla mezi pacienty v autobuse a teď všecko začalo vyskakovat, tak já také vyskočila. A pode mnou se to jakoby houpalo. Já jsem běžela, až jsem si uvědomila, že jsou to ti, kteří nemůžou vstát. To bylo všecko mrtvé! A někteří vás za nohu chytali a křičeli, pomoc, pomoc! Ale nedalo se nic dělat, protože byla strašná tma, pršelo a mlha se dala krájet."
V té době už na území Slovenska operovala i ruská armáda a Marii přijali jako ošetřovatelku i průzkumnici do zpravodajského oddílu. Setkala se přitom i s Čechoslováky, kteří bojovali ve Svobodově armádě. S Rudou armádou pak prodělala další tvrdé boje u Banské Bystrice:
"My jsme nešli, jak šla Československá brigáda, na Liptovský Mikuláš, Ružomberok, Vrútky a tak dále, na Martin. My jsme šli na Bánskou Bystricu přes Rudohoří, středem Slovenska. Tam byly kruté boje, o těch není nikde ani psáno, protože jsme tam zůstali tehdy sami. Ti, co měli přijít tehdy na pomoc, nemohli. mezi ně se dostali Němci, a tak my jsme šli na Bánskou Bystricu. A potom z Bánské Bystrice se zase pokračovalo až na Prahu."
Po válce se Marie Sidorová vrátila zpět na Slovensko a pracovala jako zdravotní sestra. Její výpověď je jedním z více než šesti set příběhů, které spolupracovníci občanského sdružení Post Bellum zachytili mezi veterány 2. světové války. Jejich svědectví i další dokumentace jsou pro zájemce k dispozici na webovém portálu www.pametnaroda.cz. Jednotlivé výpovědi vysílá i Český rozhlas v cyklu Příběhy 20. století.
