Angolský únos československých občanů ve dvojím zpracování

Budeme listovat třemi novými knihami, které mají jedno společné - věnují se události, která před 26 lety otřásla nejen socialistickým Československem, ale doslova celým světem. V Angole byla unesena skupina československých průmyslových pracovníků i s rodinami, celkem 66 osob. Loni při výročí únosu a letos i propuštění se na trhu objevily publikace, které různým způsobem anabázi zajatců připomínají.

Ve městě Alto Catumbela v Angole, bývalé portugalské kolonii, od roku 1977 pracovalo v papírně a celulózce a také v energetice a zdravotnictví několik desítek československých odborníků. Po určité době se vraceli a přijížděli noví. V sobotu 12. března 1983 přepadly Alto Catumbela stovky vojáků protivládní organizace UNITA a Čechoslováky zajali. Domácí rozhlas o události informoval o 4 dny později:

Rozhlasové noviny 15.3.1983: "Ministerstvo zahraničních věcí ČSSR bylo zplnomocněno informovat, že v neděli 13. března byli v oblasti města Alto Catumbela v Angolsé lidové republice zadrženi českoslovenští občané, kteří v rámci československo-angolských dohod o hospodářské spolupráci pomáhají jako odborníci při zajišťování provozu v závodě na výrobu celulózy a papíru. Spolu s nimi byli zadrženi i jejich rodinní příslušníci včetně dětí..."

Během únosu většina zajatých absolvovala pochod v délce 1320 km při němž jeden muž zemřel. Následoval přesun nákladními auty na základnu na jihu Angoly. První skupina - ženy, děti a 7 nemocných mužů - se vrátila 1. července 1983. Zbylých 20 mužů se vrátilo do ČSSR 23. června 1984.

Po návratu první skupiny napsal režisér a scénárista Vladimír Kavčiak televizní inscenaci - zpracování aktuálního námětu. Loni se k látce vrátil a rozpracoval ji tentokrát do románu s názvem Angolský pochod smrti. Ten teď držíme v rukou. Základní otázka je, jak autor ke události přistupoval. Fotografie na přebalu evokují faktografické zpracování, uvnitř však čtenáře čeká románová fabulace. Například samotný začátek: vyprávění začíná přepadením městečka uprostřed noci, ve skutečnosti se odehrálo o půl šesté ráno za plného světla. Vladimír Kavčiak říká:

Kavčiak: "Postupoval jsem na základě faktů. Forma je v mém případě beletristická, protože jsem hlavně v rovině psychologie musel postupovat kreativně a rovněž v kumulaci neštěstí, hrůzy a utrpení a zejména v jejich rozložení jsem musel pracovat jako romanopisec. Jinak trasa, míra faktů, které se udály, jejich propojení a vrcholy - ony měly vlastní dramaturgii danou režimem pochodu - to všechno bylo podle skutečnosti. I detailní struktura popisu - jídlo, oblečení... I vztahy. Naštěstí angolské vojsko kromě pár výjimek obměňovalo svůj kontingent, takže tam nenastal ten v posledních letech často popisovaný jev sblížení únosců s unesenými. To vše bylo podle skutečnosti."

"Pochopitelně jsem musel měnit jména, ale i charakteristiku, povahopis těch postav, aby nenastal identifikační chaos, je to prostě fabulace. Ale s tím, že takto ty postavy ve skupině rozložené skutečně byly."

"To psaní bylo jinak složité nejenom dodatečným studiem faktů a detailů, ale v tom rozvržení. Na lidech, kterým jsem dal přečíst pár stránek, jsem si to ověřil. Když jsem se ptal, jak se jim to čte. Tak co, zase jdou? Zase jdou? Pořád, pořád jdou. Jinými slovy, příběh, který je postaven na tom, že určitý chór, skupina lidí, v tomhle případě 66, já jich tam mám blíž zpracovaných asi 25, tak se stávají, pokud to neuděláte dost pečlivě, anonymním chórem, který jenom od někud někam jde. I utrpení, které je jen součet utrpení, přestává fungovat. Moje autorská péče byla v tom, abych to obrovské množství postav dokázal odlišit a abych to množství potíží a neštěstí dokázal načasovat tak, aby měli i svůj vnitřní život, pauzy, aby vnímali věci, které pomáhají přežít. To není jen naděje, to je i věc určité introspekce a vzájemného porozumění. kromě toho, že ta krize nebyla jen fyzická, ale i vztahová, tak tam vznikaly i docela silné mezilidské vazby. Jednu tam popisuji právě v souvislosti s tím hrdinou, který tam nakonec umírá."

Tolik Vladimír Kavčiak, autor románu Angolský pochod smrti.

V Brně žije Lubomír Sazeček. Postupně vydává třídílnou knihu Zajati v Angole. První část vyšla loni, druhá letos, třetí se připravuje. Jeho přístup je přesně opačný. Sazeček je totiž celou strastiplnou cestu osobně prožil, včetně skoro roční internace. Knihu začal psát ještě v 80. letech.

Sazeček: "Já jsem to měl docela urovnané v hlavě, ale chtěl jsem to uchovat i v nějaké hmotné formě, co je napsáno, to přetrvá. Tak jsem už v letech 1985-1986 zapsal popis toho zajetí, pochodu i potom pobyt v internačním táboře. A zhruba v roce 1995 jsem k tomu dopsal vzpomínky na působení československých skupin v Alto Catumbela."

Jak upozorňuje v úvodu, některé věci si přesto nechal pro sebe, do knihy je nezapsal. S ostatními účastníky události totiž udržuje dodnes dobré vztahy a některé události by pro veřejnost, která neprošla podobnou extrémní zkušeností, mohly být nepochopitelné a vést k odsouzení.

Sazeček: "V některých případech člověk dokáže nebrat ohledy ani na svoje děcko. V případě přídělů potravin nebo něčeho takového. V nějakém děsném stavu, kdy už ten hlad je tak obrovský, že jste schopen třeba připravit o příděl jídla i svého syna."

Knihy Zajati v Angole - Než přišla Unita a Zajati v Angole - Přepadení a pochod vyšly vlastní péčí autora a neprošly bohužel jazykovou korekturou. Náhodná interpunkce občas komplikuje porozumění. Naopak detailnost a autenticita popisů čtenáře láká číst dál.

Čechoslováci byli v zajetí téměř 4 měsíce, když se podařilo vyjednat propuštění hlavní skupiny unesených. Zbylá dvacítka mužů musela čekat ještě skoro rok. Po návratu první skupiny, ještě na letišti v Praze, zaznamenal rozhlas vyprávění doktorka Evy Hudečkové. Lékařka byla ve skutečnosti i v románu Vladimíra Kavčiaka hlavní oporou skupiny.

Proč vlastně k únosu došlo? Čeho chtěla Unita dosáhnout?

"To bylo jednoduché, Unita v oblastech, ve kterých byla činná, údajně varovala státy, které tam měly své pracovníky, a oni tím, že nás odtamtud odvedli, včetně těch naturalizovaných Portugalců, tak tím ekonomicky, sociálně i politicky vyřídili celou oblast. ta továrna do dneška nevyrobila ani kilo papíru a už ho ani nevyrobí, protože je v hrozném stavu, stejně jako ta energetika, kterou tam obhospodařovali naši pracovníci. Oni osobně vůči nám neměli žádné výhrady, nebyli násilní, neubližovali. ten jejich čin byl kruutý, ale oni se vůči nám chovali velice slušně."

Domácí média později věnovala události značnou pozornost. Událost se podávala jako doklad péče komunistického vedení o své občany. Zdůrazňovala se komunikaci zejména generálního tajemníka strany dr. Husáka se zahraničními organizacemi.

Sazeček: "Se zásluhami Gustáva Husáka je to jako u felixe Holzmanna, když říká - pláčete dobře, ale na špatném hrobě. Ty výzvy, které on k celému světu obracel, ono to nebylo nic platné. Unita na tohle neslyšela. Naopak, jí to ještě vyhovovalo v tom, že byla propagovaná. Což byl jeden z důvodů, proč nás s sebou vlekli celou dobu a proč jim záleželo, abychom to všechno v pořádku přežili. Oni chtěli o sobě vytvořit lepší obraz, než jaký o nich panoval. odtamtud nás dostal úplně neznámý cizí člověk, pan Jean Wolf z Belgie, novinář, který měl vazbu na naše špičky i na špičky Unita."

Vladimír Kavčiak se pozastavuje nad tím, proč byla cesta k propuštění tak zdlouhavá, proč nebyli zajatci propuštěni dřív.

Kavčiak: "Nenastalo to proto, že na straně únosců nebyl konkrétní požadavek třeba peněžní, ale chtěli politické uznání a to je strašně vágní záležitost. Nakolik je ten příběh nadčasový? Ta nadčasovost je zjevná, podobné věci se dějí dnes a denně. Já nevidím moc velký rozdíl mezi politickým únosem a únosem ekonomickým, který se odehrává třeba nyní v té somálské oblasti. V obou případech se s člověkem pracuje jako s lidským materiálem, který je využíván jako zbraň. A řekl bych, že doba bude v tomto ohledu ještě dramatičtější."