Česko, svět a Evropa. Díl druhý: česko-anglické vztahy I.
Anglosaská manželka českého knížete, která sídlí na Mělníce a vydává vlastní denáry, koruna, jíž byl korunován druhý český král Vladislav, ostatky Thomase z Canterbury v malostranském kostele, anglický následník trůnu sklánějící se obdivně nad padlým Janem Lucemburským u Kresčaku, "dobrá královna" Anna, sestra Karla IV., na anglickém trůně, John Wycliff, Jan Hus a Peter Payne, John Dee a Edward Kelly, ale také přímořské Čechy, které sousedí se Sicílií, "zimní královna" Alžběta, jednání "učitele národů" s Oliverem Cromwellem o reformě vyučovacího systému nebo irští, skotští a angličtí studenti na lékařské fakultě pražské univerzity. Úvodní výčet napovídá, že v historické rubrice Herberta Bryndy bude řeč o česko-anglických a česko-britských vztazích.
"V první řadě bych řekl, že charakteristickým rysem česko-anglických nebo česko-britských vztahů je nesoustavnost. Ve všech obdobích nebyly stejně intenzivní a dokonce v některých historických obdobích neexistovaly vůbec. Pokud ponecháme stranou raně středověké a vrcholně středověké období, kdy se kontakty mezi britskými ostrovy a českými zeměmi prakticky vůbec nevyvíjely, pak první zmínka nebo intenzivnější souznění mezi českými zeměmi a britskými ostrovy se objevila v souvislosti s reformací."
Přesto ale jisté kontakty existovaly i ve starším období: podle kronikáře Kosmy měl český kníže Boleslav II. za manželku princeznu Emmu z Britských ostrovů. Emma se po smrti svého chotě usídlila na Mělníce a zde se svými krajany razila denáry anglosaského typu. Druhý český král Vladislav byl pak v polovině 12. století korunován korunou, kterou římskému císaři Fridrichovi Barbarossovi věnoval anglický král Jindřich II. Plantagenet. Anglický cisterciák Robert zvaný Angličan působil v první polovině 13. století jako notář českého krále Přemysla Otakara I., a konečně předposlední Přemyslovec, Václav II., panovník evropského rozhledu, vyslal počátkem 14. století do Anglie poselstvo, které se odtud podle tradice vrátilo se zlomkem ostatků Thomase z Canterbury, který byl uložen do malostranského kostela sv. Tomáše. Lucemburská dynastie vládnoucí v Čechách od roku 1310 byla v anglo-francouzském sporu o Flandry - stoleté válce - spojencem Francie. Ve známé bitvě u Kresčaku byl kralevic Karel, pozdější Karel IV., zraněn a jeho otec Jan Lucemburský v bitvě slavně padl. U Kresčaku vítězný následník anglického trůnu, známý jako Černý princ, byl prý natolik dojat hrdinstvím krále Jana, že do svého erbu převzal královo heslo Sloužím (Ich dien) a tři paví pera, která dosud zdobila Janův erb. Dcera Karla IV., Anna, se pak o bezmála čtyři desítky let později provdala za syna Černého prince, Richarda II., známého ze stejnojmenného Shakespearova dramatu. Dalším významným kontaktem, o kterém hovořil již docent Kovář, byl kontakt náboženský: požadavek církevní reformy, který vznášel jak mistr oxfordské univerzity John Wycliff, tak mistr pražské univerzity Jan Hus."V Čechách byl intenzivně připomínán John Wycliff, byť ideologické a teologické rozdíly mezi tím, co Wycliff hlásal a tím, co se později objevilo v Čechách jako husitská reformace, přirozeně existovaly, ale už sám fakt, že Wycliff byl prezentován jako reformátor, na kterého se koneckonců Jan Hus odvolával, tak už to dodalo Wycliffovi jakousi gloriolu českého husity na britských ostrovech, řeknu-li to s velkou nadsázkou; poprvé se objevila jakási sounáležitost mezi obyvateli tehdejších českých zemí a britských ostrovů," připomíná Martin Kovář.
Pomineme-li fakt, že úhlavní nepřítel Husův i jeho následovníků, římský král Zikmund Lucemburský, byl prvním českým panovníkem, který navštívil dva roky po Husově smrti Anglii, pak - jak upozorňuje docent Kovář:"Intenzivnější styky začaly až ve druhé polovině 16. století v souvislosti s alžbětinskou érou, kdy se do rudolfínské Prahy začali sjíždět nejen různí diplomaté, agenti a emisaři, ale také umělci, lékaři a vzdělanci. Tady poprvé, byť to není patrné z diplomatických relací a oficiálních jednání, začalo jakési neviditelné propojování mezi českými a anglickými vzdělaneckými a intelektuálními elitami. V jistém slova smyslu vrchol tohoto prvního období přichází v prvních dvou dekádách 17. století nebo v první polovině 17. století v souvislosti s "falckým sňatkem" nebo se "stuartovským sňatkem", záleží na úhlu pohledu, který je a byl v českých zemích hodnocen úplně jinak než v samotné Anglii."
Falckým sňatkem je myšlena svatba falckého kurfiřta Friedricha V. a dcery anglického krále Jakuba Stuarta Alžběty. Anglická princezna se tak stala českou "zimní královnou". Od tohoto sňatku si na počátku třicetileté války hodně slibovala česká aristokracie, anglický pohled na věc byl však velmi odlišný. Hlavním zájmem Jakuba Stuarta totiž bylo narovnání se Španělskem, nikoliv pomoc českým - jakkoliv nekatolickým - rebelům. Osud Alžběty a Fridricha v Praze je dostatečně známý: oba po krátké době, po bitvě na Bílé hoře z Čech uprchnuli.
Na Britské ostrovy zavítal také ve čtyřicátých letech 17. století Jan Amos Komenský, který byl pozván, aby konzultoval reformu anglického vyučovacího systému. Měl ale také na poslední chvíli - třicetiletá válka byla u konce - získat podporu pro českou otázku. Komenského politická mise ale nebyla podle docenta Kováře nijak významná:"Záležitost, která se týká Komenského je podobně mytizovaná nebo zveličovaná jako záležitost, která se týká "falckého sňatku". Komenský byl v Británii, také Hollar působil v Británii, ale iluze, které s tím byly spojovány, to znamená, že vzdělaný Komenský může zapůsobit na politické elity v tom slova smyslu, aby se nějak angažovaly ve vestfálském narovnání, aby to prospělo české věci, v tom slova smyslu, že by jeho přítomnost mohla pomoci v jednání ve vestfálských městech, tak to bylo zcela iluzorní. Koneckonců on sám, když odjížděl z Anglie, tak byl zklamaný tím, že nedokázal to, co si předsevzal nebo to po čem toužil, protože hovořit o předsevzetí by bylo příliš silné. Jak "falcký sňatek", tak Komenského mise, - která je často tématem historických článků a studií a námětem diskusí a kolokvií - a její praktické dopady měly tedy na česko-britské vztahy, jakož i na osud české otázky v polovině 17. století, minimální dopad."
Následujících sto let bylo právě oním obdobím, kdy česko-britské nebo česko-anglické vztahy nejen že nebyly intenzivní, ale v podstatě nebyly podle docenta Kováře žádné:
"Teprve konec 18. a počátek 19. století znamená jakési oživení, byť - rozumějme tomu dobře, znovu nepůjde o intenzivní kontakty, ale spíše o skutečnost, že česká aristokracie, zčásti čeští podnikatelé, se na svých cestách nezaměřují už jen na Francii, Německo, Itálii, tak jak to bylo módní v 18. století, ale jejich cesty vedou také do Anglie, do Británie. Česko s nadsázkou zaplaví první velká vlna anglofilie, to znamená ovlivnění architektonickým stylem, literaturou, životním stylem, vznikají neogotické zámky: Hrádek u Nechanic, Hluboká. Část české šlechty, která není orientovaná na Francii nebo na Německo, která se případně neomezuje na rakouskou sféru vlivu, předstírá nebo napodobuje anglický životní styl."Po vakuu první poloviny 18. století vstupuje do česko-britských vztahů intenzivně kulturní linie. Dochází k čilé studentské a učitelské výměně, zejména s Irskem a Skotskem.
"To je záležitost skutečně konce 18. století a počátku 19. století. Týkalo se to dvou oblastí. Jednak té oblasti intelektuální, to znamená pedagogicko-studentské. Působili tu hlavně irští a skotští studenti, především na lékařské fakultě, která byla -zase s nadsázkou - označovaná jako anglická nebo irská. Někteří irští profesoři a učenci si získali velký respekt,"
uzavírá docent Kovář první část naší stručné rekapitulace česko-anglických a česko-britských vztahů. O dalších důležitých oblastech spolupráce, podnikatelské a žurnalistické, bude řeč příští týden. Na slyšenou se těší Herbert Brynda.