Česká centra ve světě

Američtí přátelé České republiky zaslali Evropskému parlamentu dopis k Benešovým dekretům; o Českých centrech ve světě s jejich ředitelem Milanem Sedláčkem; Prof. Jan Milič Lochman dostal vysoké ocenění Univerzity Karlovy; rozhovor s Gustavem Knotkem o našich krajanech na Novém Zélandě, to jsou témata dnešní rubriky.

Česká centra ve světě

Benešovy dekrety jsou opět na scéně. Tohoto kostlivce ze skříně naší historie vytáhla před časem rakouská krajně pravicová strana Svobodných Jörga Haidera. Dekrety tak u našich sousedů prakticky beze zbytku nahradily bouřlivou debatu o Temelínu. Netrvalo dlouho a po letech mlčení se k nim se vrátili i v Německu. K jejich odsouzení se nakonec připojil i maďarský premiér Viktor Orbán. Dekrety o poválečném odsunu sudetských Němců z Československa a konfiskaci jejich majetku nemají podle těchto hlasů v současné Evropě místo. Ohrožují dokonce náš vstup do Evropské unie. Dnes se o nich jedná na půdě Evropského parlamentu v Bruselu i Poslanecké sněmovny v Praze. Do této vzrušené debaty vstoupili i naši krajané v Americe. Společnost Amerických přátel České republiky zaslala minulý týden Evropskému parlamentu dopis, ve kterém se uvádí:

"Američtí přátelé České republiky vyjadřují vážné obavy z iniciativy vyvolané v Evropském parlamentu s cílem přimět Českou republiku, aby se právně distancovala od Benešových dekretů." Dopis shrnuje historii vzniku dekretů a zdůrazňuje, že nesouhlasí s navrhovaným zněním dokumentu, který připravuje Evropský parlament. Ten označuje Benešovy dekrety za diskriminační vůči Němcům a Maďarům a za podnět k tomu, aby byli zbaveni práv a vypuzeni z domovů. "Takový popis dekretů protiřečí faktům i historii," zdůraznila organizace. "Američtí přátelé České republiky se domnívají, že Evropský parlament by měl odmítnout iniciativy založené na krátkodobých politických ambicích některých politických stran, které usilují o destabilizaci pozitivní, i když stále vratké středoevropské rovnováhy," zdůraznil list.

O Benešových dekretech se tuto středu jednalo i v Poslanecké sněmovně v Praze. Celé politické spektrum se tentokrát zcela výjimečně shodlo: právní a majetkové vztahy, které z dekretů vyplynuly, jsou podle poslanců nezpochybnitelné, nedotknutelné a neměnné. Na základě poválečných zákonů a prezidentských dekretů již nemohou vznikat žádné nové právní vztahy.

---

Herec Bolek Polívka v Moskvě, houslový virtuoz Václav Hudeček v Haagu nebo putovní výstava fotografií Jana Saudka - to jsou jen namátkou vybrané akce z programu Českých center v zahraničí. Česká centra dnes propagují Českou republiku, její kulturu, turistické zajímavosti i hospodářství v mnoha zemích světa. Ředitele Správy českých center Milana Sedláčka jsem se zeptala, kde všude lze Česká centra najít:

"V současné době působí sedmnáct Českých center v patnácti zemích, v Německu máme tři. V posledních dvou letech v podstatě nevznikla žádná nová centra. Je to dáno i finanční situací Správy českých center. Samozřejmě ten rozmach pokryl ty největší potřeby. Dříve byla Česká centra situována do zemí bývalého socialistického společenství. My jsme během velice krátké doby vyrovnali ten handicap. Nejzápadnější České centrum je v New Yorku, nejvýchodnější je v Moskvě. Až na Itálii se dá říci, že pokrýváme celou Evropu."

Česká centra uspořádají během jediného roku stovky akcí. Zajímalo mne, jakou mají tyto programy návštěvnost:

"V roce 2001 navštívilo akce Českých center půl milionu lidí a ta čísla neustále stoupají. To je ovšem statistika. Samozřejmě vím, že někde jsou problémy. Některá Česká centra například navštěvuje jen ohraničený počet lidí, takže naším úkolem a záměrem je, aby se Česká centra co nejvíc otevřela. České centrum se může stát i platformou pro krajany, což třeba dokládá příklad Vídně. Vím, že vídeňská krajanská obec využívá Českého centra. Stejně tak je tomu myslím i v Haagu, v New Yorku, i kupodivu /v Moskvě/. Já jsem měl možnost působit v Rusku, tak vím, že i tam jsou lidé, kteří tu jistou dobu žili. Jsou to vlastně bohemisté, kteří na půdě Českého centra vyvíjejí osvětovou činnost směrem k ruské veřejnosti, například co se týče českého jazyka."

Českým centrům se v posledních týdnech podařilo vyřešit i finanční těžkosti, které hrozily, že jejich činnost bude letos výrazně omezena. Jejich původní rozpočet zhruba 90 milionů korun byl totiž po dohodě s ministerstvem zahraničí zvýšen na bezmála 130 milionů. Pod Správu českých center byl od 1. dubna převeden i Český dům v Moskvě a Milan Sedláček si slibuje, že právě díky jeho provozování získá Správa dostatek finančních prostředků na všechny připravované programy.

---

Český exilový evangelický teolog Jan Milič Lochman převzal v polovině dubna historickou pamětní medaili Univerzity Karlovy. Mezinárodně uznávaný vědec, profesor a později i rektor Univerzity ve švýcarské Basileji, oslavil počátkem tohoto měsíce osmdesátku. Profesor Lochman působil v řídících orgánech Světové rady církví a Světového reformovaného svazu; teologii, etiku a filozofii přednášel na univerzitách čtyř kontinentů. Historická medaile není první vyznamenání, které mu Karlova univerzita udělila. Již v roce 1992 zde získal čestný doktorát. Před čtyřmi lety mu prezident Havel předal i Řád T.G. Masaryka.

---

V naší rubrice přinášíme první ohlasy na soutěž Radia Praha. Posluchači v ní mají odpovědět na otázku, co se jim vybaví, pokud se řekne "Praha". Pro paní Simonu Giorgini z Itálie Praha stále znamená nejkrásnější město na světě, které pro ni navždycky zůstane jejím domovem.. Podobně odpověděla i paní Marie Zvirová z francouzského města Nantes. A manželé Pavlíkovi z dánského Odense si u jména Praha vybaví hudebního skladatele a dirigenta Rafaela Kubelíka, Hradčany, Karlův most, Staroměstské náměstí, Vyšehrad, ale i pivo Staropramen. Děkujeme za odpovědi a těšíme se na další.

A na závěr dnešní krajanské rubriky přinášíme krátký rozhovor s naším novozélandským krajanem, redaktorem krajanských Střípků panem Gustavem Knotkem:

Pane Knotku, kolik českých krajanů žije podle Vašich informací na Novém Zélandě?

"Teď jich zde skoro dva tisíce. Ale to jsou ti noví a oni se s námi nestýkají. My jich spoustu neznáme. Před rokem 1990, než se Vám to tam obrátilo, tak nás tady bylo ve Wellingtonu asi šest set. Teď nás tu je asi jen polovina."

Kdy čeští krajané přicházeli na Nový Zéland?

"Ti první, co sem přišli, byli židovského původu. Přišli za války. Z nich už skoro nikdo nežije. Ti tu založili klub, který se v 50. letech rozpadl, protože sem přišla další vlna emigrantů po 48. roce. Já jsem jeden z nich. My jsme byli s nimi v klubu a pak se ten klub rozpadl a neměli jsme žádný. Pak před třiceti lety jsme začli zase nový klub. Zrovna v květnu tady budeme slavit 25. výročí klubu, jako že existoval v jednom kuse. Ten klub měl asi tři sta členů a teď máme asi polovinu, asi sto padesát. Ti starší vymírají nebo odjeli zpět domů, někteří šli do Ameriky, do Austrálie. A ti noví už nechtějí být členy, jsou samostatní."

Jaké byly vůbec Vaše začátky na Novém Zélandě po 48. roce?

"Já totiž nepřišel hned na Zéland. Já jsem odešel v 49. roce z domova, pak jsem byl asi rok a tři čtvrtě v Německu, než jsem mohl přijet sem. Já jsem přijel na Zéland v 51. roce."

Bylo to zpočátku těžké?

"Já byl hrozně mladý kluk, tak pro mě to bylo dobrodružství. Já vlastně odešel ne z politických důvodů, ale z dobrodružství. Já jsem šel s transportem - to vždycky šly nějaké transporty, sem vždycky nějaká vlna přišla - to byl největší transport Čechů. Ta loď se jmenovala Goya a na ní byly všelijaké národnosti. Bylo tam ale největší množství Čechů, kteří kdy na Zéland přišli. Pak sem přišla ještě jedna vlna, necelý rok po nás, ale těch už nebyla ani polovina. Většina dospělých šla pracovat někam, kde se stavěly tunely nebo přehrady v 50. letech nebo do lesů. Ale já jako mladistvý jsem se dostal na farmu. Tam jsem měl být dva roky, ale jelikož to nějak popletli, oni nám správně neměli dát kontrakt, tak jsem odešel po devíti měsících. Hned jak jsem uměl trochu řeč, abych se domluvil. Já byl tam někde na farmě v New Plymouthu, což je dost daleko, a já jsem originálně z Plzně, tak já chtěl do města. A tady jsem se sešel s kamarády, které jsem znal z Německa nebo přijeli na lodi. Od té doby jsem tady ve Wellingtonu, to je hlavní město. Tady jsem byl celou dobu a tady asi už i umřu."

Jak se Vám tam teď žije?

"Myslím si, že dobře. Já si nemůžu stěžovat."

Tolik tedy Gustav Knotek z novozélandského Welingtonu.