Čechoameričan Zenny Sadlon pracuje na anglickém překladu Švejka
V dnešním setkání s literatourou se autor rubriky Vilém Faltýnek věnuje letošnímu Haškovskému výročí. Na konferenci, kterou v Lipnici uspořádal spisovatelův vnuk, se setkal s Čechoameričanem Zenny Sadlonem, který pracuje na novém anglickém překladu Osudů dobrého vojáka Švejka. Sadlon v pořadu hovoří o svých životních osudech, o překládání knihy i o nepochopení a dezinterpretaci osoby Jaroslava Haška.
"Já jsem začal Švejka překládat kvůli svému kamarádovi Miku Joyceovi. Po třech letech váhání jsem našel odvahu předložit mu tu knihu v překladu z roku 1973. Chtěl jsem vědět, jak se na to dívá Američan, který od narození umí anglicky a jenom anglicky. On přišel druhý den a začal: No tedy, já to čtu a víš jak Švejk...? A smál se a vyprávěl jednotlivé epizody a reagoval jako normální člověk. Nakonec to dočetl a říká: Víš, ty jiskry génia v tom jsou, ale je to hrozný. nechci ti zasahovat do života, ale tohle musíš přeložit. Pokračoval asi šest neděl, pak jednou začal znovu a já jsem řekl: Dobře, ale budeš to muset dělat se mnou.
V roce 1972 se situace vyhrotila natolik, že člověk nemohl vycestovat, aniž by byl ve skupině aspoň tří lidí z jednoho pracoviště. No a já jsem narazil úplně náhodou na plakát organizace Balne. To byly léčebné pobyty pro jednotlivce! Tak jsem vycestoval na Kypr no a odtamtud potom po sedmi měsících do Spojených států.
Lidé, kteří tím neprošli si musí uvědomit, jak stresová situace to je, když se člověk odebere někam, kde nerozumí ani slovo. Nemá domov, lidé mu sice pomohou, ale po čase si stejně musíte najít vlastní střechu nad hlavou. Bez znalosti jazyka je to velmi stresová situace.
Když se člověk dostane do stavu, kdy z jednoho jazyka do druhého proplouvá a ani o tom neví, ta si myslím, že je člověk opravdu bilingvní. A jestli to člověka opravňuje k překladu, navíc jedné ze sta nejvýznamnějších knih světa, nevím. Ale mě to dodalo odvahu, abych se o to pokusil. No a tak se to stalo.
Dospěl jsem k názoru, že Jaroslavu Haškovi i Josefu Švejkovi se ubližuje. Že jsou obětí atentátu na svůj charakter. Je to možná radikální myšlenka, ale má to dlouhou historii. S panem Richardem Haškem jsme hovořili o jeho dědovi, on mi ukazoval, jaké tam má výstřižky z novin atd. a tam, podle autora nekrologu Jarmila Hašková řekla něco, co mi vyrazilo dech: Plivli po něm sladkým jedem vzpomínky na slabost mrtvého génia. ... V tom je poctivost Haškovy práce, že pro své umění sestupoval až na úroveň svých vtipů. Aby pochopil jejich vztah k lidem a věcem, obětoval sebe, matku, ženu, dítě, přítele. Její slova jsou naprosto jednoznačná, ale o tom se nehovoří.
Hašek, který psal jako teenager za Rakouskouherska, prodělal světovou válku, byl vyznamenán rakouskou armádou, byl vyznamenán v legiích, zmizel, objevil se na Sibiři... to jsou věci, které nejsou součástí života běžného člověka. Ale zrovna tak není součástí běžného života být emigrant. Protože ty prožitky a situace, se kterými se musel vyrovnávat Jaroslav Hašek, se více podobají životu emigranta než životu akademika z Oxfordu nebo turisty, který ze Států přijede cestovat po Evropě. Takže vlastně možná i toto je důvod, proč mě to oslovuje a proč se tomu věnuju tak usilovně, bez ohledu na to, co říkají ostatní - mě oslovuje ten Jaroslav Hašek, jak ho znám z té knihy.
Hašek si skutečně zaslouží rehabilitaci a zrovna tak si ji zaslouží i jeho dílo. Věřím, že konečně máme něco, co Švejkovi může pomoci tak, že se konečně bude prezentovat anglicky čtoucím čtenářům v takovém stavu, že od úst k uším poletí zpráva, že to je kniha, která se musí přečíst. protože je přece absurdní, aby kniha, která ze Švejka nějakým způsobem čerpala, Hlava XXII., aby Švejk nebyl znám aspoň tolik, jako Hlava XXII. Takže ten praktický cíl ano je, aby Dobrý voják Švejk byl kupován a čten aspoň v takovém rytmu, jako Hlava XXII."
