Bič na dlužníky
Neplatiči úvěrů nebudou mít od tohoto týdne šanci na půjčku od jiné banky. Spolehlivým klientům se naopak cesta k penězům zjednoduší. Velké české banky totiž v pondělí oživili společný registr, v němž si budou navzájem vyměňovat údaje o lidech, kterým banky půjčily peníze. Jak uvádí Zdeněk Vališ, v Česku vyvolává úvěrový registr obavy ze zneužití. Ve vyspělých zemích přitom funguje už řadu let.
Pondělkem se mění přístup velkých bank ke každému, kdo nyní půjde žádat o hypotéku, kreditní kartu či kontokorent k účtu. Dosud se banka musela spolehnout pouze na vlastní záznamy, nyní si může zkontrolovat, jaké dluhy má klient u konkurence a jak je splácí. Banka si takto bude moci prolustrovat kteréhokoli občana. Do konce roku by se měly připojit i menší banky, včetně stavebních spořitelen a leasingových společností.
Bankovní úvěrový registr se připravoval čtyři roky a jeho fungování stále s určitými rozpaky sleduje Úřad na ochranu osobních informací. Podle jeho šéfa Karla Neuwirtha jde o revoluční krok v zacházení s bankovním tajemstvím. Banky si sice podle zákona smějí informace mezi sebou předávat, ale úřad má stále pochybnosti o tom, zda budou citlivá data dostatečně ochráněna před třetími osobami. Úřadu se rovněž nezamlouvá, že data o klientech se budou zpracovávat v Itálii. Různých spekulací o legitimnosti bankovního registru se v uplynulých měsících objevila celá řada.
V případě registru ale nejde o nějaký hazardní český experiment. Je to pouze obdoba institucí, jenž ve vyspělých zemích působí už dlouhá léta a svou činností chrání zájmy věřitelů i klientů. Většina občanů v těchto zemích také nevnímá registr jako nepřítele a nebezpečí, ale naopak jako vhodného ručitele své platební morálky a důvěryhodnosti. Ve vyspělých zemích je přece docela běžné, že mnozí občané si pořizují drobné úvěry od bank proto, aby si v registru budovali solidní úvěrový image. Je rovněž bláhové se domnívat, že bankovní sektor může dále zvyšovat kvalitu svých služeb bez patřičného bezpečnostního systému. A obzvláště to člověk nemůže očekávat v Česku po neblahých zkušenostech bank z nedávné minulosti.
Právě registr se zdá být ideálním nástrojem a kompromisem mezi bezpečnostními opatřeními banky a zájmy klientů, tedy těch solidních. Banky se s jeho pomocí snaží skoncovat se stavem, kdy dobrý dlužník musí doplácet na špatné dlužníky a věřitel nemá šanci zjistit, s kým má tu čest. Těm, co si půjčují a nevracejí, by měl registr cestu k úvěru patřičně znepříjemnit. Obtížnější je samozřejmě pochopit rozhodnutí bank svěřit provoz registru jedné firmě v Itálii. Kromě obavy z možného úniku citlivých dat do zahraničí lze pojmout třeba podezření, že zahraniční vlastníci českých bank nechtějí dát lukrativní zakázku do Česka, ale svým tradičním partnerům nebo kamarádům. Spíše se ale nabízí jiné vysvětlení.
Aby registr bankám dobře a brzy sloužil, a zároveň aby nestál moc peněz, nevyplatí se experimentovat s vývojem nového softwaru. Proto banky svěřily provoz registru italské firmě, která má v oboru dlouholeté zkušenosti a pyšní se dobrým jménem. A ještě jedno vysvětlení je pravděpodobné. Banky se prostě zalekly způsobu, jakým se v Česku nakládá s utajovanými informacemi. V této zemi, jak známo, se všechno vykecá. Export citlivých dat na zpracování do Itálie je tedy pro samotné české klienty paradoxně větší zárukou, že nedojde k jejich zneužití.
