Češi v rumunském Peregu Mare oslavili 50. výročí otevření svého kostela
O českých krajanech v rumunském Banátu se dnes v Česku už dobře ví, do českých vesnic nad Dunajem ročně jezdí tisíce našich turistů. O Češích v malé obci Peregu Mare nedaleko Aradu ale slyšel jen málokdo. Žijí tu přitom už půl druhého století. Dodnes je spojuje především protestantská víra. A právě zdejší sbor reformované církve si tento víkend připomínal 50. výročí otevření svého kostela. Na oslavách ve Velkém Peregu byla i Milena Štráfeldová. Více uslyšíte v dnešní rubrice Češi v zahraničí:
"Ze začátku, když přijeli, tak říkávali, že dvě rodiny dohromady zabily jedno prase nebo, jak my říkáme, jednoho krmníka. A říkávali, že teď my máme mastnější pomeje pro dobytek, pro prasata, než oni měli někdy polévku."
Do dějin obce se podle bývalého ředitele školy Ladislava Motelky zapsala i tragická událost:
Albínka Čejková vzpomíná, že těžké časy zažili v Peregu Češi i za komunistického režimu:
"Když my jsme byli malé děti, nebylo to lehké, protože byly velké daně. Všechno nám sebrali, pak rodiče neměli z čeho to platit."
"Měli jsme průměrné. Měli jsme dobytek, měli jsme koně, krávy, pro svou potřebu. Pak už jsme měli jenom jednu krávu."
A vaši rodiče tady pracovali jen na svém hospodářství, nebo měli i jinou práci?
"Ne, jenom v hospodářství pracovali. Do r. 1959. V 59. roce přišlo JZD. Kolektivizace byla i dříve, ale ta hromadná kolektivizace, kam museli všichni, ta byla v roce 1959."
"Naši předkové založili ten tehdy ještě malý sboreček, a teď už je zase malý, roku 1862, kdy sem přišli z okolí města Čáslav. Museli dát dohromady nejprve sbor a pak to postupně pokračovalo. Shromažďovali se nejprve po domech a pak si postavili tento vzdělávací stánek, který sloužil jako škola a modlitebna."
Věřící si od počátku museli poradit sami:
Česky se ve Velkém Peregu běžně mluví dodnes, i po půl druhém století:
"Nás udržela kulturní a duchovní práce. Bohužel ta kulturní už zanikla, protože technický pokrok ji jaksi vytlačil. Měli jsme pěvecký sbor, ochotnickou skupinu, která hrála divadlo, byly to vesměs veselohry. Scházeli jsme se v kulturním domě a nacvičovali. A při těch nacvičovacích hodinách se také mluvilo jen česky."
"My, naše generace, jsme ještě ukončili čtyři roky české. Byla tam státní škola, ale byly tam rumunské třídy, německá, slovenská a česká třída. Do čtvrté třídy. Poslední rok nás bylo devět dětí ve čtyřech třídách."
A měli jste i české učitele?
"Měli jsme českou učitelku. Od páté třídy jsem chodila v Peregu do rumunské školy, sedm tříd jsme jenom dělali. A pak jsem dělala lyceum nebo střední vzdělávací školu v Nadlaku, slovenskou. My jsme jezdili vozem a pěšky jsme chodili domů jednou za měsíc, bylo to daleko."
"Máme třídy od první do osmé a chodí sem šedesát žáků. Všechny bez výjimky jsou děti z Peregu. Je to sedm až osm národností, ve škole se ale vyučuje jenom rumunsky. Ze světových, moderních jazyků se učí angličtina a francouzština."
Další uplatnění nemají však dnešní mladí v Peregu příliš velké:
"V naší obci z ekonomického hlediska je to velmi slabě vyvinuté. Když tu zůstanou, nezbývá jim než pracovat v zemědělství. A ani v zemědělství v okruhu naší obce neexistují nějaké vyspělé firmy, které by mohly zaměstnat tak velký počet lidí. Jen když mají doma nějaké pole a zůstanou tam, je to ale čím dál těžší. Většina mladých lidí si proto najde práci v okresním městě Aradu."
"Hodně mladých odešlo do Česka, odešli i do Evropy, do Německa a dalších zemí. Nemůžeme ale říct, že se to stalo jen u Čechů. To se dělo i u Němců, i Slováci odešli a odešli i Maďaři. Takže můžeme říct, že je to v této vesnici velký problém."
Čechů si ale podle něj v Peregu stále velmi váží:
"Češi ve Velkém Peregu vždycky pracovali a byli vidět. Říkalo se, že Němci tu byli první a Češi byli hned za Němci. Takže se dá říct, že Češi pracují i společně se baví. Když ale pracují, tak pracují! Můžeme říct, že česká národnost v Rumunsku má velmi dobrou pověst."
"To postavení je velice dobré. Mají velmi velkou prestiž, historicky, už vlastně od svého příchodu. Tím, jakou roli sehrávali v 18. a 19. století, zejména na tehdejších rakousko-uherských hranicích. A taky poté, kdy se stali po vzniku Rumunska automaticky rumunskými občany. Opravdu snad neznám případ, že by si jich v tom okolí, kde žijí, někdo vysoko nevážil."
Foto: autorka
