Antonín Panenka obdržel státní vyznamenání
Mezi vyznamenanými během oslav 90. výročí vzniku Československa bylo i jedno slavné sportovní jméno. Medaili Za zásluhy 1. stupně obdržel z rukou prezidenta republiky Václava Klause fotbalový básník, evropský šampion z Bělehradu Antonín Panenka. Především o pocitech, které zažíval 28. října na Pražském hradu je následující rozhovor.
"První kontak byl 3 týdny před slavnostním aktem a definitivní jistotu jsem získal až týden před vyznamenáním, kdy jsem dostal oficiální pozvánku od pana prezidenta."
Co jste si v té chvíli pomyslel?
"Je to pro mě obrovské vyznamenání a ocenění toho, o co jsem se celý život snažil. Vždy jsem hrál pro diváky a snažil se fotbal povznést nad obyčejné kopání do míče. To ocenění naznačuje, že se mi to snad podařilo."
Jak jste si při předávání medaile cítil?
"Na hřišti se pochopitelně cítím lépe. Vážnost situace, vznešená atmosféra Pražského hradu, člověk se v takovém prostředí neocitá zrovna často. Musím se přiznat, že když četli moje jméno, tak jsem měl srdce až v krku, ale nakonec jsem to přestál a zvítězil pocit vnitřní blaženosti a spokojenosti."
Uvědomujete si, co vám prezident při předání medaile říkal?
"Na začátku všem poblahopřál a v soukromé části, jelikož se s panem prezidentem vídám na tenisových a golfových turnajích a vím, že je po operaci kyčle, která mě zřejmě čeká, tak mi popřál hodně štěstí do operace."
Jaké máte spolu v tenisu a golfu skóre?
"My spolu moc nehrajeme, často jsme v jiné skupině. Já se každým rokem zúčastňuji Prezident cupu, kde nejde o výhry, ale hlavně o přátelství."
"Bylo to jiné než v předchozích letech. Sešli jsme se už před slavností a tam prezident všechny pozdravil a promluvil s nimi. S každým prohodil pár příjemných slov."
Jaká v tu chvíli panovala atmosféra, spíše formální nebo uvolněná?
"Začátek byl oficiální. Člověk neví, jak se má chovat a jestli může žertovat. Po přípitku pronesl prezident příjemný projev, atmosféra se uvolnila, všichni jsme se adaptovali na hezké prostředí a začali si spolu povídat."
Kdo byl z ostatních vyznamenaných vašemu srdci nejbližší?
"Samozřejmě jsem nemluvil se všemi, ale byl to devadesátiletý žokej, pan Havelka. Je neskutečně živý, dokonce předvedl na stole stojku a z toho jsem byl hotovej. Když jsme šli do schodů, tak já než to vybelhal, tak on už stál dávno nahoře. Tak bych chtěl v devadesáti letech vypadat."
Komu, případně čemu, vděčíte za to vyznamenání?
"V prvé řadě talentu, v druhé, že jsem měl sportovní srdce. Pak člověk nesmí zapomenout na všechny lidi, se kterými jsem spolupracoval a těch je celá řada."
