Osudy dobrého spisovatele Haška
Jaroslav Hašek napsal většinu svého nejslavnějšího díla Osudy dobrého vojáka Švejka v Lipnici na Vysočině. Bydlel tu nad hospodou a v posledních měsících života v domku, kde je dnes jeho památník. Do domku nás zavede jeho pravnuk Martin, a přidá i zajímavé příběhy ze života svého praděda.
Vyprávění o Lipnici a jejím hradu jsme minule skončili připomínkou, že zde turisty provázel i slavný spisovatel a bohém Jaroslav Hašek. Na Lipnický hrad to měl, co by kamenem dohodil. Kousek odsud je totiž domek, kde na konci života bydlel a kousek dál od něj hospoda, kde se po příchodu na Lipnici ubytoval. Čekal tu na nás Martin Hašek, který zavzpomínal, na pradědův netradiční příchod na Vysočinu. Mohl za to malíř Jaroslav Panuška, který Vysočinu znal a do zdejšího kraje ho zlákal.
"Říkal mu v Praze v hospodě, jestli nechce zajet na Lipnici, že si trošku oddychne od Šury, se kterou žil. Hašek nic nenamítal a v papučích vyrazili. Ještě řekl hostinskému ať mu natočí dobrou míru piva, aby mu nespadla pěna, ale už se do Prahy nevrátil. Vyrazili do Světlé, což je 8 kilometrů odtud. Tam dojeli kolem druhé hodiny a sem na Lipnici se dostali o půlnoci. Nejspíš se propili přes různé Radostovice a další hospody a sem přišli po půlnoci, když už hospodský zavíral, takže nebyl moc rád, když tam přišli nalití kumpáni. Nicméně je ubytoval. Hašek ještě někde pil do čtyř do rána a pak říkal: konečně jsem šťastný, bydlím v hospodě."
V té době se tu pila žitná, což je tvrdá kořalka, a Hašek prý říkával, že Vysočina je kraj zamořený alkoholem. Nicméně tu v hospodě napsal druhou, třetí a čtvrtou část Osudů dobrého vojáka Švejka. Na román by vydal i samotný Haškův život. Jak zavzpomínal jeho pravnuk, Haškova první žena se jmenovala Jarmila. Z Ruska si však přivedl ještě jednu manželku, které se říkalo Šura.
"Dostal se do zajetí. Někdo utekl do legií a on šel k Rudé armádě. Potom se stal dokonce v Rusku i komisařem města. Je to zajímavé. Jeden dokument uvádí, že byl odsouzen k smrti a pak najednou je tam další papír, že dělal velitele města. Byl génius, uměl mongolsky, rusky, všechny možné jazyky, agitoval lidi, aby nešli do legií, ale šli do ruské armády."
Po válce se opět dostal do Prahy, kde byl některými lidmi odsuzován za to, že vstoupil do Rudé armády. Nebyl však odsouzen za dvě manželky.
"Byl bigamista, ale čs. úřady potom v roce 1918 neuznávali ruské zákony, takže za to nebyl odsouzený a legálně měl Jarmilu. Po smrti ale odkázal většinu majetku, dědictví i autorská práva Šuře. Potom vydědil tátu, poslal ho na vojnu, macecha ho nesnášela. Takže my, ta přímá linie, jsme ze Švejka neměli ani korunu. Je zajímavé, že sem chodí spousta turistů a diví se, že obsluhuji. Myslí si, že budu hrozně bohatý."
Haškovi koupili hospodu, nad kterou tehdy Jaroslav Hašek bydlel. Když do Lipnice přijel, tak o sobě nedal do Prahy vědět 14 dní a tam už byl prohlášen za mrtvého. Pak se mu začalo možná stýskat.
"Ve tři ráno vstal, zaťukal na poštačku ať napíše telegram, že je na Lipnici a za týden tu byla Šura. Ještě ráno vstal a snažil se to odvolat, ale pošťačka byla svědomitá a poslala to zřejmě ráno jako první. Šura s ním pak žila nahoře v apartmánu. Platil hospodskému zájem, chodil dolů za tou rodinou a asi různě kibicoval, jak se má co vařit."
Co rád jedl?
"Nejradši měl, jak to nazval, Kočičí tanec. Brambory, co zbyly uvařené, smíchal s buřty, s cibulí a s vejcem. Ta si tam vařil a všechny to učil."
Oblíbený byl i Haškův grog. Na tři litry bílého vína se svaří litr koňaku, přidá nové koření, citron, cukr a hřebíček. A uvidíte, co to s vámi udělá. Speciální grog jsme sice neochutnali, ale Martin Hašek, nás zavedl do domku, kde je dnes památník Jaroslava Haška. Návštěvníka možná překvapí nízké stropy nebo boty, ve kterých v Rusku chodil.
"Vždycky chtěl mít nějaký domeček, který nikdy v životě neměl. Takže si koupil to, z čeho je teď památník, stavbu financoval z dividend, co měl za Švejka. Žil tam necelé čtyři měsíce. Potom zemřel mladý ve věku 39 let 3. ledna 1923, ale ještě si Silvestra užil. Ke konci života Švejka diktoval, v památníku jsou i fotky. Kliment Štěpánek byl místní písař a měli pevný režim, šest hodin denně se na Švejkovi pracovalo. Je docela zajímavé, že tam bylo minimálně přepisů. Když si člověk vzpomene, jak to v tom Švejkovi graduje, tak že tam není škrtáno. Měl to v hlavně natolik srovnané, že to dokázal takto nadiktovat."
Zajímavé je, že dům má pět různých vstupů a výstupů. Dole je světnice, kde Hašek zemřel. Na stole stojí obří džbán na pivo. Jaroslav Hašek měl totiž rád společnost, skoro tam měl malou hospodu. V samovaru pak rád vařil i kávu.
"Dá se říct, že hodně pil, ale zase kdyby jenom pil, tak by nenapsal. Je pravda, že písař Štěpánek chodil třikrát denně pro pivo do džbánu. My jsme to měřili, je to asi 35 piv. V té době tu byl místní pivovar a pivo bylo slabé. Hašek si od majitele nechal uvařit 14 stupňové pivo. Říkal, že by si chtěl dát někdy dvě piva na spaní. Tak se mu opravdu uvařila speciální čtrnáctka, Haškův ležák a my jsme se pokusili obnovit tradici tohoto speciální piva. Když jsem se přestěhoval do Humpolce, tak najednou soused proti mě - Bernard. Teď ho pro mě vaří a já ho mám tady v hospodě."
Jaroslav Hašek je v Lipnici pochován na místním starém hřbitově. Dlouhá léta se tu pořádal v amfiteátru pod hradem i festival Haškova Lipnice. Na ni jezdil i jeho pravnuk Martin Hašek.
"Jezdili jsem sem odmalička na hrob, co tady má praděd. Jezdili jsme i na slavnosti při Haškově Lipnici, což byl velký festival humoru a satiry. Byly tu hvězdy, co jsme znali z televize. Já jsem byl rád, když jsem dostal jednou za rok fantu nebo coca-colu."
Pravnuk Martin Hašek má technické vzdělání, psaní se nevěnuje a říká:
"Jeden génius v tom století stačí."
Příspěvek jsme poprvé vysílali 10. června 2011, dnes jste jej mohli slyšet v repríze.
