Vasil Sofilkanič prožil lágr na Sibiři

Dvaaosmdesátiletý nadporučík ve výslužbě Vasil Sofilkanič, který bojoval na východní frontě 2. světové války, se narodil a vyrůstal ve vesnici Klečánovo na Podkarpatské Rusi.

Vasil Sofilkanič prožil lágr na Sibiři

"Měli jsme krávu, trochu pozemků a to bylo všechno. Učil jsem se napřed v Mukačevě u Josefa Hrdličky - písmomalíře a lakýrníka, ale to se mi moc nezamlouvalo, tak jsem začal učit truhlářem," vzpomíná Vasil Sofilkanič.

"Tak se nás sebralo pět a šli jsme jako na hranice řezat dříví. Porazili jsme jeden buk a jeden říká a já jdu - do Ruska - a šli jsme. Přešli jsme hranice, jdeme lesem, najednou z příkopu vyskočili dva vojáci a: Ruki věrch! Prošacovali nás a odvedli nás do vesnice a zavřeli nás do kurníku. Tady už bylo asi deset kluků ze sousedních vesnic."

Když přešli hranice zatkli je dva ruští vojáci, kteří je odvedli do nedaleké už ruské vesnice, kde je zavřeli do kurníku. Vypráví nadporučík Sofilkanič. Tady už bylo asi deset kluků ze sousedních vesnic. A následoval výslech - kdo je poslal, jaký mají cíl, otisky rukou a td. Za ilegální přechod dostal tři roky nucených prací na Sibiři..

Vasil Sofilkanič

"Kdo byl ve straně dostal pět, kdo byl funkcionář tak dostal sedm let. V roce 1942 mě pustili - po dvou a půl roce, s tím, že můžu narukovat do naší armády. Přijeli jsme na Pečoru, tam byl odvod, kde se nás ptali, jestli chceme dobrovolně vstoupit do čs armády. Samo sebou jsme chtěli. Pak jsme jeli do Buzuluku a tam jsme také prodělali výcvik. Narukoval jsem do druhé roty, její velitel se jmenoval nadporučík Bičiště. Ptali se nás, co jsme - povídal jsem, že jsem truhlář a dostal jsem se do správy budov v Buzuluku. 5. května jsme odjeli do Novochapjorska. Tam už nebyla správa budov, tak mě dali do 3. roty. Chtěl jsem zpátky do 2., ale řekli mi, že se celá armáda bude reorganizovat. Nadporučík Sochor se mě ptal, jestli chci jít k samopalníkům, říkám: Nebojím se, ale radši bych k telefonistům. Tak jsem šel k spojpraporu. Absolvovali jsme výcvik - tahali jsme telefony, učili se pokládat dráty - a pak nás rozdělili ke všem jednotkám - já jsem se dostal k dělostřelcům. Potom nás odvezli na nucené práce na Sibiř. Dvanáct hodin práce každý den, kopali jsme kámen a házeli ho na auto. Já byl slabý jako komár lopata i krumpáč mi padali z rukou. Dělali jsme trať do Vorkuty, aby mohli vozit vlaky vozit uhlí do vnitrozemí. Nevěděli jsme vůbec jaký je měsíc nebo den."

Po dvou a půl roce ho propustili ze sovětského lágru. Sofilkanič záhy zjistil, že může narukovat do československé zahraniční armády. Neváhal prý ani minutu. Vycvičen byl jako spojař a přidělen k dělostřelcům. Poprvé se Vasil Sofilkanič dostal do bojů při osvobozování Kyjeva. Následovala cesta peklem východní fronty přes Bílou Cerkev, Machnówku, a Duklu.

"Když začala ofenzíva a začaly do toho řezat kanóny, tak se celá zem chvěla. Bylo to na poli, byla tam taková díra, tak jsem tam honem skočil, protože nás Němci začali také ostřelovat. Pak se dívám za sebe, že kousek ode mě je jedna hlubší, tak jsem skočil tam. Na to místo odkud jsem utekl za chvíli dopadl kus granátu. Mým úkolem bylo natáhnout spojení na pozorovatelnu. A odtamtud jsme podávali zprávy o postavení nepřítele. Pak honem stočit linku, postoupit, zase natáhnout linku - to byla naše práce. Od Kyjeva jsme šli na Bílou Cerkev, cestou byla vesnice Rudá - to už bylo sněhu po kolena a mráz. Táhl jsem telefon, když tu jsem viděl našeho vojáka měl střeva venku, prosil mě abych ho zastřelil. Nemohl jsem, v duchu jsem si říkal, že za chvíli přijdou naši sanitáři, vezmou ho a možná zachrání...

Osvobodili jsme vesnici a tam byl cukrovar. Naši kluci vzali gazika a přivezli ho plný cukru. Nebyl bílý ale takový nažloutlý. Každý jsme dostali půl pytle. Když jsme potom pili čaj, tak to bylo napůl s cukrem a všechno jsme si sladili, co jsme jedli. Přál jsem si abych nebyl zabitý, když jím nebo když jsem byl na záchodě, aby až budou chodit lidi okolo, tak aby neříkali - chudák, ani se nenajed, nebo ani se nevykálel.

V roce 1944 jsme se dostali na Ukrajinu - Žiškov. Tam bylo peklo na zemi. Rovina. Trochu lesa. Museli jsme v té zmrzlé hlíně vykopat bunkr pro velitelství. Pro sebe už jsme neměli sílu. Šli jsme se ještě se dvěma telefonisty mýt k takovému potůčku, ale já povídám - už jsem se nemyl 10 dnů, tak to ještě vydržím. Seděl jsem tam na otýpce slámy a koukám Němci letí. A ten první hned na nás. Spadlo vedle nás několik bomb. Přímo vedle nás do hlíny se zapíchli - ale nevybouchly.

Pak jsme postupovali na Volyň do Rovna a tam rukovali další dobrovolníci a odtamtud už se šlo na Duklu. Tam to bylo to samé. Peklo na zemi všude. Machnovka. Němci pustili naší pěchotu do takového pytle a dostali je do kleští a potloukli to tam všechny. Jeden spolubojovník - četař Daniel Kohout odněkud ze Slovenska - byl zrovna v posteli a spadla mina na ulici, prošla domem a utrhla mu nohu. On vzal pistoli a zastřelil se, nechtěl žít bez nohy. Fajn kluk to byl, se mnou starý."

Když se po Dukle konečně dostali na území Československa, čekali, že osvobození bude hračka. Nebyla a boje se vedly u Svatého Mikuláše, pak pokračovali na Ružomberok, a do Vrutek, to už šlo prý docela dobře. Pak Žilina a Vsetín, a to už byl květen 1945.

"Osvobodili jsme Mikuláš, šli jsme na Ružomberok, do Vrutek, to už šlo docela dobře. Pak Žilina a Vsetín, to už byl květen 1945. Tam jsme slyšeli v rádiu jak volá Praha o pomoc. Pak jsme jeli do Prostějova. 8. května jsme ještě s družstvem táhli telefon. Když jsme se vraceli z pozorovatelny, tak už se střílelo zápalnými do vzduchu, že je konec války. Lehli jsme si do korby náklaďáku a spali jsme. Ráno vstaneme a on je klid jako v hrobě - jindy člověk šel spát - bum bum - vstával - bum bum a teď byl klid, teploučko, sluníčko - byl 9. květen 1945."

Vasil Sofilkanič sloužil po roce 1945 v plzeňské věznici na Borech jako dozorce. Setkal se tam se svým někdejším velitelem, v té době ale vězněm Pravomilem Raichlem.

"Když jsem narukoval v Buzuluku, tak byl velitel světnice, vzpomíná Sofilkanič. Pak už jsem ho neviděl. Raichla odsoudili v rámci Mostecké aféry. Slyšel jsem o trestu smrti a omilostnění Benešem na doživotí. Na Borech jsem měl jednou noční službu na samotce. Jdu na obchůzku a dívám se po vizitkách a koukám Pravomil Raichel. Otevřel jsem okýnko, on mě samozřejmě neznal. Seznámili jsme se. Plánovali jsme, že ho vezmu k nám domů a utečeme oba do Německa. Mě ale 1. ledna 1949 vyhodili a on tam zůstal. Pak ho přeložili do Leopoldova a odtamtud utekl přes Rakousko do USA. Po změně režimu se vrátil a přestěhoval se sem do Plzně. Tady v Thámově ulici č. 10 měl byt a tady také dožil."

Vasil Sofilkanič po svém propuštění nastoupil jako svářeč do Škodovky, kde zůstal až do své penze. Žije v Plzni.