Bílá hora: den poté
Odhaduje se, že z především z náboženských pohnutek opustilo české země 150 až 200 tisíc obyvatel. Sám defenestrovaný Slavata koncem třicetileté války uvádí přes třicet tisíc rodin. Cílem emigrantů se staly nejbližší protestantské země, především Sasko (Pirna, Drážďany a Lužice) i vzdálenější Braniborsko, Polsko a Uhry (zde Habsburkové reformní náboženství museli tolerovat). Emigrace pokračovala až do hloubi dalšího století, kdy se do ni poprvé kromě šlechty a měšťanstva zapojili i neurozené vrstvy obyvatel.
“…tou nešťastnou a krvavou bitvou na Bílé hoře před Prahou svedenou uvalila se na týž národ a vlast naši bída, pád a potlačení dokonalé, z něhož až dosavad Čechové nijak vybřésti nemohli,” píše ve své slavné Historii české kronikář stavovského povstání a pozdější exulant Pavel Skála ze Zhoře. Ačkoliv patřil k přívržencům odboje proti Habsburkům a sám dokonce pracoval v královské kanceláři Zimního krále Fridricha Falckého, s vlastní bitvou nakládá opatrně. Aby nebyl nařčen ze zaujatosti, uvádí ve svém díle různé zprávy a popisy soudobých kronikářů, včetně “pomlouvačných zpráv jezuitů”. Na ideologickou zaťatost a nesmiřitelnost oné doby to je přístup mimořádně prozíravý.
Bílá hora je totiž problém. Dnes jsme na ni zvyklí pohlížet národním prizmatem jako na tragédii. A máme pro to samozřejmě vážný důvod, protože 8. listopadu 1620 na několik set let prakticky skončila nezávislost českého státu. Ve skutečnosti to ale může být jen zjednodušená školní poučka. Svědčí o tom i spory předních českých historiků a myslitelů, od Palackého přes Pekaře až po Masaryka, z nichž každý vnímal význam a smysl Bílé hory trochu jinak, po svém. A promítal do něj svůj výklad českých dějin a české otázky. Katolický historik Václav Vladivoj Tomek dokonce píše, že “Veliký převrat, jenž způsobil Ferdinand II., … působil přece blahodárně.” Střední Evropa se podle něj díky porážce českých stavů na Bílé hoře zotavila, dospěla k moudřejší a spořádanější státní správě, vítězství katolické církve vrátilo lidu pravou zbožnost a pevnější základy mravnosti… A teď se v tom vyznejme!
Mimochodem - nebýt porážky na Bílé hoře, sotva by kdejaký vršíček v české a moravské krajině zdobily barokní kostely, které už dnes neodmyslitelně patří k tomu, co vnímáme jako svůj domov. A sotva bychom si na Vánoce poslechli Rybovu Českou mši vánoční Hej, mistře. I to je, přiznejme si, dědictví Bílé hory. To ale víme dnes, z bezpečné vzdálenosti téměř čtyř století. Jak se ale bělohorská porážka jevila jejím přímým účastníkum? Jak ji vnímali den poté? A v dalších týdnech, měsících a letech?
Katolická strana se pochopitelně radovala. Papež Pavel V. dal v Římě sloužit Te Deum. Děkovného procesí se zúčastnil tak horlivě, že ho z toho ranila mrtvice. Radoval se samozřejmě i Ferdinand a vídeňský dvůr. Nejspíš se i hodovalo. O to tragičtější dopad měla porážka na Bílé hoře pro protestantskou šlechtu, rytířský stav i odbojná města. Smutné na tom je, že v tom, jak vůči poraženým rebelům postupovat, radili císaři nejen papežský nuncius a vídeňští jezuité, ale i zdejší katoličtí šlechtici jako Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic, duchovní jako kardinál František z Ditrichštejna nebo místodržící Slavata a Matinic, nedávno vyhození z okna Hradu. Nebyli to tedy jen “cizáci”, jak bychom si rádi namluvili. Byli jsme to, jako ještě mnohokrát, i my sami.
Zatočit se všemi těmi rebely nešlo ovšem najednou. Císař, odchovanec jezuitů a odpůrce všech protestantů, tu musel postupovat krok za krokem. Cíl ale byl jasný: vyčistit Čechy i Moravu od luteránů i příslušníků Jednoty bratrské, od všech odpadlíků od víry pravé. Zřejmě to považoval za své poslání, bigotní na to byl dost.
Rekapitulace následků Bílé hory
Nejdřív utekli ti, kteří byli ohroženi bezprostředně po porážce stavovského vojska na Bílé hoře. Zimní král Fridrich Falcký i lidé z jeho blízkého okolí, vůdcové povstání, vysocí královští úředníci. Členové direktoria, kteří nestačili uprchnout, byli pozatýkáni a po vykonstruovaném soudním procesu popraveni v červnu 1621 na Staroměstském rynku v Praze.
Kazatelé, kteří se hlásili k české konfesi, museli z Prahy odejít do tří dnů. Ti, kteří žili mimo Prahu, dostali k odchodu ze země lhůtu osmi dnů. Profesoři pražské univerzity museli počátkem roku 1622 vydat všechna privilegia a opustit koleje. Univerzitu obsadila armáda. O půl roku později bylo vysoké učení předáno jezuitům a spojeno s jejich Klementinem. R. 1624 pak byli z Čech i Moravy vypovězeni všichni nekatoličtí duchovní.
Laičtí účastníci povstání z řad šlechty, kteří se provinili třeba jen tím, že Fridrichu Falckému zaplatili řádně daně, byli pozatýkáni a jejich majetek zkonfiskován. Díky různým přímluvám u vídeňského dvora a úplatkům se ale po čase mohli dostat na svobodu a výjimečně získat zpět i část majetku. Svou protestantskou víru si mohli ještě načas ponechat.
Hůře na tom byli měšťané. R. 1624 bylo vydáno nařízení o obnovení katolického vyznání ve městech a za měšťany mohli být nadále přijímáni pouze katolíci. Ti, kteří si chtěli udržet své živnosti, museli konvertovat také. Nekatolíkům nechal císař ubytovat v domě vojáky - se všemi důsledky, které to pro obyvatele domu mělo. A v r. 1627 bylo přijato Obnovené zřízení zemské, které členům panského a rytířského stavu nařizovalo, aby do šesti měsíců buď přestoupili na katolickou víru, nebo se vystěhovali ze země. Kdo se snažil tohoto nařízení obejít, dopouštěl se velezrady a mohl ztratit hrdlo i statky.
Cílem emigrantů protestantské země
Do exilu odešlo až čtvrt milionu lidí, tedy asi každý pátý tehdejší obyvatel českého království. Elita. Zkonfiskován byl majetek za asi 6 milionů zlatých. - Taková byla, statisticky vyjádřeno, hodnota pomsty Ferdinanda II. za český odboj. Habsburk zradu nezapomínal…
Exulanti mířili hlavně do Lužice a do Saska, také do Slezska a do Polska, ti z Moravy odcházeli do sousedních Uher a na Slovensko. Jen do Saska přišlo podle německých historiků na 150 tisíc lidí. O tom, s čím se potýkali, svědčí jejich osobní výpovědi a dokonce i oficiální matriky.
Jen ti nejbohatší se směli ubytovat přímo v Drážďanech, kde sídlil váhavý kurfiřt Jan Jiří. Nový domov tu našli prominenti jako Vilém Kinský z Vchynic, Václav Kaplíř ze Sulevic nebo hraběnka Magdaléna Carettová z Millesima. Nebylo to ale zadarmo, exulanti museli kurfiřta požádat o povolení pobytu a deponovat tu svůj majetek. Jakmile ale takové povolení dostali, nemohli jen tak znovu odejít nebo vyvézt svůj majetek ze země. A jen výjimečně získali pas, který by jim zaručoval, že se mohou beztrestně vypravit do Čech a vypořádat tam své majetkové záležitosti.
Tito prominenti si v Drážďanech pronajímali celé domy. Většina uprchlíků a jejich rodin se ale tísnila v malých prostorách. Vypovídají o tom třeba městské matriky v německé Pirně. Sem přišli například nejbližší příbuzní popravených českých pánů Jindřicha Kozla z Peclinovce, Nathanela Vodňanského z Uračova, Tobiáše Štefka z Koloděj a Bohuslava z Michalovic. A také mnoho pražských měšťanů, kterým v Čechách hrozilo pronásledování.
Do Pirny, která sama tehdy měla kolem čtyř tisíc obyvatel, přibyly další dva tisíce uprchlíků. Celé rodiny se tísnily v domech, kde dříve žilo sotva několik osob. Rodina přitom tehdy mohla mít deset i více členů. Počítali se do ní kromě otce, matky a mnoha dětí i prarodiče, sourozenci nebo švagři s rodinami a také služebnictvo. V soupisech, které kurfiřt nařídil vyhotovit, se objevují zápisy jako služka z Čech nebo knecht, míněno čeledín. Bohatší rodiny s sebou přivezly třeba i dvanáct sloužících. To ovšem byly výjimky, většina exulantů při svém odchodu z Čech přišla téměř o všechno.
Exulanti za svůj pobyt v měšťanských domech platili. Není proto divu, že se jejich finance rychle tenčily. Mnohým nezbývalo, než si hledat nové zdroje obživy. Našli se mezi nimi zkušení tiskaři, ševci, tkalci, kováři a další řemeslníci. Jiní si zase otvírali krámky, šenky nebo podle matrik „pracovali za mzdu“. K českým exulantům patřila ale i velká skupina univerzitně vzdělaných mužů – bakalářů, mistrů a doktorů. A na druhé straně mnoho ovdovělých žen, které se přesto dokázaly postarat o své rodiny. Tyto samostatně hospodařící ženy představovaly podle soupisu až čtvrtinu exilových domácností v Pirně.
Sebepodrobnější statistika ale neukáže, jak se Bílá hora promítla do konkrétních životních osudů.
A právě příběhy nabídne připravovaná kniha o pobělohorském exilu.
Související
-
Bílá hora 400 let
Jedna bitva – nedozírné následky. Nikdo ze současníků si nedovedl představit, kam porážka malého vojska stavů u Prahy zavede české země.
