Černínský palác patří diplomatům
Původně měl být honosným sídlem rodu Černínů. Ale tím se bohužel nestal. Palác získal na významu, až když se dostal do služeb diplomacie.
Už jenom velikost a nadřazenost obrovské stavby nad Hradčany některé současníky popuzovaly. I toho nejvýznamnějšího, samotného císaře Leopolda I. Ten měl k dlouhému téměř stopadesátimetrovému průčelí paláce jízlivě poznamenat: „Je to velká stodola, ale nemá vrata”.
Zklamané naděje
Ty snad stály už u samotného vzniku sídla. V roce 1667 začal palác stavět hrabě Humprecht Jan Černín z Chudenic. K císaři Leopoldovi měl blízko jako málokdo. Jako mladý šlechtic se k němu dostal do služby, když mu bylo deset let. Tehdy to nebylo žádné terno, protože mladý Leopold byl až pátou ratolestí v rodině císaře Ferdinanda III. Ale smrt jeho nejstaršího bratra, který byl už korunovaným českým králem, mu najednou otevřela cestu na trůn. A Černín byl několik let jeho komorníkem. Své nejbližší rádce a ministry si mladý panovník nejčastěji vybíral podle toho, jak je poznal v mládí. A tak se z Černína brzy stal císařský komoří, místodržící Českého království, a nakonec mu Leopold udělil nejvyšší Řád Zlatého rouna. I když se říká, že si jej Černín musel draze zaplatit. Od císaře měl totiž výnosnou smlouvu na vojenské zásobování. A to bylo v době, kdy Habsburkové opravdu potřebovali silnou armádu, Turci byli za humny, ovládali Uhry, a dokonce pronikli spolu s Tatary na Moravu. Háček byl v tom, že mu císař za armádní dodávky platil se zpožděním, nebo neplatil vůbec, a nakonec mu dlužil miliony. Ani jeho kariéra u vídeňského dvora už dále nestoupala. Leopold si našel nové oblíbence. Proto, snad z trucu, začal stavět na Hradčanech obrovský palác, aby dal všem na odiv své schopnosti a svou nezlomnou vůli.
Nad Prahou i nad Hradem
Hrabě Humprecht Jan Černín miloval Itálii a vše italské. V Itálii studoval i stavitelství a toužil mít v Praze rezidenci podle té nejlepší barokní architektury. Požádal o studii stavitele Francesca Carattiho, který přišel s mimořádně reprezentativním konceptem. Ohromující hlavní průčelí rozložil do tří desítek okenních os. Výšku paláce pak ustavila tři mohutná podlaží, a ještě horní polopatro. V prvním patře se nacházel hlavní sál o výšce dvou a půl podlaží, pět slavnostních salonů, jídelna, hraběcí komnaty a kaple. Další dominantou paláce byla rozsáhlá galerie. Základ k černínské sbírce položil hrabě začátkem šedesátých let, kdy byl vyslancem v Benátkách, kde koupil na padesát obrazů italské renesance, díla Raffaela, Tiziana, nebo Tintoretta. Podle dochovaného soupisu z roku 1710 bylo v Černínském paláci tisíc tři sta obrazů a dalších uměleckých děl. Do dnešních časů se tato největší sbírka své doby bohužel nedochovala.
Smutná léta
Humprecht Jan Černín zemřel roku 1682, aniž se dočkal dokončení svého vysněného paláce. Dostavbu a výzdobu podle plánů Františka Maxmiliána Kaňky dokončil o čtyřicet let později jeho vnuk František Josef Černín, který k ní přizval nejpřednější umělce své doby. Velký sál ozdobily sochy Merkura, Androniky a Kupida od Matyáše Brauna a bohaté komnaty vyzdobil freskami Václav Vavřinec Reiner. Palác byl na vrcholu slávy, ale finanční situace Černínů se bohužel postupně zhoršovala. Ztrátu většiny rodového majetku pak přivodila předčasná smrt mladého hraběte. František Josef Černín zemřel na souchotě ve věku pouhých 36 let. O devět let později začala válka o rakouské dědictví a Prahu obsadily bavorské, saské a francouzské pluky. Dva z nich obsadily Černínský palác a poničily ho. Největší cennosti zmizely, vojáci do zdí paláce vylámali střílny, nábytek spálili.
Škody byly nedozírné. Naposledy se palác zaskvěl alespoň z části v bývalém lesku u příležitosti korunovace Leopolda II. českým králem. Na jeho počest se tu pořádaly slavnosti, hostiny, plesy a koncerty. To bylo v roce 1791. Krátce potom se hraběcí rodina přestěhovala do Vídně a palác na Hradčanech zůstal opuštěný. Od té doby se jeho prostory využívaly různě a hlavně nedůstojně, sloužil jako špitál a obydlí chudiny, byly tu manufaktury i skladiště chmele. V roce 1851 se Černínům konečně podařilo palác prodat státu a ten ho nechal bez lítosti přestavět na kasárna. Uvnitř se bouralo a stavěly se malé ubikace, velký sál byl zlikvidován, při přestavbě na kasárna vojáci zničili všechny štukové stropy, do paláce nacpali vojenské kuchyně, umývárny, a kanceláře. Úplně zničili barokní zahradu, kterou zavezli staveništním rumem z přestavby. Zřídili tu stáje, ošetřovnu a kolny pro trén, z romantického zahradního pavilonu se stala kovárna, zbytek prostranství sloužil jako cvičiště. Tento stav trval až do roku 1920, kdy vojáci objekt konečně opustili.
Jako Fénix z popela
Konečnou zkázu paláce odvrátilo rozhodnutí vlády Československé republiky z roku 1918 zrekonstruovat „černínská kasárna“ jako sídlo ministerstva zahraničních věcí.
V soutěži na projekt přestavby, která byla vypsaná v roce 1924, zvítězil Pavel Janák, přední český architekt. Tento profesor a pozdější rektor VŠUP v Praze byl předním zastáncem modernistických koncepcí v české architektuře. K jeho pražským dílům patří Hlávkův most nebo palác Adria. Podílel se také na obnově Míčovny na Pražském hradě a letohrádku Hvězda. Pod jeho vedením prošel areál Černínského paláce v letech 1928 až 1934 rekonstrukcí, při které byly citlivě odstraněny všechny hrůzné stavební zásahy. Současně zbudoval moderní přístavbu pro nové kanceláře ministerstva, kterou dodnes dokonale zakrývá zeleň a sousední domy. Palác znovu povstal jako bájný Fénix z popela.
Během druhé světové války bylo v paláci sídlo říšských protektorů. Kromě Reinharda Heydricha tu měl kancelář také státní tajemník K. H. Frank. Němci udělali ze sklepů protiletecké kryty, přízemí posílili silnou železobetonovou zdí, která chránila východy z krytů. Koncem války byl z části Janákovy přístavby lazaret.
Když dnes vstoupíte do Černínského paláce, jeho dlouhou a přesmutnou historii v něm nedohledáte. Impozantní vstupní vestibul rozdělují dvě řady sloupů na tři stejně široké lodi. Uprostřed je umístěna jediná původní barokní socha Ignáce F. Platzera (Herkules zabíjí lernskou hydru). Celému prostoru dominuje Scala Reale neboli královské schodiště, které dal nově vybudovat architekt Janák. Nad schodištěm je rovněž jediná dochovaná barokní nástropní freska Souboj Titánů od Václava Vavřince Reinera z roku 1718, která byla dlouhá léta zakrytá nánosy pozdější výmalby. Kompletně se znovu zjevila v plné kráse v roce 2005. Velký sál od doby korunovace Leopolda II. českým králem dvě století čekal na svou největší chvíli. 1. července 1991 zde byla na svém posledním zasedání rozpuštěna Varšavská smlouva.
