Nemohla jsem se vrátit a tak jsem z celé rodiny sama zůstala v Rusku
Velmi často se v souvislosti s legionáři mluví pouze v mužském rodě. Zapomenout, že v československých zahraničních jednotkách, které postupovaly z východní fronty společně s Rudou armádou, působyly i ženy, by bylo nespravedlivé. Ženy nejčastěji působili v armádě pochopitelně jako zdravotnice. My vám ovšem nabízíme vzpomínky Věry Holubové, která ve čtrnácti letech sloužila u bojových jednotek.
"Vyzkoušeli, jestli mohu nosit munici. Dokázala jsem to a tak mě vzali společně se Sylvií Laštůvkovou. Byli jsme spolu celou válku. Vzali nás do radioroty v Jefremově. Absolvovali jsme tvrdý výcvik - radiotelegrafický a parašutistický. Maminka mě nepovolila seskok a tak jsem zůstala u toho telegrafického. Naučili jsem se to dobře, lépe než někteří dospělí, protože nás to bavilo. No a pak asi za půl roku jsme odjeli dna frontu. Přijeli jsme do Polska. Války to už nebyla žádná legrace, tam se střílelo, bombardovalo a museli jsem holt pracovat. Po válce byla moje maminka zraněna v Karpatech, kterému nakonec podlehla. Jenomže v Karpatech ji odvezli do Užhorodu a já jsem jí přivezla po válce do Prahy. Do Ruska jsem pak odjela na návštěvu a najednou mě zpátky do Československa nepustili. Jediná z celé rodiny jsem tam zůstala. Byla jsem ve Lvově, kde se o mě postarala rodina ruského generála - Holubových. Oni mě adoptovali. Takže jsem přijala jméno Golubjová (Holubová)."
Po roce 1993 se Věra s celou svou rodinou konečně vrací do Prahy. Se svou přítelkyní z války si dopisují dodnes a dokonce se navzájem navštěvují. Než jsme se s paní Holubovou rozloučili, požádala nás, jestli bychom neodvysílali tento vzkaz pro budoucí generace.
"Aby se všichni měli rádi, aby si rozuměli, aby už nikdy nebyla válka. Aby už nikdo nepoznal to, co jsme poznali my."
Vzkazuje pro budoucí generace Věra Holubová.
