Bláznivé nápady filmaře Petra Cikharta
Je známý svou schopností vytvářet vizuálně působivé a emocionálně silné obrazy, které přispívají k hloubce a kvalitě filmů. Renomovaný český kameraman Petr Cikhart spolupracoval na více než 100 filmech po celém světě, včetně významných projektů jako "The Amazing Race", za který získal cenu Emmy za vynikající kameru.
Petr Cikhart je český filmař žijící v Los Angeles. Rozhovor proběhl během snídaně v hollywoodské kavárně Hugo´s, kde se už tradičně setkávám s českými tvůrci, jako byli Ivan Passer, Evžen Kolář, Petr Nýderle atd. Uznávaný kameraman Cikhart přišel ve fotbalovém dresu s klokaním znakem pražských Bohemians 1905. „Byl jsem brankářem v řadě fotbalových klubů a jsem velkým fandou Bohemky. Když měla finanční problémy v roce 2004, ihned jsem se stal členem družstva a poslal peníze na její podporu,“ vysvětlil sympatický elegán.
Jak začalo dobrodružství vašich tvůrčích úspěchů?
Už na střední škole jsem miloval atlas světa. Tehdy se nesmělo nikam cestovat a já si vysnil prstem po mapě země, do kterých bych se rád podíval. Když došlo k otevření hranic, začátkem devadesátých let, vůbec jsem neváhal a vydal se na cestu do USA. Na letiště do Frankfurtu jsem jel od hranic s Německem autostopem. Dodnes si pamatuji řidiče, který mi zastavil a ležérně se zeptal, kam jedu. Když jsem mu odpověděl, že do Ameriky, odvezl mě v šoku až na letiště.
Americké začátky?
Ve Spojených státech jsem začínal kariéru jako natěrač vesnické stodoly v Kalifornii a pokračoval jako rybář mořských pochoutek ježků a humrů v Maine.
Potom jste se vrátil do Prahy, abyste nepřekročil vízové limity...
Ano a zvažoval jsem, co dál dělat. Díky znalosti angličtiny a technologie faxu jsem se dostal na Barrandov a později do televizního štábu, který jel natáčet válku v Čečensku. Tam jsme byli zadrženi ruskými vojáky a drženi dva dny jako rukojmí. I tahle událost přispěla k tomu, že jsem chtěl u filmu zůstat a přál si vrátit se zpět do USA. Zúčastnil jsem se konkursu na studium novinařiny v Pittsburghu, kam jsem poslal nějaké eseje a k vlastnímu překvapení jsem byl přijat.
Co následovalo?
Potřeboval jsem si vydělat co nejrychleji nějaké peníze, abych mohl cestovat, nemusel spát pod mostem a jíst konzervy, jak tehdy bylo zvykem, protože jsem neměl peníze. Šel jsem do několika hospod v New Yorku, že bych měl zájem umývat nádobí. Všude se mi vysmáli. Díky kamarádce jsem se dostal k nabídce práce v obytných jednotkách ve filmovém studiu Dumbo v Brooklynu. Dělal jsem tam od mytí záchodů, uklizení a starání se o klienty při natáčení vše, co bylo potřeba. Přes další kontakty jsem si později našel práci ve firmě Global Vision na Manhattanu. Tam mi nabídli spolupráci nejdříve jako asistenta zvukaře a jak bylo zvykem všeho ostatního jako osvětlování, výpomoc v produkci atd. Díky tomu jsem měl možnost se seznámit i s prací kameramana. Rád pracuji, a tak mi žádná profese nebyla nikdy cizí. Během toho jsem se seznámil s Gary Griffinem, který si mě vzal pod křídlo. Naučil mě, že k tomu jak udělat dobrý snímek, je potřeba rozumět a zvládnout kromě kamery i všechny filmařské profese od scénáristky, střihu až po režii.
Kameramanské začátky?
Nebyly jednoduchý. Jako nezávislý filmař jsem si nemohl vybírat, ale podařilo se mi uchytit v dokumentární tvorbě. Potkal jsem se s několika vynikajícími lidmi, kteří mě podporovali a to ještě před tím, než jsem začal studovat na AFI /American Film Institute/. Bylo mi asi čtyřiadvacet, když jsem začal samostatně natáčet dokumenty. Umožnilo mi to být tři roky v Africe a filmovat zvířata v jejich přirozeném prostředí. Vznikly z toho velice populární seriály Be The Creature a Wild Kratts pro děti. Projel jsem Tanzanii, Ugandu, Etiopii, Madagaskar a další státy. Byly to roky, které mne zocelily, a hodně jsem se naučil.
Co vše k tomu bylo potřeba zvládnout?
Nebát se spát na hlíně pod širým nebem, ráno se vzbudit za úsvitu a začít natáčet, tak jako bych spal v pětihvězdičkovém hotelu.
Výsledek?
Rozneslo se o mně, že se nebojím, mám postřeh a fyzičku. Možná i díky tomu jsem byl přizván jako jeden z kameramanů k natáčení seriálu Amazing Race. Byl jsem za něj oceněn cenou Emmy a později desetkrát nominován, což je velké uznání za dlouhodobou tvorbu.
Úspěchy za kamerou vám umožnily splnit si sen z mládí o cestování. Projel jste více jak 100 zemí, jaké vzpomínky to na vás zanechalo? Dvakrát jste navštívil díky cestovatelskému seriálu i Prahu…
Byla to nádhera a nejvíc si vzpomínám na to, jak nás tam jednou po příletu produkce nemohla najít. Tohle je pořad, který má plánovou detailně každou natáčecí minutu. Jenomže místo v hotelu jsme se „ubytovali“ s celým tvůrčím týmem u plzeňského piva ve smíchovské hospůdce Na nudli. Byli jsme dobrá mezinárodní parta. Kameramani ze Švédska a Izraele, zvukaři z Kanady a USA, a já. Tehdy trvalo producentům tři hodiny, než nás našli.
Na co rád ještě rád vzpomínáte?
Kdysi jsme jeli starým vlakem z Číny do mongolského Ulánbátaru a přijeli jsme přes noc do pouště Gobi. Ve vagonech se tehdy ještě topilo v kamnech. Ráno jsem se probudil a všude byl jemný písek. Pomalu se nedalo dýchat, ale byl to zážitek z jiného světa, za který jsem vděčný, že jsem něco podobného mohl prožít.
Když Ivan Passer natáčel Stalina v Kazachstánu, bavili jsme se o kráse žen. Jaké máte osobní poznatky v tomhle oboru?
Nekrásnější ženy jsou dodnes v bývalém Československu.
Kterým příběhům dáváte při výběru vlastní tvorby přednost?
Něčím mě musí oslovit a především by měl být skutečný, tak aby se dalo říct, že se mohl přihodit a emociálně prožít. A ještě lepší je, když člověka dokáže inspirovat. Na střední škole jsem se naučil od profesora Macely, že základ takového příběhu je vztah mezi jednotlivými částmi A B C (atd.). Tomu se dodnes věnuji.
A co se týče žánrů?
Životní Motto: nikomu neříkat, co je správný a co má dělat. Nikdo nemá licenci poroučet“.
Bavilo by mě natáčet drama, především v realitě. Přirovnal bych to ke snímku, který jsem natočil ve Venezuele. Je to životopisný film o Tamara Adrián, která je první trans osobou v tamějším parlamentu. Nesnažil jsem se hodnotit přerod muže v ženu, ale spíš se držet mého motta „nikomu neříkat, co je správný a co má dělat. Nikdo nemá licenci poroučet“.
Kdysi jsem dělal rozhovor s otcem „Hvězdných válek“ Georgem Lucasem, který své filmy realizuje po celém světě, na můj dotaz týkající se podmínek k natáčení v zahraničí a v čem se od sebe liší, odpověděl „v tom, co nabízí k obědu catering!"
S tím naprosto souhlasím. Není to ale jenom o tom, jestli vám nabídnou kaviár nebo suchou rýži, ale způsob, jakým se to jí. Ve Venezuele bylo jídlo vynikající, a to byl jeden z hlavních důvodů, proč jsme tam měli výborný štáb. V Číně to bylo úplně naopak. Obvykle přestávky v poledne trvají necelou hodinu, ale místní byli s jídlem hotoví za deset minut a připraveni k dalšímu natáčení bez odpočinku.
Co dalšího připravujete?
Mám před sebou dva celovečerní filmy. Jeden by se měl točit v Evropě a druhý snad v Los Angeles o punk rockový kapele. K tomu plánuji řadu dokumentů. K nejzajímavějším bude patřit o tanečnici, která musela tancovat v Reichu pro Mengeleho. Sám se v poslední době snažím taky psát scénáře a režírovat.
Spolupracoval jste díky osobním úspěchům někdy s někým z Česka?
Ozval se mi jenom Robert Sedláček. Vynikající režisér, umí pracovat s herci a je výborný kamarád. Realizovali jsme spolu film „Ženy, které nenávidí muže“, který jsme natočili v Ostravě. Padli jsme si do oka, protože jsme stejní blázni.
V čem?
V neobvyklých nápadech. Například během návštěvy Japonska jsem si usmyslel, že ho celé projedu na motorce, přestože jsem na ní nikdy neseděl, ani ji neuměl řídit. V Tokiu jsem se pokusil na trenažéru zjistit, jak to vše funguje. Slušnost Japonců jim nedovolila, aby se mě zeptali, jestli mám vůbec na řízení oprávnění. Přistavěli mi ji k první jízdě na Shibuya, nejnáročnějším kruhovým objezdu v centru města. Byla ve mně malá dušička, ale zvládnul jsem to.
Dá se tohle něčím překonat?
Samozřejmě. Právě odlétám do Arkansasu, jediného státu, který jsem ještě v USA nenavštívil. Dal jsem si za cíl, že ten musím projet na kole, i když žádné nemám a budu si ho muset někde vypůjčit.
Petr Cikhart je renomovaný český kameraman, který pracoval na čtyřech kontinentech a natáčel celovečerní filmy jako válečné drama Proti slunci s Tomem Feltonem, Tamara (Cena Nueva Vision na filmovém festivalu v Santa Barbaře 2017) s Luisem Fernandezem a ID2: Shadwell Army pro Universal. Jeho všestrannost se projevila i v dalších projektech, jako jsou Dunning Man, Day of Reckoning, The Nanny, a čínské produkce Escaping Valentine's Day a Conrad & Michelle.
Petr také přispěl svým talentem k dokumentům a seriálům pro National Geographic, Discovery a Paramount Plus, díky čemuž procestoval více než 100 zemí. Mezi jeho významné dokumentární práce patří Farmingville (Zvláštní cena poroty na Sundance Film Festival 2004) a Blindsight (Ceny diváků na AFI Film Festival 2006 a Berlínském filmovém festivalu 2007). V roce 2007 získal svou první cenu Prime Time Emmy za vynikající kameru k seriálu The Amazing Race.
