Bechyňský klášter
Na soutoku Lužnice a říčky Smutné leží jihočeské město Bechyně. Na skále se tu vypíná klášter františkánů. Archeologické památky ukazují, že tu lidé sídlili už v roce 700. My se vydáme se za osudy kláštera i jeho stavitelů. Podle legendy stihl vojáky za vyplenění kláštera přísný trest.
Původní klášter stával v Bechyni zřejmě už na konci 13. století. Podle archeologů to byla spíš roubená stavba s kamennými základy. Její pozůstatky jsou zřejmě v oltářní části dnešního kláštera, který byl postaven o dvě stě let později. Komunita mnichů tu nikdy nebyla velká - většinou kolem 15 lidí. Jelikož řád františkánů nevlastnil žádný majetek, stavba kláštera byla závislá na majitelích panství, kterými v té době byli Zdeslav a Ladislav ze Šternberka.
připomněla tehdejší stavební systém průvodkyně Jiřina Trčková. Bechyňští mniši tu měli velkou zahradu a vyráběli látky na kutny pro celou provincii františkánů v Čechách. Velký problém byla voda, protože v klášteře není pramen. Nejdřív chodili k řece, pak do kašny a až v 18. století byl přiveden pramen ze studny do kláštera. Klášterní gotický kostel prodělal jen málo změn. Ve vnitřním vybavení se však z gotiky mnoho nedochovalo. Může za to událost z roku 1619, kdy bylo české království zmítáno boji mezi císařskými a stavovskými vojáky.
"Stavovští vojáci vnikli do Bechyně a do kláštera. Mnichy svázali, odvezli, rozehnali a dali se do řádění, takže z původního vybavení nezůstalo vůbec nic. Podle Šternberských kronik se uvádí, že jediné, co přežilo řádění stavovských vojáků, jsou dvě plastiky, které jsou na oltáři. Voják střílel na Krista na kříži, rána se vrátila a zabila útočníka. Jiný z vojáků se snažil rozsekat kříž. Tříska odletěla, zaryla se mu do rtu a rána se mu už nikdy nezahojila. Jiný z vojáků usekl Madoně hlavu, ta se k němu kutálela, otevírala ústa a on zešílel. Plastiky byly ukrývány u měšťanů, ale jak se stěhovaly, tak se hlava ztratila. Pak jí přidělali novou. Madona je gotická práce, ale hlavu má vyloženě barokní."
"Vždycky jedno pokolení panství vlastnilo, pak o něj nějakým způsobem přišli, třeba dědictvím nebo prodejem, aby se v další generaci zase vrátili. Ta bechyňská větev vymírá roku 1700 tragicky. Když se rodina vracela ze svaté pouti z Říma, tak se s nimi převrhl člun, a oni se všichni utopili. Zůstala tu jen tříletá holčička Marie Terezie a ta se stala úplným sirotkem, později se provdala za hraběte Paara a tak přišel na Bechyni rod Paarů, který tu byl až do roku 1948."
Na severní stěně kostela jsou krásné kamenné epitafy. Ačkoliv ani jeden z těchto lidí nebyl na Bechyni pohřben, připomínají jejich význam a vztah k městu.
"Krásný reliéfní epitaf připomíná Ladislava ze Šternberka. Zastával funkci nejvyššího kancléře království českého pro město Bechyni vymohl řadu privilegií a měl dostatek prostředků, aby mohl dotovat stavbu kláštera."
Kostel a klášter má jedinečnou sklípkovou klenbu. Dnes je v klášteře v nájmu základní umělecká škola. Když se tu dělaly v roce 1999 stavební úpravy, našly se tu kameny, které byly uspořádány do jakéhosi oblouku a když se kopalo ještě níž, narazili studenti na kostry. Podle antropologů tu byli lidé pohřbeni v polovině 17. století, asi v době třicetileté války. Museli zřejmě zemřít přímo v klášteře, protože byli pohřbeni jen v rubáši bez rakví.
"Doktor Krajíc jako archeolog táborského muzea řekl: to není důležité. Vidíte tu vrstvu černou asi 30 čísel vysokou, to je důležité. V prouhelnatělé vrstvě byly nalezeny úlomky keramiky a kovových předmětů, které jsou dokladem, že tu bylo slovanské osídlení a uváděli, že tu muselo být ohniště takových 300 let. Takže stojíte opravdu na místě, kde žili lidé už někdy od roku 700."
Jak uvedla Jiřina Trčková, i dnes se tedy můžeme projít po místech, kudy chodili staří Slované. Součástí areálu je totiž klášterní zahrada s krásným výhledem na údolí Lužnice rámované obloukem bechyňského mostu.
