Česko v komentáři

Je druhá světová válka mementem i pro poválečné generace Čechů? S publicistou Petrem Holubem si o tom v dnešním vydání rubriky "Česko v komentáři" bude povídat Josef Kubeczka.

Česko v komentáři

Tank Rudé armády v Praze

Před několika dny jsme si připomněli 58. výročí konce druhé světové války, dosud nejtragičtější apokalypsy v dějinách lidstva. Zejména pro starší generace je tato válka dodnes mementem. Ty mladší, také u nás v Česku, už příliš neoslovuje přesto, že se během uplynulých bezmála šesti desetiletí odehrálo ve světě bezpočet konfliktů, které jim mohly leccos naznačit o válečných strádáních. Proč se tak, podle Vás, děje?

"Já myslím, že to je zcela přirozené, protože válečná zkušenost je obvykle traumatická, ať ji zažije jednotlivec nebo celá společnost. Proto ji každý raději strká pod koberec, zapomíná na ni."

Česká republika se už tradičně a velmi úspěšně podílí na humanitární pomoci obětem válečných konfliktů. Vzpomeňme z nedávné doby namátkou Náhorní Karabach, Čečnu, státy bývalé Jugoslávě či nyní Irák. Odkud pramení vlna solidarity, mnohdy i u mládeže, s lidmi bezprostředně ohroženými válkou?

Jaroslav Tvrdík, Basra, Irák, foto: ČTK

"Jedním důvodem je určitě právě takový pocit, že na tu válku aspoň nějak bych reagovat měl. Mám takový pocit, že ta válka se mě nějak dotýká, vlastně o ní nechci slyšet, ale přesto mě to nutí nějakým způsobem reagovat. Je proto typické, že právě reagují mladší lidé. Druhá věc, která je podle mého názoru možná ještě významnější, je popularita humanitárních organizací. Je to úplně globální jev. Je známý především v západní Evropě a v Americe. Tam totiž existují dva druhy elit. Jedna elita, tu známe v Česku lépe, to je elita velkých firem, velkých bank. Jsou to ekonomové, ať už staří nebo mladí, kteří se přes celý svět dohodnou o tom, jak vydělat co nejvíce peněz, jak být úspěšným. Vedle toho ale existuje druhá elita, kterou my v Česku chápeme ještě trochu méně a která má jakoby větší prestiž. To je taková, zjednodušeně řečeno, ideologická elita. To jsou lidé, kteří pracují v neziskových organizacích nebo často i ve státní správě, a ti mají takové vznešené myšlenky, které se snaží 'nezištně' prosazovat po celém světě. Teď mnozí mladí Češi, protože také jezdí na Západ a do Ameriky, si uvědomují, že i oni by se mohli stát touto jinou, ještě lepší elitou. My jsme zažili oslnění z úspěchů, které přináší liberální ekonomika, a teď si tito mladí lidé chtějí zlepšit svůj kredit ještě tím, že začnou nezištně pomáhat někomu trpícímu. Myslím si, že to je velice dobře, že to opět vede ke kultivaci společnosti, ke zvýšení sebevědomí toho nevládního sektoru."

Jak hodnotíte "válku v přímém přenosu", tedy živé televizní zpravodajství z prvních linií bojů? Je to ještě snaha o rychlý a bezprostřední přísun informací nebo pouhá senzacechtivost, která u části populace, samozřejmě i v Česku, přispívá k jisté otupělosti vůči válečným hrůzám?

"Já myslím, že to úplně k té otupělosti nepřispívá. Zážitek z irácké války byl, myslím, v České republice poměrně silný u všech, aniž se na televizi dívali. Museli se proto nějakým způsobem přesvědčit, jak to v Iráku probíhá. Pro tento účel je dobrá každá povrchní zpráva, která ukáže, že tam je nějaký tank, můžeme se spolehnout na to, že ty zprávy ukáží i to nejhorší, co tam novináři najdou. Je to tedy určitá kontrola a může to vést spíše k uklidnění celé společnosti než k otupění. Je ale pravda, že média, která tam byla přítomna, by si měla dát práci s tím, aby se snažila válku i tu zemi, která žila dlouhá desetiletí pod krutým diktátorem, pochopit a dokázala to společnosti vysvětlit, aby dokázala co nejlépe reagovat. Už jsme mluvili o mladých lidech, kteří jsou většinou v humanitárních organizacích a převážně v jedné z nich, mezinárodně úspěšném 'Člověku v tísni'. Ti to samozřejmě snáz pochopí, protože jsou citlivější. Je ale otázka, jestli celá společnost dokáže adekvátně reagovat. Ona se možná jenom uklidní a zapomene, není to otupělost. Místo toho zapomenutí by ale bylo možné celospolečensky hledat nějakou cestu pomoci. Třeba tím, že vláda bude hledat ve své politice možnosti, jak pomoci Iráku. Nakonec ono vyslání polní nemocnice je velice dobrým skutkem. Je ale také možnost najít peníze pro humanitární pomoc do Iráku. To je úplně elementární, co může udělat každý z nás. A samozřejmě se dá udělat pro ty strádající či trpící daleko víc."

Vraťme se na závěr k výročí konce druhé světové války. Myslíte si, že má smysl tato výročí neustále připomínat?

"Je to varování, které se musí neustále připomínat. Já jsem se samozřejmě narodil už po druhé světové válce, ale tu zkušenost jsem dostal nepřímo od svých rodičů a připomínka, že něco takového neustále hrozí a že je vlastně v celé společnosti přítomno ve vzpomínkách, s tím se musíme vyrovnávat pořád dokola. Je to vlastně také součást už zmíněné kultivace společnosti."

S publicistou Petrem Holubem hovořil Josef Kubeczka.