Čechoameričan Zenny Sadlon pracuje na anglickém překladu Švejka

Čecho-Američan Zenny Sadloň se pustil do velkého úkolu. Do angličtiny překládá jedno ze stěžejních děl světové literatury Haškova Dobrého vojáka Švejka. Na konferenci, kterou v Lipnici uspořádal spisovatelův vnuk, se s překladatelem setkal Vilem Faltýnek.

Já jsem začal toho Švejka překládat proto, že můj kamarád Mike Joyce, kterému jsem po třech letech váhání nalezl odvahu toho Švejka předložit v anglickém překladu z roku 1973, řekl jsem mu, že musí přečíst celou knihu, jinak mu ji nepůjčím. Protože jsem skutečně chtěl vědět, jak se na to dívá rodilý Američan, který od narození umí anglicky a jenom anglicky. On knihu vzal, slíbil, že ji přečte celou i kdyby z toho měl zešílet. Přišel druhý den, sundal kabát, sundal čepici. A začal: "no to teda, já to čtu a víš jak Švejk..." a už reagoval, jako by četl tu knihu česky. Začal ty různé epizody popisovat a smát se v polovině toho, jak je popisoval. A to bylo příjemné, bylo dobré vidět, jak reaguje. Nicméně došlo nakonec k tomu, že to přečetl a říká, "no, víš, ty jiskry toho genia v tom jsou. Ale je to hrozný. Já ti nechci zasahovat do života, ale tohle musíš přeložit." No a tak pokračoval asi tři neděle nebo šest neděl, a když jsme jednou takhle venku pokuřovali, a on zase, no a já jsem se obrátil a říkám, no tak já bych to jako teda přeložil, ale budeš to muset dělat se mnou.

Překlad Haškova Dobrého vojáka Švejka|Foto: archiv Zenny K. Sadlon

V roce 1972, kdy jsem utíkal, vlastně člověk nemohl cestovat, pokud nebyl ve skupině alespoň tří lidí z jednoho pracoviště. A já jsem narazil úplně náhodou na plakát organizace, která se jmenovala Balnea, o níž jsem nikdy neslyšel, jako nepražák, která pořádala vesměs léčebné pobyty. To bylo pro jednotlivce, tam byla ta pointa. Já jsem vycestoval, jel jsem na Kypr [Poznámka: Ve zvuku chybí pasáž o tom, jak jsem byl propašován z Nikósie do Bejrútu americkými diplomaty, odkud jsem po sedmi měsících přicestoval do USA], a tam odtud po sedmi měsících do Spojených států.

Lidé, kteří tím neprošli, si musí uvědomit, jak stresová situace to je, když se člověk odebere někam, kde nerozumí ani slovo, nemá domov, nemá nic... Teda lidé mu samozřejmě pomohou, nechají ho někde přespat, ale dřív nebo později si člověk musí najít vlastní byt nebo aspoň místnost, a bez znalosti jazyka je to velmi stresová situace. Když je člověk v tom stádiu, kdy z toho jednoho jazyka do toho druhého vyplouvá a proplouvá, a jedna a dvě ani o tom neví, tak si myslím, že člověk je skutečně asi, jak se říká, dvojjazyčný, bilingual.

A jestli to čeká opravdu i k překladu nebo ne, a navíc k překladu jedné ze sto nejvýznamnějších knih světové literatury 20. století, nevím. Ale mně to dodalo odvahu k tomu, abych se o to pokusil. No a tak se to stalo.

Zenny K. Sadlon u Pomníku obětem komunismu na pražském Újezdě|Foto: archiv Zenny K. Sadlon

Dospěl jsem k názoru, že Jaroslavu Haškovi i Josefu Švejkovi se ubližuje, jsou obětí atentátu na svůj charakter. A já myslím, že to je možná taková radikální myšlenka a má to dlouhou historii. Nicméně abych se dostal k té pointě. U pana Richarda Haška, a byl jsem na soustředění, abych tak řekl, hovořili jsme o jeho dědovi, no a on mi tam ukazoval, co tam má za výstřižky a tak dále. A tam paní Hašková podle autora nekrologu řekla něco, co mě zarazilo. Ona řekla, že v tom je poctivost Haškovy práce, že pro své umění sestupoval až na úroveň svých vtipů, aby pochopil jejich vztah k lidem a k věcem, obětoval sebe matku, ženu, dítě, přítele. Její slova jsou naprosto jednoznačná. To jsou věci, o kterých je třeba hovořit, ale o tom se nehovoří.

Prožitky a situace, se kterými se musel vyrovnávat Jaroslav Hašek, se více podobají životu emigranta, než životu akademika ať je to v Oxfordu, nebo kdekoliv jinde...

Vlastně jsem si uvědomil, že Jaroslav Hašek (pro lidi, kteří to nevědí) žil za Rakouska-Uherska, psal jako teenager, prožil světovou válku, byl vyznamenán Rakouskou armádou, byl vyznamenán v legiích, zmizel, objevil se na Sibiři. To jsou věci, které nejsou součástí běžného života běžného člověka. Ale zrovna tak není součástí běžného života běžného člověka být emigrant. Protože ty prožitky a situace, se kterými se musel vyrovnávat Jaroslav Hašek, se více podobají životu emigranta, než životu akademika ať je to v Oxfordu, nebo kdekoliv jinde. Takže jsem měl takový pocit, že možná i toto je důvod, proč mě to oslovuje a toto je důvod, proč se tomu věnuju tak usilovně a bez ohledu na to, co říkají druzí, protože mě oslovuje ten Jaroslav Hašek jak ho znám z té knihy.

Hašek si skutečně zaslouží rehabilitaci a zrovna tak si to zasluží jeho dílo. Věřím, že Švejkovi můžeme pomoci v tom smyslu, že se konečně bude prezentovat anglicky čtoucím čtenářům, aby od úst k uším jiných prostě letěla zpráva, že to je knížka, která se musí přečíst. Protože je přece absurdní, aby kniha, která nějakým způsobem z toho Švejka čerpala - Hlava 22, aby Švejk nebyl znám aspoň tolik, jako Hlava 22. Takže cílem je dosáhnout toho, aby dobrý voják Švejk byl čten a kupován asi tolik, jako Hlava 22.

Text příspěvku byl ve spolupráci se Zenny Sadlonem aktualizován 23.6.2025.