České krajanky v Sýrii: na život v Česku bychom si musely znovu zvykat

Možná si vzpomenete na knihu Bez dcerky neodejdu. Vypráví příběh Američanky provdané za Íránce, která se i se svou dcerou stala vězenkyní konzervativní rodiny svého manžela v Íránu. Spolupracovník Českého rozhlasu Štěpán Macháček potkal v Damašku Češky provdané za Syřany. O tom, jestli mají se zdejším životem podobné dramatické zkušenosti, se dozvíte právě teď.

Osmdesátá léta minulého století. Československé vysoké školy měly v rámci východního bloku vysoký standard výuky. A jako bratrskou pomoc spřáteleným zemím nabízelo Československo také výhodné podmínky studia pro zahraniční zájemce. Především na technických oborech, medicíně nebo na vojenských školách bylo mnoho studentů z černé Afriky. Kdo by si ostatně nevzpomněl na legendárního Mirečka z filmového cyklu Básníků. Spřátelené režimy tehdy vládly i v mnoha arabských zemích. A tak bylo mezi zahraničními studenty i mnoho Alžířanů, Libyjců, Palestinců či Syřanů. A jelikož se fyzické protiklady jak známo, přitahují, nebyla tu nouze o milostné vztahy mezi snědými a černovlasými mládenci s očima jako uhel a blonďatými modrookými Češkami. Mnohé vztahy nabyly i vážnějších rozměrů a přerostly ve šťastná manželství. Žijí ale převážně daleko za hranicemi bývalého Československa.

"Studovali jsem spolu v Brně na technice a pak už jsem byla tady,"

říká lakonicky o svém seznámení se svým syrským manželem paní Jindra. Její syn ze smíšeného manželství mluví perfektně česky. Také paní Danu přivedla do Sýrie čistě srdeční záležitost.

"Byla jsem zamilovaná samozřejmě. Slepá, hluchá a tak jsem sem spadla, ani nevím jak."

Tuhle skupinu českých dam kolem čtyřicítky jsem potkal v jedné hlučné damašské pizzerii. Společný původ a vlastně i osud je dal v této vzdálené zemi dohromady. A podle slov paní Jany jsou Češky provdané do Sýrie i poměrně masovou záležitostí.

"V Damašku je nás asi 50, ale jsme i v jiných městech. V Sýrii je nás asi 200, možná i víc. Jsme různě roztroušené."

I tady ale mezi nimi dochází ke sporům. A tak jsou dnes v Damašku hned dvě sdružení krajanek. Proč?

"Protože se jim asi moc nelíbila naše vedoucí,"

říká jedna z dam a druhá doplňuje:

"Ona ta naše vedoucí má šátek, já vám to prozradím. A ty druhé jsou asi modernějšího stylu. Já nevím, čím to bylo, prostě jsme se tak nějak rozešly."

Dámy ale připouštějí, že za rozdělením může stát i náboženství jejich manželů. V jedné skupině jsou tak dnes ženy vdané za syrské muslimy, a ve druhé převážně ženy vdané za syrské křesťany. I v Sýrii se společnost bohužel stále více dělí podle náboženského vyznání. Zajímalo mě proto, jak se chovají a cítí děti z těchto smíšených manželství, především tam, kde si Češka vzala syrského muslima. Takhle se dívá na své dva syny paní Jana.

"Já to mám napůl. Jeden syn je náboženský typ, chodí do mešity, modlí se, vzal si jednu zahalenou dokonce v šátku. Druhý je zase sportovní, úplně jiný typ. Co můžu dělat, to už se nedá změnit."

Protože se v domácnostech těchto smíšených manželství mluví většinou česky, ovládají jejich děti dobře jak češtinu, tak arabštinu. A vrátily by se naše krajanky po tolika letech v Sýrii zpět, žít svůj život v ČR?

"V Česku bych už asi žít nechtěla, ale určité rozdvojení tu je. Stýská se mě pořád po tom starém Česku, co jsem znala. Jezdím tam, ale to je jiné Česko, už bych si musela hodně zvykat.

Odjížděla jsem v roce 1990, takže to bylo po revoluci, takže já znám to minulé Česko, tohle už je něco jiného,"

dodává druhá. Žádná z českých manželek v Sýrii si prý na nějaké špatné zacházení ze strany rodin svých mužů nestěžuje. Dramata obdobná americkému filmu, o němž padla zmínka v úvodu, se tak nekonají. České krajanky žijí se svými syrskými muži poklidný a zdá se, že i šťastný život v arabské Sýrii.