seriál

16) Bohumil Hrabal: Příliš hlučná samota

/c/film/prilis_hlucna_samota_animovany.jpg

Postřižiny, Ostře sledované vlaky, Obsluhoval jsem anglického krále – to jsou některé z knih Bohumila Hrabala, které získaly svou popularitu i díky svým filmovým podobám. Autor těchto knih, Bohumil Hrabal, je nejpřekládanějším českým spisovatelem 20. století. Z jeho bohatého díla jsme do našeho cyklu vybrali knihu z roku 1976, která ale na své oficiální vydání v tehdejším Československu musela 13 let čekat. Příliš hlučnou samotu.

Bohumil Hrabal, foto: archiv Národního muzea fotografie

Postřižiny, Ostře sledované vlaky, Obsluhoval jsem anglického krále – to jsou některé z knih Bohumila Hrabala, které získaly svou popularitu i díky svým filmovým podobám. Autor těchto knih, Bohumil Hrabal, je nejpřekládanějším českým spisovatelem 20. století. Z jeho bohatého díla jsme do našeho cyklu vybrali knihu z roku 1976, která ale na své oficiální vydání v tehdejším Československu musela 13 let čekat. Příliš hlučnou samotu.

Znalcem díla Bohumila Hrabala, se kterým si budeme povídat o Příliš hlučné samotě, je literární historik z Filosofické fakulty Univerzity Karlovy a autor knihy Bohumil Hrabal – pokus o portrét profesor Jiří Pelán.

Zdroj: nakladelství Maťa

Příliš hlučná samota není nijak rozsáhlým dílem, v elektronické verzi, která je zadarmo ke stažení na webu pražské Městské knihovny, má necelých 80 stránek. Je to vlastně celé monolog hlavního hrdiny, kdo je tím hlavním hrdinou?

„Hlavní hrdina se jmenuje Hanťa a má poměrně složitou fyziognomii. To je figura, která se u Hrabala neobjevila poprvé teprve v Příliš hlučné samotě. Už mezi těmi ranými pábitelskými povídkami najdeme jednu, která se jmenuje Baron Prášil. A tím Baronem Prášilem je postava, která se jmenuje Hanťa.

Hlavní hrdina Haňťa pracuje ve sběrně papíru (snímek z loutkového filmu Příliš hlučná samota)

Když se vrátíme k Příliš hlučné samotě, tam Hanťa pracuje ve sběrně papíru, což je mimochodem paralela se samotným Bohumilem Hrabalem, ten ve druhé polovině 50. let pracoval přímo ve sběrně v pražské Spálené ulici, kde se odehrává děj Příliš hlučné samoty. Má tenhle románový Hanťa předobraz v někom konkrétním?

Philippe Noiret v hlavní roli filmu Příliš hlučná samota, foto: ČT

„Ten Hanťa byl jeho kolega. On se tedy jmenoval Jindřich Pojkrt, říkalo se mu Heinrich Hajný a zkráceně taky Hanťa. To je takový rodokmen té postavy, ale když čteme Příliš hlučnou samotu, tak vidíme, že tohle není všechno, že minimálně od jisté chvíle Hanťa začíná být také autoprojekcí samého Hrabala, že je to v podstatě dílo v mnoha směrech autobiografické. Hanťa nám vypravuje svou historii, která je poměrně dlouhá. Vyprávění zabírá oblouk 35 let a v životě, na který vzpomíná, se stane leccos. Hrabal, to je notoricky známo, má smysl pro hyperbolu, on vypráví tak expresivně a rád si něco přibarví. Zkušenost každého, kdo se zabýval Hrabalovým dílem, je taková, že ať sáhnete kamkoliv a začnete se ptát, má tato postava nějaký reálný prototyp, je tahle historie pravdivá nebo není, tak nakonec, když dlouho kutáte, tak zjistíte, že tohle všechno patří do Hrabalovy autobiografie.““

Zdroj: nakladatelství Odeon

Zajímavé na téhle knize je i to, že Bohumil Hrabal napsal Příliš hlučnou samotu vlastně 3x, ve třech zásadně odlišných verzích, čím vším se liší?

„Hrabal byl velký experimentátor, to je třeba úvodem říci, neustále hledal nové formy výpovědi a hledal takové formy, které by byly ideální pro obsah, který chtěl sdělit. Příliš hlučná samota je jedinečným dokumentem tohoto hledání, které zůstalo v jiných případech skryto před zraky čtenářů. V tomto případě on napsal rychle za sebou prakticky tři verze, tři varianty. Všechny jsou zajímavé. První byla dokonce napsána veršem, apollinairovským dlouhým veršem. V tomto smyslu je to text, který se blíží hraným Hrabalovým básním Krásná Poldi a Bambini di Praga. Pak se mu to znelíbilo a zdálo se mu, že bude příběh působivější, bude-li vyprávěn prózou a přepsal ho. Přepsal ho do obecné hovorové češtiny. Ani toto ho neuspokojilo, protože nabyl dojmu, že to, co se tam vypráví a co je vlastně hodně drásavé bude působit silněji, pokud ta formální rovina textu bude mnohem striktnější, a proto ji přepsal ještě jednou do spisovné češtiny. Ovšem všechny tyto texty datoval jednotně, to je na tom nejzajímavější. Všechny nesou datum červem 1976. Myslím si, že je to sdělení, že to má jakousi signální hodnotu. Hrabal v té době píše, jak sám říká a la prima – jedním vrhem. On se k textům příliš nevrací, a pokud se k nim vrací, tak jenom, aby škrtal nebo vystřihával, ale v zásadě nepřipisuje mnoho. Tady ten text přepsal třikrát a chce nám říct, že ve skutečnosti i tohle je jenom jeden vrh, který se odehrál ve třech fázích nebo strojeně. Znovu říká, že toto je text, který byl napsán pod autorským diktátem, který byl charakteristický pro tuto periodu. Napsal to, co mu znělo v hlavě a co si zapsat musel a napsal to natřikrát.“

Jiří Pelán, foto: archiv ČRo - Radio Prague International

V cyklu České knihy, které musíte znát, mluvíme s profesorem Jiřím Pelánem, autorem knihy Bohumil Hrabal-pokus o portrét, o Příliš hlučné samotě, ale v archivu Českého rozhlasu jsme našli i část rozhovoru s Bohumilem Hrabalem z roku 1989, kde mluví právě o téhle knížce.

„Z těch posledních knížek, když bych měl říct, které si vážím nejvíc, tak to bude Příliš hlučná samota. Pokusil jsem se přes obyčejného člověka Hanťu dobrat se do filozofické moudrosti, protože Haňťa je proti své vůli vzdělán. Hlučná samota je taková o mnoho menší Gargantua a Pantagruel. Je tam hodně citací, tak jak jsem se to naučil od Francoise Rabelaise, jenom moje Hlučná samota je moderní próza a Gargantua je renesanční bible.“

Bohumil Hrabal, foto: Dániel Kertész, Wikimedia Commons, CC BY-SA 2.5

Bohumil Hrabal se zmínil o citacích, v Příliš hlučné samotě je spousta odkazů na literární díla, na myšlenky filozofů i na slavné obrazy, dokazuje to, že Bohumil Hrabal měl v tomto směru velký přehled, málokdo by věřil, že měl problémy se studiem a dvakrát propadl, jak to jde dohromady?

„Hrabal byl intelektuál, to není na první pohled patrno, hlavně to nebylo patrno v první fázi tvorby, kdy psal pábitelské povídky. Vypadalo to, že je to pouze odposloucháno a žádnou literární skutečností to není filtrováno. Ale to nebyla pravda. Právě v době, kdy Hrabal tyto první povídky psal, tak byl velikým čtenářem. Kolem jeho dvaceti let si nastřádal v mentálním archivu jakousi knihovnu, ze které pak žil. Tenkrát se tam zachytila jména jako Schopenhauer a samozřejmě Hašek, Anton Pavlovič Čechov, Isaak Babel - to všechno patří do četby Hrabalova mládí a vesměs jsou to autoři, kterým on zůstal věrný. Pokud později ty autory cituje, tak je cituje jako někdejší četbu. Já mám pocit, že později už Hrabal nečetl, že byl příliš zaujat svým psaním. Důležitější bylo psát než číst. Nejenom psát pro psaní, ale vydat svědectví, to je aspekt, který je stále zřetelnější, když dnes jeho texty čteme.“

Bohumil Hrabal před svou oblíbenou hospodou U Zlatého tygra, foto: Dániel Kertész, Wikimedia Commons, CC BY-SA 2.5

Mimochodem, když mluvíme o vzdělání, tak Bohumil Hrabal vystudoval univerzitu a stal se doktorem práv, byť se tomu pak už nikdy profesně nevěnoval.

Profesionálním spisovatelem se stal Bohumil Hrabal až ve svých 49 letech, v roce 1963. O pět let později přišla sovětská invaze, v Československu začala normalizace a díla Bohumila Hrabala přestal komunistický režim vydávat. Jak to Bohumil Hrabal snášel?

„Ta léta jsou prožívaná evidentně dost úkorně a Hrabalovi evidentně nejvíce chybí čtenář. Hrabal čtenáře potřeboval. On se k němu posléze snažil vrátit, což za dané situace znamenalo vykonat určitou sebekritiku. On jí vykonal způsobem, který mě se nezdá zrovna nedůstojný. Byť tam jsou nějaké formulace, které možná jdou příliš daleko. Otázka je, jdou-li skutečně na vrub Hrabalův. Je známo, že jeho sebekritika byla revidována.“

Rozhovor s Bohumilem Hrabalem, který vyšel v roce 1975 v Tvorbě, zdroj: archiv Městské knihovny Nymburk

To byl rozhovor pro Tvorbu, abychom to upřesnili.

„To mu otevřelo v polovině sedmdesátých let možnost znovu publikovat. Ovšem ne vše, ta ostrakizace v podstatě pokračuje. Příliš hlučná samota se jako originální text v sobě uzavřený dostává do čtenářských rukou teprve koncem 80. let.“

Esther Petersová, foto: YouTube kanál CEERES

O Příliš hlučné samotě jako o své nejoblíbenější české knize nedávno pro Radio Prague mluvila profesorka z centra východoevropských studií na Chicagské univerzitě Esther Petersová. Proč má ráda zrovna tuto knihu?

„Je to těžká otázka. Dlouho jsem nad ní přemýšlela a musím říct, že jsem nenalezla žádný pořádný důvod. Ale ten román je nádherný a unikátní. Nikdy jsem nic podobného nečetla. Je v něm zjevný Hrabalův podpis, jeho charakter, stejně jako Haňťa dal každému balíčku podpis svůj. Vždy když Příliš hlučnou samotu čtu, najdu něco nového nad čím se zamyslet a to je asi ten důvod, proč je to má oblíbená kniha.“

Příliš hlučná samota byla dvakrát zfilmována. Poprvé v roce 1994 režisérkou Věrou Cais s Phillipem Noiretem v hlavní roli, podruhé v 2007 jako animovaný film režisérky Genevieve Andersonové, hlavní postavu namluvil Paul Giamatti.

Ve studiu zůstává znalec díla Bohumila Hrabala Jiří Pelán, Příliš hlučná samota se v řadě směrů vymyká z dalšího díla Bohumila Hrabala, co jsou ty nejvýznamnější odlišnosti?

Z filmu Příliš hlučná samota, foto: ČT

„Když si vezmete poetiku pábitelů, prvních knížek, které dlouhou dobu vytvářely Hrabalův obraz. Co v těch prózách nacházíte? Neproblematické přijetí života. Život není nic jednoduchého, ale je ho třeba žít a hledat v něm tu utajovanou krásu a utajené hodnoty. Život je třeba žít družně a Hrabalovy postavy ho družně prožívají, pábitelé neustále hovoří a hovoří a řetězí neuvěřitelné řady historek. Když si přečtete Příliš hlučnou samotu, tak zjistíte, jako kdyby všechny charakteristiky v téhle próze dostali opačné znaménko. Ten pohled na svět a na lidi je s údivem a úžasem a nadšením. V případě samoty je to úplně jinak, tam pohled na svět přináší těžkou kocovinu. Jestliže se hrdinové prvních próz druží, tak Hanťa je příslovečně osamělý. To je osamělost až beckettovská. Jestliže pábitelé neustále hovoří a přiřazují jeden příběh k druhému, Hanťa mlčí. To jsou opravdu zásadní rozdíly… Ty rané prózy jsou plné autentického humoru a u Haňti není k zasmání zcela nic. Raná poetika je vázána principem nerozlišující pozornosti, tzn. díváte se na svět a nesoudíte ho, není tam žádný hodnotící horizont. Nikdo se neptá, jestli je člověk hodný nebo zlý, hloupý nebo chytrý. Když čtete Příliš hlučnou samotu, tak to je asi kritika té původní koncepce. Tam je ten filosofický horizont naprosto jasný. Tam se kladou vážné otázky a je na ně třeba dát jednoznačné odpovědi. Nebesa nejsou humánní - to je motiv této prózy. Otevírají se tam veliké etické problémy a do jisté míry se na to dávají jednoznačné odpovědi. To je možná nejhlubší paradox Hrabalova psaní. Na jedné straně ta nerozlišující pozornost, mimo jakýkoliv hodnotící princip a na druhé straně metafyzika - filozofický pohled, který v sobě skutečně nese určitou etickou závažnost,“ -

říká literární historik z Filosofické fakulty Univerzity Karlovy a autor knihy Bohumil Hrabal – pokus o portrét profesor Jiří Pelán.

Bohumil Hrabal (28. března 1914 Brno – 3. února 1997 Praha) byl nejpřekládanějším českým prozaikem konce dvacátého století. K jeho nejvýznamnějším dílů patří Příliš hlučná samota, Postřižiny, Ostře sledované vlaky a Obsluhoval jsem anglického krále.