Volyňští Češi. III. část - Volyňáci obětí ukrajinských nacionalistů i nacistů

V rubrice Češi v zahraničí pokračujeme v cyklu pořadů z historie Volyňských Čechů. Nejtemnější kapitolou jejich života na Volyni byla léta stalinských represí koncem 30. let a vzápětí nato druhá světová válka. A právě tomuto období věnovala Milena Štráfeldová dnešní pořad:

Větší část Volyně připadla po první světové válce Polsku a Čechům, kteří zde žili už od 60. let 19. století, se dařilo dobře. Jejich hospodářství prosperovala a jejich obce si svou výstavností nijak nezadaly s vesnicemi a městečky v tehdejším Československu. I společenský život Čechů na Volyni byl velmi bohatý, měli tu svá divadla, orchestry, kapely, Sokol, vydávaly se tu české knihy i noviny, na Volyň jezdili čeští učitelé. V r. 1939 ale i polská část Volyně připadla díky paktu Molotov - Ribbentrop Sovětskému svazu a nastaly tu stalinské represe. Na Čechy tu navíc útočili i ukrajinští nacionalisté. Pokračuje profesor Jaroslav Vaculík z Masarykovy univerzity v Brně:

"Organizace ukrajinských nacionalistů vznikla v r. 1929, takže začala mít vliv na Volyni už ve 30. letech, tedy ještě za Polska. Byla to jakási opoziční síla, usilující o osamostatnění Ukrajiny, která počítala s pomocí nacistického Německa. A také pak uvítali příchod německé armády v r. 1941 s tím, že počítali, že tam Němci zřídí samostatný ukrajinský stát. To se ovšem nestalo. A když zjistili, že Němci nemají zájem na nějakém ukrajinském státě, rozešli se s nimi a odešli takzvaně do lesů a tam vyvíjeli partyzánskou válku proti všem."

Stepan Bandera (uprostřed)

V čele ukrajinských nacionalistů stál od r. 1939 Stepan Bandera:

"Bandera byl ukrajinský nacionalista, který původně chtěl spolupracovat s Němci. Oni mu slibovali po okupaci samostatný ukrajinský stát. Bohužel se to nenaplnilo, z Bandery se stal bandita, který začal postupně likvidovat všechny národy, které na Ukrajině byly. Začal u Židů, pak přišli na řadu Poláci a pak přešel na Čechy,"

Banderovci

říká rodák z Volyně Miroslav Zich. Banderovci zavraždili stovky Čechů, často velmi krutým způsobem, jak popisuje Antonín Umlauf, původně z České Hulče:

"V Hulči se to stalo taky. Porazik, legionář z války, dělal starostu a toho zabili v noci. Pfaiferovy taky, celou rodinu. Přišli a celou rodinu naházeli do studně."

Strach, jaký vyvolávali banderovci, popisuje i Miluše Šimánková z České Hulče:

"Šla jsem ze školy kolem hřbitova a tam visel plakát, na kterém ruská vláda tvrdě útočila na banderovce. A mne nenapadlo nic jiného než ten plakát sbalit a odnést ho domů. Nikdo ho nečetl, máma ho hodila někam na kredenc, a co čert nechtěl, v noci přišli banderovci. Zaklepali, to se muselo otevřít, všechno tam prošmejdili a přišli na ten plakát. A to bylo Boží dopuštění. Začali s tím, proč spolupracujeme s Rusáky, kdo to přinesl a co s tím? Všichni jsme museli z postele. - byly jsme tam dvě děti a máma - a stoupnout ke zdi, ruce vzhůru... Byl to horor."

Pozůstalí z Českého Malína

Banderovské řádění vystřídali v r. 1941 nacisté. Jeden z nejtragičtějších okamžiků, jaké potkaly Volyňské Čechy za druhé světové války, nastal 13. července 1943. Tehdy nacisté vypálili Český Malín. Jako jeden z mála přežil Bohumil Filípek. Tehdy se léčil v malínské nemocnici:

"Tak jsme to sledovali, já a ti ostatní v malínské nemocnici, kdo mohl. Z oken bylo krásně vidět na náves. /Němci/ veškerý dobytek vyháněli ze všech dvorů, a pryč. A lidi taky. Lidi byli vyvedení za vesnici a tam byli třídění, podle pohlaví, národnosti a tak dále. Najednou přivedli asi třicet ženských, každá v jiném stavu. Kočárky nebyly, nesly děti v náručí, nebo se dítě drží mámy za sukni. A mezi nemocnicí a zemědělskou usedlostí byl plot. Z jedné strany to bylo na dvůr do nemocnice. Za tím plotem zahnali ty ženské do stodoly... To se nedá povídat! - Kulometem a granáty do té stodoly, to byl nářek, křik! A ty ženské tam shořely. Jedné se povedlo utéct - člověk na to koukal! - chtěla přeskočit přes ten plot k nemocnici. Tak ji tam střelili a ona shořela se stodolou na tom plotě!"

Zbytky pravoslavného kostela v Českém Malíně

Němci se chystali vyvraždit i pacienty v nemocnici, těm se ale podařilo ukrýt ve sklepě. Nacisté je ale brzy objevili a vhodili tam granát:

"Ten granát se odrazil asi dvakrát po těch schodech, já jsem tam byl skrčený uprostřed, tak mi spadnul u špičky nohy. A jak mi tam dopadl, to byl zlomek vteřiny, já jsem do něj trošku kopl. On se odkulil a já jsem si říkal v duchu, pane bože, snad jsme šťastní, že to nebouchne. A najednou jsem viděl, jak ten granát třikrát prsknul, zakouřilo se a žahnul. Jednoho ruského vojáka to škrtlo a ženské, která byla opřená na mně, to utrhlo nohy. Já jsem byl jen tak v košili, byl jsem od toho popálený. Dýchat se nedalo, to bylo jak v komíně, tma. A ta ženská chudák tam začala řvát a brečet."

Bohumil Filípek byl svědkem toho, jak nacisté povraždili obyvatele Malína:

Památník obětem v Českém Malíně

"Oni to hnali někam, i s doktorem, za vesnici. Do kostela je zahnali, tam to polili a zapálili. Všechno hučelo, zrovna přišel vítr. Pak pršelo, to už bylo ale všechno srovnané se zemí. Co ale dělal dobytek! Koně, krávy, slepice, husy, berani, prasata, všechno... Jako když to zorganizuje, ten dobytek chodil po návsi z jednoho konce na druhý, všechno hořelo, po obou stranách. Prasata kničela a slepice, husy a každé zvíře podle svého... To bylo hrozné se podívat! Kam ale ten dobytek šel? - Člověk nemohl stát a koukat a poslouchat. A pak přišel jeden Rusák, co to tam viděl, a říkal, že Němci odtáhli."

V poslední části našeho cyklu o Volyňských Češích uslyšíte, jak se zúčastnili bojů o osvobození Československa a co je tu pak čekalo po válce.