Brestlitevský mír a Československé legie

3. března jsme si připomněli dnes již zasuté výročí - 85 let od podepsání tzv. brestlitevského míru, kdy Sovětské Rusko podepsalo separátní mírovou dohodu s Německem a Rakouskem. Méně se ví o tom, že do situace v období podepsání brestlitevského míru významně promluvily i Československé legie. Tohoto tématu se dotýká i výstava Český a slovenský exil, která probíhá v Brně. Jak vlastně Československé legie zamíchaly kartami v závěru 1. světové války? Odpověď na tuto otázku hledal Otakar Vraný.

Brestlitevský mír a Československé legie

V Praze probíhá rozsáhlá výstava o československém exilu

V Rusku proběhla únorová revoluce, Kerenského vláda pokračuje ve válce proti Německu a Rakousku. Na západní diplomatické frontě sílí snahy o vznik samostatného československého státu. Na ruském území jsou v zajateckých táborech desítky tisíc českých vojáků rakouské armády. Především z nich a také z řad vojenských uprchlíků vznikají v Rusku první československé oddíly. Nejprve česká družina, později 1. československý střelecký pluk, z něj se vytvořila československá střelecká brigáda. Ta se po boku ruské armády zapojila do bojů proti Němcům na východní frontě na území dnešní Ukrajiny a jak dokládá historik Ladislav Jouza, jejím prvním větším vystoupením byla bitva u Zborova.

"Brigáda poprvé jako celek zasáhla do bojů v bitvě u Zborova 2. července 1917. Tehdy se ukázalo, že českoslovenští legionáři jsou zocelenou jednotkou, schopnou plnit nejtěžší vojenské úkoly, byť to byl jejich první vojenský křest a byli nedostatečně vycvičeni. O československých legionářích se také dozvěděla česká veřejnost v Rakousku Uhersku, neboť přicházely zprávy z Ruska, že čeští vojáci bojují na ruské straně."

Obr. www.k2001.cz

Nejprve krátký historický úvod. V roce 1917 se v Evropě stále ještě bojuje. Bitva u Zborova na ruskou vládu natolik zapůsobila, že byla zrušena veškerá omezení pro vytváření samostatných československých jednotek v Rusku. Situaci ale zkomplikovala říjnová revoluce. Sovětská vláda potřebovala vojsko na domácí frontě a začala vyjednávat o míru s Německem a Rakouskem. Zpočátku vyjednávání úmyslně protahovala v domnění, že se podaří revoluční konflikt rozšířit po celé Evropě. Tento záměr nevyšel a sovětská vláda byla v podstatě donucená podepsat mírovou dohodu s Německem a Rakouskem. K tomu došlo právě před 85 lety - 3. března 1918 - v Brest-Litevsku.

Mírová dohoda paradoxně zkomplikovala život československým legiím. Východní fronta, na které legie dosud bojovaly, zanikla. Jestliže se legionáři chtěli zapojit do bojů proti Němcům, museli se dopravit na západní frontu do Francie. Cesta přes Evropu však byla neprůchodná a tak legiím zbývala pouze doprava přes Vladivostok. Tehdy začal víc než dvouletý boj o transsibiřskou magistrálu.

Zpočátku se legiím vedlo úspěšně. Ovládly magistrálu a pokusily se i o znovuotevření západní fronty. V průběhu roku 1919 ale začalo být jasné, že pomoc ruských protirevolučních sil a západních spojenců, na kterou spoléhaly, nepřijde. V roce 1920 tedy víc než 60 tisíc československých legionářů začalo lodními transporty Rusko opouštět. Přesto, jak říká historik Ladislav Jouza, je přínos legií nesporný.

"Boj československých legionářů byl do jisté míry odsouzen k nezdaru. Ale na druhé straně důsledkem tohoto boje byla velká politická síla, kterou získal T.G. Masaryk a skupina zahraničních politiků, která se okolo něj pohybovala - Edvard Beneš, M.R. Štefánik. Legie zahájily boj v létě 1918 a ne náhodou v této době došlo k uznání československého zahraničního odboje ze strany Francie, Velké Británie a Spojených států. Mělo to bezprostřední souvislost s událostmi na Sibiři, samozřejmě tomu napomohli legionáři ve Francii a Itálii, na ty nesmíme zapomenout, ale skutečně světové proslulosti se československým legiím dostalo v bojích podél transsibiřské magistrály."

Do 1. světové války už legionáři nezasáhli, do Československa se poslední z nich vrátili dva roky po válce. Ze zhruba 60 tisíc příslušníků legií v Rusku jich 4000 padlo. Do Československé republiky se legionáři vraceli jako hrdinové. Stali se jednou z opor české státnosti i základem nové československé armády. Po Mnichovu mnozí z nich hájili československou samostatnost v druhém odboji. Opět Ladislav Jouza.

"Za druhé světové války se legionáři svým příkladem i přímou účastí podíleli na protifašistickém odboji. Byli zapojeni do vojenských organizací, jako byla Obrana národa a někteří z nich také vstupovali do zahraničních jednotek. Na druhé straně si z nich brali příklad i někteří mladší vojáci."

Veteráni z 2. světové války

Legionářské hnutí pokračovalo i po druhé světové válce, která do něj přivedla mladší vojáky ze západních bojišť. Po roce 1948 byly legionářské skupiny rozprášeny, řada jejích členů skončila v komunistických věznicích, někteří na popravištích. Jedinou organizací, která směla hájit zájmy někdejších československých vojáků, se stal Svaz protifašistických bojovníků a ten si západního odboje příliš nevšímal. Legionářská sdružení přežívala pouze v emigraci. K úplné rehabilitaci legionářů došlo až po roce 1989.

Zájmy legionářů dnes hájí Československá obec legionářská, která získala zpět tzv. Legionářský dům poblíž náměstí I.P. Pavlova v Praze. Má zhruba 1500 členů, dnes už pouze z druhého odboje, a několik zahraničích poboček. Členem Československé obce legionářské je i Josef Vlasák, jehož otec se podílel na bojích o transsibiřskou magistrálu. Podle jeho slov zůstává česká společnost legionářům stále mnoho dlužna.

"Mně to připadá tak, že republika se k nim nechová příliš dobře. Ve společnosti se mluví o jiných věcech, než o tom, co tito lidé znamenali pro naši zem. Ti lidé za komunismu velmi trpěli, byli vězněni a málo se o tom ví. Začíná se o tom mluvit nebo se o tom točí filmy až v poslední době. Myslím si, že národ by měl v tomto smyslu projevovat větší vděk. Viděl jsem v televizi pořad 'Na hraně'. Moderátorka se ptala mladých lidí, jestli jsou hrdi na to, že jsou Češi a mě hodně mrzelo, když hodně mladých lidí uvedlo, že nejsou hrdi na to, že jsou Češi."