Češi v rumunském Peregu Mare oslavili 50. výročí otevření svého kostela

O českých krajanech v rumunském Banátu se dnes v Česku už dobře ví, do českých vesnic nad Dunajem ročně jezdí tisíce našich turistů. O Češích v malé obci Peregu Mare nedaleko Aradu ale slyšel jen málokdo. Žijí tu přitom už půl druhého století. Dodnes je spojuje především protestantská víra. A právě zdejší sbor reformované církve si tento víkend připomínal 50. výročí otevření svého kostela. Na oslavách ve Velkém Peregu byla i Milena Štráfeldová. Více uslyšíte v dnešní rubrice Češi v zahraničí:

Příjezd do Peregu, vlevo Albína Čejková, foto: autorka

Cesta z Prahy do Peregu dnes trvá necelých deset hodin, auto přitom musí urazit kolem osmi set kilometrů. Těžko si ale představit, jak dlouho asi trvala českým přistěhovalcům kolem r. 1860, když sem na svých povozech putovali za živobytím. Okolní maďarská puszta dávala sice dobré podmínky pro hospodaření, jak ale vzpomíná paní Albína Čejková, začátky tu pro Čechy nebyly lehké:

"Ze začátku, když přijeli, tak říkávali, že dvě rodiny dohromady zabily jedno prase nebo, jak my říkáme, jednoho krmníka. A říkávali, že teď my máme mastnější pomeje pro dobytek, pro prasata, než oni měli někdy polévku."

Do dějin obce se podle bývalého ředitele školy Ladislava Motelky zapsala i tragická událost:

Foto: autorka

"To bylo o masopustu r. 1893, v hospodě u Burdů. On tam měl na prodej třeba i petrolej. Byla tam tancovačka a vypukl požár. Hodně našich bratrů tam zemřelo. Je tu teď společný pomník, postavil ho někdo z Ameriky. Poslal peníze a já si myslím, že to bude asi někdo z těch, co tam někoho ztratili. To byl jeden, co se tam přišel rozloučit. Druhý den chtěl odjet do Ameriky. Rozloučil se s penězi i se vším."

Albínka Čejková vzpomíná, že těžké časy zažili v Peregu Češi i za komunistického režimu:

"Když my jsme byli malé děti, nebylo to lehké, protože byly velké daně. Všechno nám sebrali, pak rodiče neměli z čeho to platit."

Foto: autorka

Vy jste tu měli větší hospodářství?

"Měli jsme průměrné. Měli jsme dobytek, měli jsme koně, krávy, pro svou potřebu. Pak už jsme měli jenom jednu krávu."

A vaši rodiče tady pracovali jen na svém hospodářství, nebo měli i jinou práci?

"Ne, jenom v hospodářství pracovali. Do r. 1959. V 59. roce přišlo JZD. Kolektivizace byla i dříve, ale ta hromadná kolektivizace, kam museli všichni, ta byla v roce 1959."

Kazatelé Joel Ruml (vlevo) a Jaroslav Kalousek, foto: autorka

Dnešní rodiny Čejkových, Vratislavů nebo Moravetzů pocházely původně ze středních Čech. A jak říká kazatel zdejšího církevního sboru Jaroslav Kalousek, od začátku je spojovala hlavně evangelická víra:

"Naši předkové založili ten tehdy ještě malý sboreček, a teď už je zase malý, roku 1862, kdy sem přišli z okolí města Čáslav. Museli dát dohromady nejprve sbor a pak to postupně pokračovalo. Shromažďovali se nejprve po domech a pak si postavili tento vzdělávací stánek, který sloužil jako škola a modlitebna."

Věřící si od počátku museli poradit sami:

Kostel v Peregu, foto: autorka

"To je obdivuhodné na našich předcích, že se dokázali dát dohromady bez kazatele. Protože když stavěli tuto modlitebnu, ještě žádného kazatele neměli. Pak jim ho poslal československý stát po vzniku 1. republiky a měli tu laické kazatele. Dnes máme kazatele, který k nám dojíždí z Malého Peregu, a také já jsem byl ordinován k službě slovu a svátosti. Tak se střídáme, máme to půl na půl. Já kážu česky a on maďarsky."

Česky se ve Velkém Peregu běžně mluví dodnes, i po půl druhém století:

"Nás udržela kulturní a duchovní práce. Bohužel ta kulturní už zanikla, protože technický pokrok ji jaksi vytlačil. Měli jsme pěvecký sbor, ochotnickou skupinu, která hrála divadlo, byly to vesměs veselohry. Scházeli jsme se v kulturním domě a nacvičovali. A při těch nacvičovacích hodinách se také mluvilo jen česky."

Škola v Peregu, foto: autorka

Albína Čejková vzpomíná, že sama v Peregu chodila ještě do české školy:

"My, naše generace, jsme ještě ukončili čtyři roky české. Byla tam státní škola, ale byly tam rumunské třídy, německá, slovenská a česká třída. Do čtvrté třídy. Poslední rok nás bylo devět dětí ve čtyřech třídách."

A měli jste i české učitele?

"Měli jsme českou učitelku. Od páté třídy jsem chodila v Peregu do rumunské školy, sedm tříd jsme jenom dělali. A pak jsem dělala lyceum nebo střední vzdělávací školu v Nadlaku, slovenskou. My jsme jezdili vozem a pěšky jsme chodili domů jednou za měsíc, bylo to daleko."

Pereg, foto: autorka

Dnešní děti se podle ředitele peregumarské školy Pavla Mazúcha česky už neučí:

"Máme třídy od první do osmé a chodí sem šedesát žáků. Všechny bez výjimky jsou děti z Peregu. Je to sedm až osm národností, ve škole se ale vyučuje jenom rumunsky. Ze světových, moderních jazyků se učí angličtina a francouzština."

Další uplatnění nemají však dnešní mladí v Peregu příliš velké:

"V naší obci z ekonomického hlediska je to velmi slabě vyvinuté. Když tu zůstanou, nezbývá jim než pracovat v zemědělství. A ani v zemědělství v okruhu naší obce neexistují nějaké vyspělé firmy, které by mohly zaměstnat tak velký počet lidí. Jen když mají doma nějaké pole a zůstanou tam, je to ale čím dál těžší. Většina mladých lidí si proto najde práci v okresním městě Aradu."

Foto: autorka

To ostatně potvrzuje i místostarosta Peregu Mare Ioan Morong. Mládeže v obci stále ubývá:

"Hodně mladých odešlo do Česka, odešli i do Evropy, do Německa a dalších zemí. Nemůžeme ale říct, že se to stalo jen u Čechů. To se dělo i u Němců, i Slováci odešli a odešli i Maďaři. Takže můžeme říct, že je to v této vesnici velký problém."

Čechů si ale podle něj v Peregu stále velmi váží:

"Češi ve Velkém Peregu vždycky pracovali a byli vidět. Říkalo se, že Němci tu byli první a Češi byli hned za Němci. Takže se dá říct, že Češi pracují i společně se baví. Když ale pracují, tak pracují! Můžeme říct, že česká národnost v Rumunsku má velmi dobrou pověst."

Petr Dokládal, foto: autorka

Podobně české krajany v Rumunsku hodnotí i současný český velvyslanec v Bukurešti Petr Dokládal:

"To postavení je velice dobré. Mají velmi velkou prestiž, historicky, už vlastně od svého příchodu. Tím, jakou roli sehrávali v 18. a 19. století, zejména na tehdejších rakousko-uherských hranicích. A taky poté, kdy se stali po vzniku Rumunska automaticky rumunskými občany. Opravdu snad neznám případ, že by si jich v tom okolí, kde žijí, někdo vysoko nevážil."

8 fotek

Foto: autorka