Atentát na Heydricha: Gesto nebo záslužný čin?
V květnu a v červnu si česká veřejnost připomněla 61. výročí atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, vyhlazení Lidic a Ležáků i smrti parašutistů, kteří atentát provedli, v kostele Cyrila a Metoděje. O přípravě, průběhu a hodnocení tohoto činu je i následující historická rubrika Herberta Bryndy.
"Jednou z převratných věcí jak pro nás, tak pro návštěvníky, bylo určování předmětů, které pocházejí přímo z krypty kostela Cyrila a Metoděje. Do muzea se po válce z archivu gestapa dostal obrovský balík věcí přímo po parašutistech, kteří provedli atentát na Heydricha. Ty věci nebyly nikdy vystaveny. Až teď při přípravě výstavy se nám podařilo získat německé pitevní protokoly všech padlých parašutistů, které jsme přeložili a pomocí nich se nám podařilo určit u mnoha předmětů, zejména u oblečení, co přesně komu patřilo. Právě podle poškození, která vznikla během boje na kůru kostela."
Po roce 1948 oficiální místa zdůrazňovala spíše následky atentátu na Reinharda Heydricha a kritizovala neuvážlivost činu, kterým se údajně měl prezident Edvard Beneš v očích západních spojenců zviditelnit. Byl s odstupem jednašedesáti let atentát z května 1942 Benešovým gestem nebo záslužným činem, který ovlivnil vývoj československé věci za 2. světové války?
"Vlastně čtyřicet let tady všichni poslouchali ten výklad, že atentát byl především akcí, kterou se prezident Beneš snažil - jak sám sebe, tak západní vedení, - zviditelnit, ale realita byla podle nás zcela jinde. Jedná se o naprosto zásadní čin v našich dějinách, protože si musíme uvědomit, že před atentátem na Heydricha byla stále v platnosti Mnichovská smlouva. Jak Angličané, tak Francouzi tuto smlouvu považovali za akt, k němuž došlo ještě před vypuknutím války, a považovali ji platnou mezistátní dohodu. Právě v době, kdy se připravoval atentát, se zároveň chystala jednání o případném oduznání Mnichovské dohody. Tady prezident Beneš jednoznačně potřeboval ukázat zahraničním spojencům, jak významný je v Protektorátu odboj. A právě tento atentát měl být - a také se stal - tím činem, který vedl k oduznání Mnichovské dohody. Těžko říci, co by bylo kdyby, ale rozhodně můžeme konstatovat, že atentát byl naprosto zásadním činem, od kterého vede přímá linka k oduznání Mnichova,"
...říká historik Michal Burian. Tutéž otázku jsem položil i účastníkovi odboje a pamětníkovi heydrichiády Bohuslavu Bubníkovi:
"S odstupem je vidět, že to přínos skutečně mělo. Ukázalo to, že Češi a naše republika nestojí stranou a že klade odpor i těm silným. Myslím, že to přineslo užitek, protože o tom brzy věděl celý svět."
Bohuslav Bubník se do odboje zapojil coby Sokol:
"Jakožto mělnický Sokol z Barákovy župy jsem se zapojil do sokolské odbojové skupiny Jindra. Vzhledem k tomu, že jsme byli přímo na tu skupinu napojeni a zásobovali jsme parašutisty, tak jsme byli pozatýkáni a vyšetřováni v Petschkárně, kde z nás chtěli vytlouci, co víme o parašutistech."
Inženýr Bubník nepromluvil a to, co během výslechů zažil, řekl svým potomkům až po smrti své manželky. Nechtěl ji totiž ani po letech rozrušovat. Přesto se osobně s vykonavateli atentátu neznal:
"Osobně jsme se s nimi neznal, ale viděl jsem je asi dvakrát u bratra Nováka z Libně, jehož dcera odvedla to kolo. Dělal jsem spojku a chodil k nim."
Úlohu sokolského odboje v přípravě atentátu, k němuž patřil Bohuslav Bubník, považuje Michal Burian z Vojenského historického ústavu za naprosto klíčovou:
"Naprosto zásadní roli v přípravě atentátu sehrál právě sokolský odboj. Musíme si uvědomit, že v okamžiku, kdy na konci prosince roku 1941 do Protektorátu seskočili Kubiš s Gabčíkem, tak vojenská odbojová organizace Obrana národa byla prakticky v troskách. A jim se v podstatě náhodou podařilo zkontaktovat gestapem nezasaženou odbojovou organizaci. Tam je třeba poukázat na to, že vlastně celý atentát, jeho příprava a průběh, je úžasným dokladem spolupráce mezi civilním obyvatelstvem a armádou, protože nebýt armády, tak se nikdy atentát neuskutečnil, ale nebýt těch desítek a stovek lidí, kteří parašutistům pomohli, tak by k tomu také nikdy nedošlo. Protože to, že se tady úspěšně ukrývali vlastně od konce prosince do poloviny června, je naprosto neuvěřitelné."
Přestože ideologicky nezatížená historie odstraňuje tabuizovaná témata, několik otazníků ve vztahu k atentátu podle Mgr. Buriana nadále zůstává:
"Třeba i vlastní průběh atentátu a jeho přípravy známe buď z archivu gestapa, nebo z výpovědí profesora Vaňka, který byl vedoucí osobností sokolské organizace Jindra, který se ovšem po svém zatčení po atentátu stal aktivním spolupracovníkem gestapa. Tak se dožil i konce války a potom vlastně ve svých poválečných výpovědích sám sebe postavil do jedné z ústředních rolí atentátu. Ale jestli to tak bylo, nebo nebylo..."
...se časem určitě dovíme. Mnoho dezinterpretací uvádí na pravou míru už výstava "Operace Anthropoid 1941-1942".
