Bitva u Lipan v českém dějepisectví
Před týdnem jsme si v Historických obzorech připomněli výročí bitvy u Lipan, a to především z pohledu významu této bitvy jak pro husitství, tak pro samotné české země. U Lipan ještě s historikem Petrem Čornejem zůstaneme, tentokrát půjde o lipanskou reflexi v českém dějepisectví.
"Takový klasický výklad lipanské bitvy podal František Palacký v Dějinách národu českého v Čechách a v Moravě, kde lipanskou bitvu považuje za vítězství v podstatě feudálního principu, který reprezentuje husitská katolická šlechta, nad demokratickými zásadami, které podle jeho názoru hájili táboři a sirotci jako představitelé širších vrstev české společnosti. Ono by šlo snadno dokazovat, jak se v tom odráží realita Palackého doby a jeho víra a zároveň také politické ambice těch středních a nižších vrstev české společnosti a nedůvěra ke šlechtě, která byla právě v té české společnosti 19. století velmi zažitá. Právě podle Palackého došlo po Lipanech vlastně k mravnímu úpadku, který potom skončil znevolněním vesnického obyvatelstva a zákonitě Bílou horou, která pro Palackého jako evangelíka byla pochopitelně neštěstím bez míry a hranic. My víme, že ten Palackého obraz dnes už neobstojí, protože ke znevolnění obyvatelstva na konci 15. a na začátku 16. století nedošlo, že to byla chybná teze. Nicméně z této chybné teze vycházel i Masaryk ve své České otázce, který jako filozof s politickými aspiracemi, ji ještě prohloubil a vyhranil, takže se dá říci, že v době první republiky ta Masarykova a Palackého interpretace přežívala,"
říká profesor českých dějin na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy Petr Čornej.
Husitství se věnoval také snad nejznámější český historizující romanopisec, a podle mnohých také velký mystifikátor Alois Jirásek. Ovšem vzhledem k tomu, že Jirásek nechtěl zobrazovat tragická období národních dějin, z nichž by nebylo možné čerpat povzbuzení, Lipanům jako takovým se obezřetně vyhýbal. První dějství dramatu Jan Roháč z Dubé se sice odehrává před lipanskou bitvou, samotnou bitvu ale už nezobrazuje. Podle Petra Čorneje zhruba takto vypadalo obecné historické povědomí v období první republiky. Ne všichni je ale sdíleli:
"Pochopitelně především katolické obyvatelstvo se nemohlo smířit s touto interpretací husitství a známý rebel, spíše národně konzervativně liberální historik Josef Pekař vystoupil při pětistém výročí Lipan v tisku s článkem, v němž uvedl, že Lipany jsou naopak šťastným dnem českých dějin, což vzbudilo velkou polemiku v tisku a v odborných kruzích. Pekař to samozřejmě zcela úmyslně nadhodil jako provokaci, aby ukázal, že je možné pohlížet na uzlové body českých dějin také z jiného pohledu, protože víme, že on sám Bílou horu za žádný světlý bod českých dějin nepovažoval, ale relativizoval ty převažující pohledy, které tady vznikly v 19. století."
"A teprve v průběhu 80. let 20. století se české dějepisectví začalo více zabývat koncem husitské revoluce, do té doby to byly začátky, protože začátky jsou vždy takové povzbuzující, že. A já si myslím, že tady asi trochu sehrála roli analogie s tím, že ten komunistický režim, který se také proklamoval původně jako revoluční, je v marasmu a že ty konce revolucí vedly k porovnávání a zájmu o konec husitské revoluce. Čili dnes se na to díváme spíše ve střízlivých barvách, než abychom do toho za každou cenu vnášeli nějaké "ti byli pokrokoví, ti byli reakční, ti měli pravdu a ti pravdu neměli". Prostě to byl složitý historický proces, který vcelku logicky skončil lipanskou bitvou a dá se říci, že zárodky toho řešení lze nacházet kolem roku 1424, tedy deset let před Lipany,"
uzavírá historik Petr Čornej.
