Volyňští Češi IV: zpátky do Československa
V dnešní rubrice Češi v zahraničí uzavíráme malý cyklus, který jsme věnovali historii Volyňských Čechů. Znovu se vypravíme na ukrajinskou Volyň v letech 2. světové války, ovšem tentokrát se dozvíte, že Češi nebyli pouze obětí stalinské diktatury, ukrajinských nacionalistů nebo německých nacistů, ale že se jich tisíce přihlásily do armády a zúčastnily se osvobozování Československa. Většina z nich tu pak zůstala, i v Česku však mnoho Volyňáků čekaly represe.
"Tam vzniká ilegální odbojová organizace Blaník. Tu organizovali místní čeští učitelé a měla jako jeden z úkol připravit menšinu na vstup do tohoto sboru,"
říká profesor Masarykovy univerzity v Brně Jaroslav Vaculík. Být členem Blaníku bylo ale nebezpečné, vstupovali do něj hlavně mladí lidé. Vypravuje o tom Václav Kuchyňka z České Hulče:
Do sboru vstoupily tisíce Volyňáků. Volyňští Češi se vlastně stali základem budoucí Svobodovy armády. S ní pak prošli i nejtěžšími boji u Dukly, připomíná profesor Vaculík:
"Uvádí se, že asi deset tisíc Volyňských Čechů se stalo příslušníky 1. Čs. armádního sboru. On vlastně vznikl až díky vstupu volyňských Čechů, protože to byla obrovská posila. Boj na Dukle byl velmi tvrdý, byly kolem toho vedeny mnohé diskuse, jestli to bylo nebo nebylo vedeno správně."
"Prodělal jsem Machnovku, prodělal jsem Duklu a 6. října naši průzkumáci přešli hranici a my jsme tam hned odpoledne jeli. Dostali jsme se do první slovenské vesnice. Tam bylo velké minové pole, tak to tam kluci rozminovávali. Pak nás přemístili do Vyšného Komárníku. A tam jsem dostal střepinu do hlavy. Ochrnul jsem na pravou stranu, ochrnul mi jazyk. Nemohl jsem mluvit, nemohl jsem křičet, nemohl jsem nic. Tak jsem si říkal - už je konec."
"Jako rolníci většinou byli osvobozeni od vojenské služby v polské armádě, prostě se mohli vyplatit. A teď najednou se ocitli v prvních řadách fronty a to určitě přispělo k těm velkým ztrátám."
Špatné zkušenosti se stalinským Ruskem i ukrajinskými nacionalisty vedly příslušníky Svobodovy armády z řad Volyňských Čechů k tomu, že po r. 1945 zůstali už v Československu. A o dva roky později za nimi přijely i jejich rodiny. Jednalo se o repatriaci desítek tisíc osob.
Cestu do Československa popisuje například Miluše Šimánková:
"Nás naložili do normálních, klasických vagónů a mohli jsme si s sebou něco vzít. Jenomže jak znáte staré venkovské lidi: ti si představovali, že ten stůl s těmi židlemi tady musí mít, tu postel taky, takže takových zbytečných krámů jsme si vezli hromadu. V těch vagónech bydlely tři čtyři rodiny a takhle jsme jeli celou cestu sem. Prahou jsme pochopitelně projížděli, jelo se do Žatce. Tam jsme měli konečnou. Ale vím, že jsem stála u otevřených dveří a koukala se s ohromným dojetím na Prahu. To bylo pro nás něco nepředstavitelného."
Co ale Volyňáky v Československu čekalo? Většinou šli do pohraničí, odkud byli krátce předtím odsunuti Němci. Někteří dokonce ještě ve svých domech žili. Na Volyňské Čechy, kteří při obsazování konfiskátů po Němcích měli přednost, se domácí obyvatelstvo často dívalo skrz prsty.
říká Miluše Šimánková. A potvrzuje to i Antonín Umlauf z České Hulče.
"Volyňáci tady byli dost v neoblibě. Každý z nich totiž znal jednání Rusáků, a kdo tady něco řekl, tak ho taky za to zavřeli!"
Volyňáky měla podle profesora Vaculíka od samého začátku pod dohledem i komunistická policie:
"Už ty první transporty byly sledovány Státní bezpečností a od r. 1947 šla hlášení, že pomlouvají Sovětský svaz. Oni vlastně byli v hledáčku Státní bezpečnosti už před únorem 1948. Státní bezpečnost dokonce měla zvláštní oddělení, které mělo sledovat Volyňské Čechy. Byli jednou ze skupin, která byla považována za nejvíce nepřátelskou vůči komunistickému režimu."
Po únoru 1948 skončilo mnoho Volyňských Čechů znovu ve vězení, v lágrech a na uranu. O usedlosti, které si po návratu do Československa Volyňáci museli koupit, zase přišli v 50. letech při kolektivizaci zemědělství. Mnozí nemohli v Československu studovat, jiní zase měli jen špatně placená zaměstnání. Volyňští Češi dosud marně usilují o odškodnění za majetky, které na Volyni zanechali. To odškodnění, které získali po 2. světové válce, bylo jen symbolické. A naděje, že budou jednou odškodněni skutečně, je jen malá.
