Brutální policejní zásahy, fronty před obchody, vysoké pokuty – Krajané v pandemii II.
Ochota pomáhat, obavy z testování, scházející sociální kontakty - zkušenosti s bojem proti pandemii jsou v různých částech světa rozdílné. Jak to vnímají naši krajané v Keni, Francii nebo Španělsku?
Jana Hajduchová, Nairobi, Keňa.
První případ se v Keni objevil v polovině března. Navzdory přítomnosti mnoha Číňanů ve Východní Africe se jednalo o ženu, která se vrátila z USA. Vláda tu velmi rychle zavedla přísná opatření – každý, kdo do země přijede, musí povinně do karantény, každý pozitivně testovaný musí povinně do nemocnice. V noci platí zákaz vycházení a oblasti s ohnisky nákazy jsou pro jakýkoli pohyb osob ven a dovnitř uzavřeny, takže není možné vycestovat z Nairobi nebo z Mombasy. O několik dní později k tomu přibyla povinnost všude na veřejnosti nosit roušky (a za veřejnost se tu považuje i vaše vlastní auto), omezení v dopravě – všechny dopravní prostředky počínaje autobusy a matatu (minibusy – tvoří hlavní páteř veřejné dopravy v Keni) a konče soukromými auty, smí převážet jen polovinu pasažérů, pro které jsou konstruovány. K 5. 5. bylo evidováno 490 nakažených a 24 úmrtí. Mnoho lidí tu ale oficiálním číslům nevěří, keňská vláda obecně nemá příliš velkou důvěru obyvatel. Nejvíc otázek ale vyvolává způsob, jakým jsou ta opatření, která ve své podstatě můžou být správná, prosazována. Policejní brutalita je tu známým problémem, v počátcích epidemie tu v důsledku policejních zásahů zemřelo 12 lidí, ať už při náhodné střelbě nebo v důsledku bití. Mnoho lidí se za každou cenu brání testování, protože pozitivní test znamená násilný transport do karanténních zařízení, která jsou většinou v hotelích – a na vlastní náklady – ale hlavně na venkově jsou využívány nyní zavřené školy, často bez jakéhokoli vybavení, lidé tam spí na zemi, výjimkou nejsou ani děti oddělené od rodičů. Za nejhorší ale považuji postup policie, kdy jsou do karanténních zařízení odváženi i lidé, kteří jsou zatčeni, protože porušili zákaz nočního vycházení. I ti musí povinně zůstat dva týdny v karanténě – a tak se zde mísí lidé, kteří byli v těsném kontaktu s nemocnými, se zcela zdravými, kteří navzdory zákazu šli někam pařit. Z karanténních zařízení se tak nejspíš stanou nejjistější ohniska nákazy, nemluvě o tom že se zaplní rychleji a může se stát, že jejich kapacita brzy nebude stačit.
Obchody i tržiště zůstávají otevřené, opět s přísnými opatřeními – u vstupu do nákupního střediska dostanete jednorázové rukavice, musíte mít vlastní roušku, na zemi jsou namalované značky, které pomáhají udržovat odstupy. I potravin je dost a žádné velké propady v zásobování zatím nenastaly. Je tu spousta možností, jak si objednat nákup online a obchody se předhánějí v tom, který bude lepší a rychlejší. Na rozdíl od sousední Ugandy se tu obyvatelé smí celkem volně pohybovat, smí se i do oblíbeného lesa Karura, kde jen upravili otevírací dobu. Rovněž Nairobi Národní park je otevřený, takže život těch bohatších lidí tu běží celkem v poklidu. Úplně samozřejmě skončil jakýkoli cestovní ruch, což je pro keňskou ekonomiku těžká rána, zavřená jsou kadeřnictví, masážní salony, a spousta drobných služeb, takže především ti nejchudší přicházejí o práci. Přestože tu jsou velké snahy především ve slumech rozvážet humanitární pomoc, lidé tam začínají hladovět. Rozsah ale nevím, protože v humanitární oblasti se moc nepohybuji. Spíš vnímám to, že řada našich přátel a známých přišla o živobytí a prakticky denně se na nás obrací někdo s prosbou o pomoc. Počet nakažených v Keni dlouho narůstal velmi pomalu, snad i díky přísným opatřením. V posledních několika dnech se ale nárůst zrychluje na 30 nových případů denně, a ohniska nákazy se nyní nacházejí v nejchudších čtvrtích Nairobi a Mombasy. To vyvolává velkou nejistotu, protože ve slumech je prakticky nemožné dodržovat karanténu a odstupy. Spolu s dalšími problémy, kterým Keňa v tuto chvíli čelí – s další invazí milionů kobylek na severovýchodě a povodněmi, které vyhnaly statisíce lidí z jejich domovů je budoucnost této nádherné země dost nejistá.
Klára Pavlíková, Paříž, Francie
Situace ve většině Paříže a celková atmosféra je v tuhle chvíli poměrně náročná. Kvůli rostoucímu riziku nákazy jsem před měsícem musela opustit svůj pronajímaný pokoj u starého páru. Překvapilo mě, že v nové čtvrti (XIV. arrondissement), kam jsem se přistěhovala, bylo všechno jinak. Lidi chodili ven, skupinky se scházely se před zavřenými parky a nebýt kilometrových front před obchody, bych si nevšimla toho, že se něco děje. Vždycky, když jsem v 7 večer mohla vyběhnout ven, na hřišti u domu hráli sousedi basketball a skupiny dětí jezdily na kolečkových bruslích. Nejhezčí bylo, když v 8 večer začali všichni sousedi tleskat a zpívat a důchodci u nás v ulici vyšli do ulic a tancovali. Musím přiznat, že kilometrovou vzdálenost ve "čtrnáctce" nikdo moc neřešil. Když jsem tam potkala policisty, tak jen v souvislosti s dopravní nehodou. Úplně jinak to ale funguje jen o dva kilometry dál, v centru Paříže, kde "lítá" jedna pokuta za druhou. Když jsem se tam šla rozloučit se svými oblíbenými místy večer před odjezdem, hned dva policisti mě zastavili a zkontrolovali mou atestaci. Naštěstí jsem vyvázla bez pokuty, takže Mission impossible done.
Tomáš Dobrovolný, Benicarlo, Španělsko
