Antonín Panenka vzpomíná na svou penaltu, kterou se zapsal do fotbalových dějin
Před pár dny uplynulo 31 let od jedné z nejslavnějších kapitol českého fotbalu. 20.6.1976 vybojovala tehdejší ČSSR v Bělehradu - tehdy hlavním městě Jugoslávie - titul mistrů Evropy. Jedním z jeho hlavních strůjců byl i fotbalový básník Antonín Panenka.
"V podstatě to nebylo vůbec těžké, protože do té doby to takto nikdo nekopl. Já jsem na Bohemce vždy po tréninku kopal na brankáře Hrušku. Hráli jsme o pivo nebo čokoládu a jelikož byl dobrej, tak mi to začalo lézt do peněz. Tak jsem přemýšlel, jak bych ho převez. No a napadlo mě, když ten míč lehce podeberu, tak brankář, který skáče do rohu, už nemá šanci se vrátit.Tak jsem to začal zkoušet v tréninku, což mělo nevýhodu - začal jsem tloustnout, neboť jsem ty čokolády a piva začal vyhrávat zpátky. Holanďany jsme s semifinále porazili v prodloužení a tak to vyšlo na finále. Byl to osud - Němci vyrovnali v poslední minutě, přede mnou Hönnes nedal a já to měl všechno ve svých rukou. To už je vůle boží, ale já jsem na 1000% věděl, že tu penaltu takto kopnu a dám gól - to byla jasná věc."
Parta kolem trenéra Václava Ježka tehdy překvapila celý starý kontinent. Jména jako Ivo Viktor, Karol Dobiaš, Anton Ondruš, Laco Jurkemik či Antonín Panenka začali naši, ale i zahraniční komentátoři vyslovovat s obdivem a respektem. Každý by očekával, že pro kanonýra pražských Bohemians byla největší satisfakcí právě zlatá medaile z ME v Bělehradu. On sám se však na to dívá jinak.
"Moje krédo vždy bylo pobavit diváka. Pobavit sebe a také diváka, který např. celý týden těžce pracoval, tak aby měl v neděli nějaký požitek a mohl to celý další týden v hospodě rozebírat. Hrál jsem pro diváky a pevně doufám, že jsem to špatně nedělal. Mě měli diváci vždy rádi a to i z jiných klubů - i ze Sparty a Slavie se na mě chodili rádi dívat a to je pro mě největší vítězství."
Dnešní prvotřídní fotbalisté si mohou vybírat, do kterého věhlasného klubu přestoupí. Na přelomu 70. a 80 let však byla rapidně jiná situace. Panenka si musel na vysněný přestup z Vršovic do rakouského Rapidu Vídeň hodně dlouho počkat.
"Po ME začal být ze západní Evropy tak velký tlak, že náš svaz musel trochu povolit. Vyřešil to šalamounsky. Povolil, aby hráč tam odešel hrát, ale musel splňovat dvě velmi přísné podmínky. Prvním kritériem bylo, že hráč musel být starší 32 let a druhým - musel mít odehráno nejméně 50 reprezentačních zápasů. To splňovali pouze 4 hráči: František Veselý, Karol Dobiaš, Ivo Viktor a já jsem odešel jako čtvrtý."
A proč se český fotbalový Mozart rozhodl právě pro Rapid?
"Ve 32-ti letech většinou fotbalisté končí. V tomto věku jít do Španělska byla sebevražda. Díval jsem se na možnost školy, protože jsem měl malé děti. Také jsem chtěl, aby to nebylo daleko, protože se nejlépe cítím doma. Potřeboval jsem, aby mi vyhovoval styl hry a proto jsem se rozhodl pro Rakousko, protože ve Španělsku a Belgii to bylo náročnější a já bych tam mohl po roce skončit. Myslím, že jsem udělal správný krok, i když bych si ve Španělsku přišel na několikanásobně lepší peníze. Ale v Rakousku jsem se cítil dobře a největší ocenění pro mě bylo, že mě tamní fanoušci měli rádi a z tohoto hlediska beru své angažmá jako velice úspěšné."
Když je Panenka dotázán na největší přání, nezaváhá ani na moment.
"Já bych měl strašnou chuť ještě hrát. Hlava říká ano, ale tělo říká ne. Spíše se tak místo na fotbal soustředím na tenis a golf, což jsou sporty, které zdravotně zvládám. Pořád mi sport přináší velké potěšení a z toho mám dobrý pocit."
Na klubové úrovni to Antonín Panenka dotáhl s Rapidem Vídeň až do finále poháru UEFA, ovšem v myslích našich fotbalových fanoušků zůstane navždy nejsilněji zapsán jeho nekonečně dlouho plachtící míč, po jehož dopadu do sítě se českoslovenští fotbalisté stali senzačními mistry Evropy.
