Českou obec Malín najdeme i ve Spojených státech
Malín je nevelká obec na Kutnohorsku, kterou proslavilo pěstování křene. Český Malín však najdeme i tisíce kilometrů odtud. Více se už dozvíte v rubrice věnované našim krajanům. Slovo má Milena Štráfeldová.
"Můj výzkum se teď soustředil na tři malá města. Jedno se jmenuje Scio, jedno Scappoose a jedno se jmenuje Malín."
Do těchto tří malých měst Češi přišli kolem roku 1900. Většina z nich už byli dřívější čeští usedlíci v Americe, kteří postupovali dál na Západ.
"Hodně jich do Oregonu přišlo z Nebrasky. Myslím, že nejvíc. Ale přišli i z jiných států, jako ze státu New York, z Minnesoty, ale také ze západu. Určitě tam byli někteří lidé ze státu Washington, což je hned v sousedství. Z novin a ze starých zápisů vím jenom o třech rodinách, které přišly z Čech a z Moravy."
Počet Čechů, kteří na přelomu 19. a 20. století do těchto tří oregonských obcí přišel, nebyl nijak vysoký. Například ve Scappoose se jednalo zpočátku jen o několik rodin, tedy asi o dvacítku lidí.
Malín byl výjimkou i v tom, že tuto obec si Češi sami založili. Jejímu vzniku předcházel rozsáhlý program zavlažování. Federální vláda se od roku 1902 pokoušela zúrodnit rozsáhlé pustiny na západě Spojených států.
"A ve stejné době Jan Rosický ve státě Omaha, který vydával časopis Hospodář, založil organizaci, která se jmenovala Český kolonizační klub, za účelem osídlení části tohoto území, s tím, že se tu vytvoří česká komunita."
Češi v Americe v té době žili především ve velkých městech, toužili ale po vlastním kousku země. A nově osídlované pustiny na Západě jim mohly jejich přání vyplnit.
V těchto místech na hranici s Kalifornií tehdy žilo velice málo osadníků a dodnes je to jen řídce osídlená oblast.
"Půda, kterou si tito čeští kolonisté z amerického Středozápadu zakoupili, byla ještě tehdy, když tam přišly rodiny s dětmi, pod vodou. Všechno už ale bylo dáno do pohybu, měly se dělat velké meliorační operace a měla tam přijít železnice. A skupina českých kolonistů dostatečně důvěřovala tomu, že se to rozjede, a ono to tak skutečně začalo. Velice brzy na to Malín rostl, vody jezera se vysušovaly, čili to byl začátek Malína."
Ty začátky byly ovšem pro všechny hodně těžké. Zprvu, v roce 1909, si noví osadníci stavěli jen jakési přístřešky. O tři roky později však už v Malíně stála velká patrová společenská budova, která sloužila současně jako sál západočeské Jednoty bratrské, sídlil zde Sokol a v sousedství postavili školu, kde se děti učily anglicky.
"Historie Malína je zajímavá a naprosto fascinující, protože když si představím svůj odchod do Ameriky nebo svou imigraci, nebylo to lehké, ale v porovnání s tím, co tito lidé zažili, a to nebyli pionýři 19. století, to bylo první desetiletí 20. století, tak ty podmínky byly naprosto kruté."
Současný Malín je podle Lidy O´Donnell vlastně stejně velký, jako před půl stoletím. Celá zdejší oblast velmi trpí nedostatkem vody. Nárok na vodu si tu dnes dělají indiáni, ekologové, při jejím rozdělování se musí hledět na potřeby volně žijících zvířat a ptactva. Farmáři po několika letech sucha jen těžko hájí svoji existenci. Spory mezi jednotlivými zájmovými skupinami se proto stále více vyhrocují, jde doslova o válku o vodu. A Malín na ni doplácí:
"V tom městě upadá český živel. A navíc, což je fenomén všude ve Spojených státech a hlavně na Západě, lidé, kteří pracují v zemědělství a pracovali v něm po generace, z něj odcházejí. A přicházejí legální, nebo i nelegální pracovníci z |Mexika. A ti jsou ochotni pracovat za velmi malou mzdu a žít v podmínkách, ve kterých by už jiní lidé třeba nežili. Tak tito lidé jdou z Mexika přes Kalifornii do Oregonu a hodně jich teď žije v Malíně a v celé té oblasti."
Z českých dožínek v chorvatských Končenicích se začátkem tohoto týdne vrátil náš kolega Jaromír Marek. A přivezl s sebou reportáž o tom, jak si naši krajané na Daruvarsku dodnes připomínají život a tradice svých předků:
Českých dožínek v Končenicích poblíž chorvatského Daruvaru se minulý víkend zúčastnilo dvacet čtyři českých besed a jejich vystoupení přihlížela tisícovka lidí. Vrcholem dožínek je dopolední průvod alegorických vozů svýjevy znázorňujícími zemědělské práce. Jaká je vůbec tradice končenických dožínek? Více Zoran Hašpo z České besedy Končenice.
"První dožínky se zde konaly v roce 1935, jinak v celé této oblasti se pořádají od dvacátých let minulého století."
Jakými proměnami prošly za ta léta?
"Měnily se tak, jako se měnilo nářadí a stroje pro sklizeň. Mění se i alegorické vozy. Například při letošních dožínkách už, s výjimkou selské jízdy, nebyly v průvodu koně. V minulosti táhly koně všechny alegorické vozy. Měnily se i počty zúčastněných lidí, teď už máme dvacet čtyři besed a každá vystoupila se svým programem."
Alegorické vozy jsou jistě zajímavá tradice...jaké byly k vidění letos?
"Byly to živé obrazy od setí žita, přes sekání obilí až po mlácení. Poslední obraz je česká hospoda s podáváním koláčů. Nový obraz je například kovárna."
A s jakým alegorickým vozem se představili končeničtí? Na to jsem se zeptal Viktora Horyny.
"Alegorický vůz vozí tradičně fofr, to je zařízení, kterým se čistilo obilí. Náš fofr, stejně jako jiné stroje, pochází z Čech. Ten náš byl vyroben firmou Ježek z Blanska. Věřím, že ta firma už dnes neexistuje, ale my stále vystavujeme jejich stroj."
Jeden z oblíbenějších a nejnáročnějších vozů vypravují už tradičně čeští krajané z Ivanovo Sela. Na valníku jede šest žen a za jízdy mládí obilí cepy. Tato tradice už přitom měla na mále. Až donedávna vystupovaly osmdesátileté stařenky a nyní za ně museli najít náhradu. Jak ale říká Miroslav Štrumr, podařilo se.
"Letos poprvé se naše vesnice představila s mladými, naše tradice tedy nezanikne. Je to namáhavé vystoupení, není to jako stát na mlatě."
Kojčenice jsou jedinou vesnicí v Chorvatsku, kde žije většina obyvatel českého původu. Jejich předkové sem přišli před více než 150 lety.
