Česko bude varhanní velmoc, pokud se o všechny nástroje dokážeme postarat
Od května do prosince trvá Český varhanní festival. Přibližně sedmdesát koncertů po celé republice přináší milovníkům hudby šanci poslechnout si často unikátní nástroje, na které se běžně nehraje. S organizátorem festivalu Adamem Viktorou jsme mluvili o tom, že Česko má v přepočtu na obyvatele patrně nejvíce varhan na světě, pokud bychom se o všechny nástroje dokázali postarat, byli bychom absolutní světová varhanní velmoc.
„Ano, opravdová velmoc bychom byli v případě, že bychom dokázali úplně příkladným způsobem pečovat o to svěřené dědictví. Těch historických varhan v Čechách máme nesmírné množství, je jich hrubým odhadem kolem 10 tisíc. A je to i velký závazek, poněvadž udržet je při životě a pečovat o ně je skoro nereálné. Takže velmoc v určitém úhlu pohledu ano, ale je to zejména velká zodpovědnost.“
Znamená to, že víceméně v každé vesnici a vesničce je kostel a v každém jsou varhany?
„Ano. Přesně tak. Síť kostelů byla silně zahuštěná koncem 18. století, kdy podle císařova patentu nesměl mít žádný obyvatel království do kostela dále než jednu hodinu pěší chůze. To znamená, že každé čtyři kilometry od každého lidského sídla máme nějaký kostel, kapli a to samozřejmě s sebou nese i varhany. Kostel bez varhan bychom těžko pohledali. Leda v případě nějakých pohraničních obcí, kde ty nástroje byly zdevastovány, jinak je ta kombinace kostela a varhan nerozlučná.“
Na všech těch zhruba 10 tisíc varhan se skutečně dá hrát? Má na ně kdo hrát, máme tady 10 tisíc varhaníků?
„Bohužel zdaleka ne. Značná část těch nástrojů je nehratelná, nemají vůbec žádné využití, nikdo je ani nepotřebuje, aby se na ně hrálo. A mnohdy jsou to velice cenné nástroje. Ale poněvadž ten liturgický provoz tam už ustal, a nejsou tam ani žádné koncertní příležitosti, tak ani není žádný důvod, proč ty varhany vlastně udržovat. Ale často se stává, že jsou to právě lidé z toho místa, kteří se rozhodnou, že spojí síly a pokusí se ten nástroj zachránit. Vím, je to docela složitý proces. Není to jednoduché, že by se pozval varhanář, a ten to tam za týden dal dohromady. Jsou to většinou náročné činnosti, poněvadž to ústrojí varhan je neuvěřitelně komplikované a vyžaduje několik různých řemesel vedle sebe. A s nadsázkou se dá říci, že správně to řekl Michal Pretorius na začátku 17. století: „Varhanářství není řemeslo, ale umění hodné šlechtice.“ Nemáme dostatek varhanářů, kteří by to byli schopni všechno zvládnout. A varhaníků také nemáme tolik, aby byli schopni obsáhnout všechny ty nástroje, i kdyby byly funkční. Samozřejmě, že na nejrůznějších místech po celé republice působí stovky varhaníků, kteří na to hrají. A je to jedině dobře, protože varhany, na ty se hrát prostě musí. Jakmile jsou vyřazeny z provozu, tak nesmírně rychle chátrají a je to podobné jako s automobilem. Prostě pokud s nimi nejezdíte a neudržujete ho, tak během několika let je neschopno takové vozidlo jízdy. A stejně je to s varhanami.“
Mě trošku překvapilo, že pro ty varhany není využití, protože tam není ani liturgický provoz. To je tak mnoho kostelů, kde se nekonají bohoslužby?
„Na venkově je to poměrně dost časté. Je jich opravdu hodně. Někde se ještě konají třeba jednou za měsíc, někde aspoň jednou za rok nějaká pouť. Ale někde už není vůbec nic.“
Předpokládám, že to asi nemáte spočítáno a nemáte statistické údaje, ale přece jenom dokážete zhruba odhadnout, když jsme říkali, že je těch varhan asi 10 tisíc, kolik z nich je v provozu?
„To vůbec netuším. To nejsem schopen vůbec odhadnout. Já si nejsem ani jist těmi desetitisíci. To totiž není spočítáno. Odhady před 20 lety činily 5 tisíc. Před 10 lety museli někteří varhanáři uznat, že jich bude podstatně více. Tak se hovořilo o sedmi až osm tisících. A nedávno se objevil tento nejnovější odhad, který i mě udivil, poněvadž je to vlastně v počtu na nebo přepočtu na obyvatele úplně největší hustota varhan v celé Evropě. Potažmo tedy na světě.“
Věříte tomu? Přece jen je spousta zemí s podobnou kulturou, třeba Rakousko a Německo. Nakonec velká část Evropy je katolická s podobnou kulturní tradicí, takže se dá očekávat, že kostely jsou všude možně a že tam budou i varhany. Je to vůbec možné, že by u nás ta koncentrace varhan byla větší než dejme tomu v Rakousku nebo Itálii?
„Já si myslím, že to je možné z toho důvodu, že značná část Rakouska jsou hory a ty hory jsou neobyvatelné, takže tam vlastně držela malá část obyvatel, většina žila v nížinách a ve městech. No a v těch městech samozřejmě jsou kostely a varhany, ale u nás je obydlené celé to území včetně hor. Ano. My tady takové velké hory nemáme, takže to je specifikum třeba toho Rakouska.“
Co je smyslem Českého varhanního festivalu? Jak to probíhá?
„Hlavním smyslem festivalu je propagovat historické varhany a upozorňovat na to, že tady jsou a že mohou mnoho dát. Pokud je budeme mít možnost uslyšet. My se koncentrujeme zejména na takové nástroje, které nejsou běžně přístupné. Přestože varhany jsou na mnoha těch místech třeba i po restaurování, jsou v dokonalém stavu a prostě mlčí. Tyto nástroje jsou v ohnisku našeho zájmu a chceme ukázat, jaké ohromné bohatství tady v Čechách máme, poněvadž jsou to stovky nástrojů, které prošly naším festivalem a každé jsou jiné a na každé je možné hrát trochu jiný repertoár. Každé zní jinak, každé jsou jinak koncipované od jiného varhanáře z jiného období. Je to nesmírně bohatý obor a je to přitažlivé jak pro posluchače, tak pro interprety, poněvadž ten interpret pokaždé jde do jiné situace a je to pro něho velmi dobrodružné.“
Můžete upozornit na nějaké konkrétní nástroje, na které budete letos hrát?
„Každé varhany mají nějaký příběh. Třeba v obci Polná, kde bude koncert asi za 14 dní, jsou varhany naprosto fenomenálního stylu ze začátku 18. století, které byly nedávno nákladným způsobem restaurovány, a hraje se na ně. Ale pak jsou tady nástroje, které třeba desítky let mlčely. Například Kašperské Hory. Ty varhany ve hřbitovním kostele svatého Mikuláše byly několik dekád úplně nehratelné a v zoufalém stavu. Teď od loňského roku jsou v dokonalé kondici. Nebo je tady třeba Kdyně, varhany, kde se letos teprve dokončuje jejich restaurování významným českým varhanářem současnosti mistrem Vorlíčkem. Jsou tam nástroje, které naopak chátrají a nutně potřebují, aby se jich někdo ujal, poněvadž ta církev to v některých případech prostě není schopna zvládnut. Je to právě ta situace, kde ten liturgický provoz slábne nebo mizí. A pak je to jenom na těch lidech, jestli budou ty varhany schopni zachránit nebo ne. Máme případ třeba ve Svojkově, což je malá obec nedaleko Nového Boru, kde se prostě místní rozhodli, že ty varhany zachrání. Tak se domluvili, kolik to bude stát. Každý dal poměrnou částku toho tomu varhanáři, ten je zachránil a teď je chodí každoročně poslouchat, poněvadž mají dobrý pocit z toho, že udělali hezkou věc.“
Jak je to s repertoárem? Jakým způsobem ho vybíráte?
„Ano, je to spojeno s těmi konkrétními varhanami, poněvadž každé ty varhany mohou být v různém stylu. Některé jsou barokní, některé pozdně barokní nebo klasicistní, romantické, pozdně romantické. Pak také záleží na velikosti, třeba máte malý romantický nástroj. Nelze na nich hrát velká romantická díla. Ale jsou i různé výjimky, ale ten varhaník vždycky musí přizpůsobit výběr repertoáru tomu konkrétnímu nástroji. Proto každý, kdo tam hraje, tak se vždycky pídí po tom, co to bude za nástroj, jakou má tzv. dispozici, to znamená, kolik má manuálů, jestli má pedál a jakou má výbavu, poněvadž ten nástroj může mít čtyři rejstříky, to jsou píšťalové řady, kdy každá ta píšťalová řada má jiný zvuk a nebo jich může mít třeba 30. Varhaník podle toho vlastně, jaké jsou možnosti a píšťalové řady, vybírá repertoár. Ovšem neplatí, že čím větší varhany, tak tím více možností a tím lepší nástroj. Máme případy, že jsou varhany veliké a úplně nanicovaté a jiné případy zase, že jsou varhany velmi subtilní nebo rozměrově malé a přitom mají ohromné možnosti a úplně dech beroucí zvuk, který prostě vynahradí to, že se nejedná o nic velkého. Velebná síla toho nástroje se může projevit i u nástrojů malých.“
