Čaroděj dřímá v každém z nás
Dvě jména: Božena Správcová a Lubor Kasal jsou pro znalce české literatury spojena s internetovou Postmoderní revuí, časopisem pro literaturu a její kontext, jehož jsou jedinými dvěma redaktory. Nyní poprvé vystupují se společným tištěným projektem. Správcová v Kasalově novém nakladatelství vydala knižní rozhovor s duchovním Ivanem Odilem Štampachem.
Ivan O. Štampach, narozený v roce 1946, po absolvování Pedagogické fakulty dva roky učil a pak byl čtyři roky vězněn za podvracení republiky. Po návratu z vězení se podílel na vydávání samizdatů a pořádal bytové přednášky a semináře. Vystudoval tajně teologii a v Berlíně byl za zavřenými dveřmi vysvěcen za kněze. V létech 1987 - 1999 byl členem dominikánského řádu. Po revoluci začal působit na univerzitní půdě, učil nejprve teologii, později religionistiku. Vydal několik vlastních knih, z poslední doby například knihu A nahoře nic, Náboženství v dialogu, Antroposofie či uměnovědné studie Tušili světelné záplavy. Zajímá ho duchovní život postmoderního člověka v širších souvislostech.
Autorka knihy Čaroděj dřímá v každém z nás Božena Správcová vysvětlila, proč si z mnoha osobností, které za dobu svého působení v Postmoderní revui a Tvaru vyzpovídala, vybrala pro knihu právě Štampacha.
"Já jsem se nejdřív seznámila s jeho esejistickými věcmi a lákalo mě udělat s ním ten rozhovor hlavně proto, že mi připadal jako velmi otevřený, že je ochoten mluvit skoro o všem, a že to je osobnost, která není jednostranná."
Komu myslíte, že by ta kniha nejvíc udělala dobře?
"Doufám, že jsou to lidé hledající. Mám možná scestnou představu, že lidé, kteří našli svoje útočiště v kostele, tak mají více méně jasno. Ale je na světě spousta přemýšlejících lidí, kteří mají z různých důvodů od jakékoliv církve odstup a myslím, že pan Štampach je schopen oslovit právě je."
Čím myslíte, že si zasloužil, že může být vnímán i jako osoba kontroverzní?
"To vychází z různých církevních dějů, do kterých já až tak namočená nejsem, protože já jsem bez vyznání a opravdu jsem jeho esejistické texty četla z určitého odstupu, ale věřím, že lidi, kteří jsou těsněji spjati s katolickou církví, může lecčím dráždit. Mimo jiné i tím, že se veřejně přihlásil k tomu, že je svobodným zednářem, a to, jak víme, leckdo z katolické církve neslyší rád."
Znali jste se před tím, než jste spolu začali psát ten rozhovor?
"Neznali."
Myslíte, že vám Štampach svět víry, nebo obecně nějaký nový svět otevřel?
"Pro mě lecos z těch jeho myšlenek různé světy spíš propojilo, ale že bych se po práci na té knize vrhla do kostela, to ne."
Kniha je psána formou rozhovoru. Jak ale sám Štampach při prezentaci knihy uvedl, nešlo o přímý, živý rozhovor, ale o výměnu psaných otázek a psaných odpovědí: "My jsme se na samém začátku domlouvali o obou možnostech, paní Správcová by snad dala přednost osobním rozhovorům, já jsem měl pocit, že se o nových věcech umím lépe vyjádřit písemnou formou. Ústně se snad umím vyjadřovat o věcech, které jsou mi předem nějak známé, třeba když přednáším, když učím. Ale nové věci, které vyžadují zamyšlení, pomalou klidnou formulaci, promyšlení různých stránek věci, to se lépe píše, protože k tomu se může člověk několikrát vracet."
V rozhovoru Štampach rovněž vysvětlil, na jakého čtenáře se v knize Čaroděj dřímá v každém z nás obrací:
"Já bych si přál, aby to četli lidé, kteří odhalují to čarodějné v sobě a kolem sebe, tzn. to, že svět není nudný, uzavřený, ukončený, a to samozřejmě vyžaduje jistý typ přístupu: otevřený, tvůrčí, přemýšlející, nehotový... Já bych ten typ lidí nevymezoval názorově nebo profesně nebo výší vzdělání, ale spíš tímhle."
Když říkáte čarodějný, používáte to slovo proto, že je bližší dnešní generaci nebo dnešnímu světu?
"Já ho používím proto, že je blízké mě. Já nemám rád, když si člověk něco myslí a pak to překládá do jazyka pro někoho jiného, kdo to bude číst nebo poslouchat. Slovo čarovat původně znamená měnit a mně se líbí pojetí světa ve kterém je všechno v pohybu a ve změně, světa který není definitivně uzavřený. A jestli se čaruje způsobem, který je nakonec průhledný a třeba i racionálně vysvětlitelný, že se prostě se světem něco dělá, že se svět nenechá být takový, jaký je, nebo se tedy čaruje tajemně, pomocí nějakých neznámých sil, to už nechávám otevřené. Ale rozhodně ta knížka není o nějakém kouzlení, o nějakém prostomyslném kouzelnictví."
Vy jste taky před diváky zmínil smutek, který jakýsi první čtenář ve vaší knize našel. Můžete ho blíž vysvětlit?
"Mě to samotného nejprve překvapilo, protože když jsem to psal, tak jsem nepociťoval smutek ve smyslu nějakého rozčarování, zklamání. K přemýšlivému přístupu ale patří, že člověk není naivní, že nevidí svět růžovýma brýlema, nýbrž že vidí i ty jeho stránky, ty prvky, které nejsou příjemné. A já se jich nebojím a mluvím o nich. A možná to, že můj způsob myšlení mi dovoluje vidět negativní věci a nezavírat před nimi oči, to může být to, co čtenář vidí jako jakýsi smutek."
Jaké jsou zdroje vašeho pohledu na svět? Odkud čerpáte? Je to katolictví?
"Já jsem si v životě napřed prošel složitějším hledáním, něco o tom v té knize je, zakotvil jsem v katolickém prostředí, ale to mě po dalších dvou desetiletích víceméně odmítlo. Já se ke katolické tradici hlásím, ale chápu ji v co nejširším smyslu. Slovo katolický chápu jako integrující, jako něco, co integruje mnohost a rozmanitost do nějakého smysluplného celku. V tomto smyslu jsem a zůstávám katolíkem. nakolik někdy v budoucnosti budu či nebudu přijatelný pro oficiální struktury římskokatolické církve, to nevím a nechávám to otevřené. Čili zdrojem mých úvah je celá má osobní historie a celé mé hledání, které v sobě tenhle prvek obsahuje, ale osahuje v sobě taky celou řadu dalších duchovních impulsů, třeba z jiných křesťanských vyznání, z filosofických směrů, z jiných náboženství, tak jak si to já dokážu dát pro sebe dohromady."
Kniha nemá nepříliš zdařilou grafickou úpravu (nekvalitní tisk fotografií, rozpačitá obálka). Snad je to jen dětská nemoc právě vzniklého nakladatelství. Jaké jsou další představy nakladatele? Hovoří Lubor Kasal:
"To nakladatelství si představuju tak, že bych rád publikoval věci, které vlastně svým postojem, svou tvorbou předznamenává pan Štampach. Hledání duchovních cest, či aspoň kladení si otázek po tomto rozměru světa. Aniž bych se bránil jakémukoliv žánru. Teď připravuji historický román, pak by měla přijít populárně naučná knížka o historickém podzemí... čili nemělo by to být sešněrováno žánry, ale určitým gestem."
