Z historie Volyňských Čechů. II. část - Oběti války i stalinských represí
V rubrice Češi v zahraničí přibližujeme dějiny našich krajanů na Volyni. Před týdnem jsme připomněli dobu před 150 lety, kdy čeští rolníci, řemeslníci, obchodníci, učitelé i muzikanti na Volyň odcházeli. V prvních desetiletích, ještě v carském Rusku, se jim jako skvělým hospodářům dařilo dobře, postavili si řadu obcí, měli své školy i kostely, divadelní spolky i noviny. Na zaostalou Ukrajinu přinášeli ve všech směrech pokrok. V dnešním díle, který připravila Milena Štráfeldová, ale uslyšíte, jak tragické osudy je potkávaly v letech první světové války i jak se mnozí z nich stali obětí ukrajinských nacionalistů:
popisuje situaci Čechů na Volyni historik Jaroslav Vaculík, profesor Masarykovy univerzity v Brně.
/Vaculík/ "Na ně jako na ruské občany se samozřejmě vztahovala mobilizace, takže část z nich narukovala přímo do ruské armády, ale část jich dobrovolně vstoupila do České družiny. Ta vzniká už v prvních týdnech po vypuknutí války, v září. Jsou to vlastně dvě skupiny. Jednak jsou to takzvaní starodružiníci, to jsou zhruba stovky lidí. Jsou to ti první, co tam vstoupili. Potom ale došlo k tomu, že ruské úřady daly souhlas, aby ti, co byli mobilizováni do ruské armády, mohli přejít do České družiny. To jsou tzv. novodružiníci. Tam už to jsou vlastně tisíce lidí. Poprvé společně bojují až v bitvě u Zborova."
V r. 1917 došlo v Rusku k bolševické revoluci a velení armády dalo českým vojákům z Volyně možnost, aby se vrátili domů, do svých obcí na Ukrajině. Ani tam ale neunikli před Rudou armádou. Vypravuje o tom Jaroslav Holec z Českého Strachlova:
"Český Strachlov byl u Dubna a tam to prožívali nejhůř. Ty bandy přijížděly transporty vlaků, vždycky se vyhrnuly a vrhly se do těch českých vesnic. A drancovaly a rabovaly! Konkrétně v tom Strachlově byla taková slepá kolej a tam vždycky ten transport odstavili. A z něj se vyhrnuli ti bandité, abych je tak pojmenoval. Jednoho dne přivezli asi čtyřicet zajatců, to byli většinou lékaři, soudci, úředníci, a tam za vesnicí je povraždili."Válka i pozdější útoky nacionalistů těžce dopadly na rodinu Miroslava Zicha:
"První neštěstí, které se stalo, bylo v roce 1919, kdy došlo k vpádu bolševických band. To byli bandité, kteří jen vraždili lidi, nic jiného. Stalo se, že mého strýce, který hospodařil na usedlosti v Zolotijevě, zastřelili na útěku. To nestačilo a v r. 1919 vyvraždili naši rodinu Kovandovu. Tam zavraždili mého dědu Kovandu a jeho syna takovým bestiálním způsobem jako ve středověku, jako kozáci. Přivázali je ke kůlu u plotu a na koních jezdili kolem nich a rozsekali je na kousky. Mé babičce přivezli pozůstatky v pytli a ona manžela a nejmladšího syna, bylo mu devatenáct let, musela pohřbít."
Léta mezi světovými válkami, kdy velká část Volyně připadla Polsku, znamenala ovšem období největší prosperity Volyňských Čechů. Tato klidná doba zase skončila paktem Molotov - Ribbentrop z r. 1939. Pokračuje Miroslav Zich:
"Volyň byla rozdělená napůl. Půlka Volyně připadla Polsku a druhá polovina, ta východní, připadla Sovětskému svazu. Čili oni si Volyň rozdělili. My jsme měli to štěstí, že jsme byli v té polské části, takže nám se dařilo dobře."Jak ale připomíná prof. Jaroslav Vaculík, dohoda nacistů se Stalinem situaci Volyňáků zcela změnila:
"Po 17. září 1939, kdy sovětská armáda vstoupila do východního Polska, vlastně i ta západní Volyň připadla Sovětskému svazu. A tam se začalo odehrávat totéž co na východní Volyni ve 30. letech, to znamená zase zatýkání tzv. kulaků, bohatých rolníků, různých lidí, kteří se exponovali politicky nebo v nějakých spolcích, kteří prostě byli známější."
"V r. 1939 nastoupili Rusáci. Pochopitelně hned zakládali kolchozy. Ty bohatší lidi, těch bylo asi tak patnáct ve vsi, my jsme patřili mezi ně, do kolchozu nevzali. Ti byli plánovaní na vývoz na Sibiř. Některé vyvezli na Sibiř, vyvezli Kovandu, Loskota, asi tři nebo čtyři. Můj strejda byl se ženou zavřený, odvezli je do gulagu a byli tam až do roku 1956, po Stalinově smrti. Pak se nakonec vyjasnilo, že byli v gulagu čtyřicet kilometrů od sebe a celá léta o sobě nevěděli,"
říká Antonín Umlauf z České Hulče na Volyni. A rodinu Miroslava Zicha postihla další tragédie:
"Nestačilo, co se stalo mé babičce v r. 1919. Přesně po dvaceti letech jí zabili dalšího syna. Vyvezli ho do gulagu a tam někde zahynul. A navíc ji naložili, bylo jí třiašedesát, do vlaku a se zbytkem rodiny, to znamená s vnučkou, vnukem a se snachou, ji vyvezli do Kazachstánu. Tam prožila hrozné časy v zemljankách."
/Vaculík/ "Tehdy začínají první procesy, které byly vedeny především vůči české inteligenci, zvlášť českým učitelům. Takže se už první z nich ocitají například na Soloveckých ostrovech. Řada z nich tam zahynula a dokonce byly případy, že vyloženě zešíleli."
Není vlastně divu, že za těchto okolností Volyňští Češi Němce, když v roce 1941 napadli Sovětský svaz, vítali jako osvoboditele.
Tomu, jak Češi na Volyni prožívali druhou světovou válku, se budeme v rubrice Češi v zahraničí věnovat opět za týden