Češi v zahraničí: Kontakt s Českem neztrácíme, spíše naopak. Co o své vlasti vědí, a co je zajímá?
Tento týden si rozhlas připomíná 100. výročí svého vzniku. Už v roce 1926 zařadil i program pro české krajany žijící v zahraničí. Jak se dnes zajímají Češi v zahraničí o dění v Česku? Jak se rozvíjí české školy v zahraničí? Umí Česko využít potenciál krajanů? Jak složitý je návrat?
S Petrem Dudkem se v rozhlasovém studiu ČRo Plus sešli dlouholetý vydavatel Amerických listů Petr Bísek, novinářka Tereza Chaloupková, která pracuje ve Vídni, a z Bruselu přijela Dagmar Straková, ředitelka České školy bez hranic a spoluzakladatelka iniciativy Chceme volit distančně.
Podle ministerstva zahraničí žije ve světě asi 2,5 milionu krajanů. Největší českou komunitu nejdeme ve Spojených státech, následuje Kanada, poté Velká Británie a další evropské země včetně Německa, Švýcarska nebo Rakouska.
I šestá generace krajanů chce znát svůj původ
Začneme tedy od největší komunity. Co krajané o své vlasti ve Spojených státech vědí, a co je na Česku zajímá, přiblížil Petr Bísek.
"Je to různorodé, protože mluvíme o nejméně třech generacích krajanů. V Americe je to zakořeněný zvyk, vědět, odkud jsem přišel, jaké jsou mé kořeny. Potkal jsem pátou i šestou generaci krajanů. Byli to Moravané, kteří se zajímali o svůj původ. Já například čekám, že až trošku víc dorostou mí američtí vnuci (teď je jim 20 a 25 let), tak se začnou daleko víc zajímat o svůj původ, než doposud.
Já jsem 20 let vyhrával Americké listy, jezdil jsem po různých kongresech, setkáních, na výlety a tak dále. A zjistil jsem, že zájem o Česko je veliký, ty novější generace se snaží udržet kontakt. Ale je nová doba. Ty nové generace, to je něco jiného, než bývali exulanti nebo emigranti. Ale i ti pořád ještě existují. Ale ubývají, stárnou."
Paní Chaloupková, je to ve Vídni nebo v Rakousku s krajany podobné jako ve Spojených státech?
"Souhlasím s tím, co říkal pan Bísek s těmi generacemi, které se od sebe velmi liší. Nejvíc emocionální vztah má samozřejmě ta nejstarší generace. Skrz železnou oponu se do Česka opravdu nedostala tak snadno, jako následující generace. Ty mohou přijet kdykoliv. Já mám pocit, že ti starší zůstali v době, ve které se museli s Československem rozloučit, cítím tam opravdu velkou nostalgii, ale zároveň také aktivitu a motivaci si tyhle kořeny připomínat.
Pak je tady mladší generace. Ta se v Rakousku míchá s těmi nově příchozími vzdělanými lidmi, expaty, kteří ve Vídni a v Rakousku pracují. Po vstupu do EU toto číslo extrémně narostlo. A tyto dvě skupiny nejsou úplně propojené. To můžu říct z vlastní zkušenosti. Ve většině případů ti nově příchozí ani neví, jak velkou a bohatou kulturní tradici vídeňští Češi mají."
Vy jste, pokud vím, pracovala v české sekci rakouského státního nebo veřejnoprávního rozhlasu.
"Je to ORF Rádio Burgenland. Pokrývá spolkovou zemi Burgenland, která je při hranicích s Maďarskem, Slovenskem a pod Vídní. Je to regionální věc."
Jaký má to rádio program? Zabývá se spíše tím, co se děje v Burgenlandu, v Rakousku, anebo tím, co se děje v Česku?
"Zaměřujeme se na rakouské dění, které se nějakým způsobem týká českých, slovenských a jiných menšin. Rakouský stát se zavázal pro ně v jejich původním mateřském jazyce vysílat. Jsou to Chorvati, Slovinci, Maďaři, Češi, Slováci, Romové a Sintové."
V Bruselu vznikl nový spolek i krajanská škola
Paní Straková, co hledají Češi v Bruselu? Jsou to především zaměstnanci evropských institucí?
"Určitě. Převážná většina Čechů žijících v Bruselu je momentálně zaměstnaná v evropských institucích. Boom příchodu Čechů byl od roku 2004, kdy vstoupila ČR do EU. Ti novodobí zahraniční Češi, ke kterým patřím i já, se dostávali po sametové revoluci do celého světa. I Češi pracující v evropských institucích hledají nějakou společnou řeč.
V době, kdy jsem přišla do Belgie, existoval jenom jeden krajanský spolek Beseda. Byl tady už v roce 1904. Novodobí Češi se nejprve scházeli na různých místech, potom si vytvořili spolek Česká inspirace. Postupně z toho všeho vznikla i krajanská škola."
Paní Straková, když mluvíte o škole, jaké děti do ní chodí? Jenom české?
"Jsou to děti českých rodičů, ale ze smíšeného manželství. Buď otec, nebo matka jsou Češi, a jsou to děti, které nenavštěvují českou sekci v Evropské škole. Ta je tady v Bruselu vyloženě pro děti zaměstnanců evropských institucí a zejména zaměstnanců těch institucí, kteří migrují, to znamená, oni se vrací po čtyřech letech. Naše děti jsou převážně vícejazyčné, a my je v České škole bez hranic učíme český jazyk a české reálie."
Paní Chaloupková, i ve Vídni je česká škola, a dokonce gymnázium. Tam se vyučuje česky nebo německy?
"Česky, německy a slovensky."
Škola v New Yorku má přes sto dětí
Pane Bísku, české děti ve Spojených státech jsou asi odkázané na americké školy, pokud tedy nežijí v nějakém místě s velkou krajanskou komunitou, jako je třeba Chicago.
"Přesně tak. Ale není to jenom v Chicagu, školy se rozrůstají do řady dalších velkých měst. A moje osobní zkušenost? 15 let jsem byl činovník a šest let prezident spolku v New Yorku, který měl už 110 let, a kde se v jeho stanovách mluvilo o svobodomyslné škole. Když jsem se tam v roce 1996 přidal, tak ta škola neexistovala.
Pak přišli noví Češi a Slováci. A škola má dneska přes 100 žáků a žákyň. Dokonce jsme ji rozdělili na českou a slovenskou část. Začalo to spontánně, s velkou euforií. Paní učitelka Sylvestrová do toho dala hodně. Škola je kvalitní a zřejmě bude pokračovat dál, přestože to není pro diplomatické sbory. Je to pro děti krajanů, kteří tam zůstali. Ani bych neřekl krajani, jsou to prostě Češi a Slováci v zahraničí."
Dokáže Česko zužitkovat potenciál krajanů?
Paní Straková v každé debatě o krajanech dříve nebo později narazíte na otázku, jestli ČR dokáže využít potenciál, který se v podobě krajanů nabízí. Lidé ze zahraničí mají cenné zkušenosti, znalosti a kontakty. Umíme je zužitkovat?
"Já si myslím, že je umíme zužitkovat částečně. Otázka je, jestli Češi, kteří nabydou nějaké zkušenosti v zahraničí, potom chtějí v rámci návratové politiky zpět do Česka tyto zkušenosti nabídnout. Mnozí ano. Mnozí zůstávají v zahraničí, protože tam mají mnohem více možností, jak růst."
Pane Bísku, dokážeme zkušenosti Čechů žijících v zahraničí využít, nebo o ně přicházíme?
"Je to mnohem lepší, než to bývalo 90. letech, kdy byla, řekl bych až uměle z české strany z vyšších politických kruhů, vytvářena nevraživost vůči krajanům. Tu atmosféru navodil i tehdejší premiér Václav Klaus. Ale postupně se to zlepšuje. Vztah ke krajanům je daleko přátelštější a upřímnější. Jsem v tomto optimista."
Myslíte si tedy, že se situace zlepšuje? Mnozí mají v zahraničí často lepší příležitosti než v ČR, a nechtějí se vracet, protože by to pro ně byl krok zpátky.
"Byl by to krok zpátky v tom případě, že se v zahraničí usadili společensky i rodinně. To pak ten návrat není jednoduchý. Já jsem to sám prožil. Znám i mladé rodiny, které se poslední dobou vrací. ČR by jim to měla usnadnit. Ale je to lepší, než to bývalo. Znám případy, kdy lidé vyjeli, vystudovali a vrátili se. Ale když někdo ve svém oboru opravdu vyniká, tak ty podmínky by v Česku těžko získal. Pak je pro toho člověka těžké, aby vše nechal za sebou a vrátil se. Vlastně do neznáma."
Bísek: Vrátil jsem se do Česka a nelituji
Paní Straková je pro Čechy, kteří mají zajímavé pozice v Bruselu, složité vracet se do ČR?
"Je to velmi složité, protože oni nabyli zkušenosti v zemi, která je strašně dlouho demokratická. My jsme tu svobodu získali po sametové revoluci. V Belgii je ten život trošičku jiný. I to myšlení těch lidí je jiné. Takže ano, když se potom vracíte zpátky, je to trochu složité, protože vám Češi někdy nerozumí.
Ale my jsme neztratili ani neztrácíme kontakt s ČR. Právě naopak. Naše generace, ta tzv. novodobá generace, která odcházela po sametové revoluci do zahraničí, se snaží uchovávat češtinu, své kořeny, český jazyk pro naše děti. Proto budujeme české školy. V současné době je ve světě zhruba 120 českých škol na všech kontinentech. V Evropě jsou ještě školy typu Česká škola bez hranic. Těch je jenom osm, protože tam je to vzdělávání poměrně komplikovanější a podléhá kontrole ministerstva školství. Ale v každém případě se snažíme vychovávat tu současnou generací dětí, aby měla lásku k ČR, aby znala svoje kořeny, aby dokázala mluvit jazykem svých rodičů. Takže i když se nevracíme hromadně zpátky do ČR, tak uchováváme to češství v našich dětech."
Pane Bísku, závěrečná otázka je na vás. Vy jste se po desetiletích strávených ve Spojených státech vrátil do ČR a usadil jste se tady natrvalo. Připadáte si jako jeden z prvních pionýrů, který se vydal tímto směrem, anebo je vás takových víc?
"Pokud vím, není nás tak moc. Krajané, kteří zůstali v Evropě, to mají blízko. Nezasáhla je tak emocionálně ta vzdálenost, jako někoho, kdo žil 50 let ve Spojených státech, v Kanadě nebo v Austrálii. Já jsem v tomto trošku unikátní, bylo to moje osobní rozhodnutí, prostě jsem se vrátil zpátky domů. Ale je na delší debatu, jak je to náročné po praktické stránce. Ale zvládl jsem to, jsem zpátky a nelituji."
