Česku chybí úředníci

Velvyslanec Evropské unie Ramiro Cibrián nedávno opětovně a důrazně připomněl, že pokud Česko letos neprovede zásadní kroky k reformě státní správy, tak si může nechat jenom zdát o podpisu vstupní smlouvy do unie v roce 2003. Jak uvádí Zdeněk Vališ, znamená to mimo jiné, že politici se už konečně musí dohodnout, jak má vypadat takový státní úředník.

Po pravdě řečeno, reformátorům ze začátku devadesátých let se nelze zase tak moc divit, že jim při vyslovení slova byrokrat naskakovala husí kůže. Právě na rozbujelém úředním aparátu, který svazoval veškeré individuální aktivity a kontroloval život občana od kolébky až do hrobu, byl vlastně založen celý minulý režim. Ovšem ani pohled na byrokratický aparát fungující v zemích západní Evropy nebudil u reformátorů žádné nadšení a touhu po automatickém kopírování. Despekt, s jakým dodnes občas hovoří třeba Václav Klaus o úřednících z Bruselu, má bezesporu určité ideologické pozadí.

Ostatně podobný slovník používají i britští konzervativci. Na druhé straně samozřejmě nelze pochybovat o tom, že výtky unie vůči fungování české státní správy jsou opodstatněné. A všichni čeští politici se v obecné rovině shodnou v názoru, že má-li stát spolehlivě fungovat, potřebuje nejen váženého prezidenta, činorodý parlament a výkonnou vládu, ale také kvalifikované úřednictvo. Jakési byrokratické jádro státu, zajišťující jeho životně důležité funkce. Jak má ovšem takový konkrétní úředník vypadat, jaké má být jeho postavení, o tom se vedou už léta ostré spory.

V době vlád Václava Klause dosavadní stav ODS, lidovcům i ODA víceméně vyhovoval. Všechny vládní strany mohly v klidu obsazovat ministerstva a další státní úřady svými straníky, což vzhledem k vytváření nové státní struktury po rozdělení československé federace chvíli trvalo. V té době byl také zákon o státní službě tématem jen pro pár spravedlivých a opoziční sociální demokraty. Některým politikům se scvrkl jen na fenomén tzv. definitivy. Děsila je představa, že by se kdejaký úředník měl stát doživotním zaměstnancem státu, že uzavřený kariérní přístup neumožní konkurenci zvenčí, popřípadě zeštíhlení státní správy.

Politici měli a mají zkrátka stovky výmluv. Tuzemští pozorovatelé považují vesměs za hlavní problém to, že státní správa je stále zpolitizovaná. Kromě toho vidí mnozí pozorovatelé další problém státní správy v jejím resortismu. Úředníci prostě nejsou schopni spolu komunikovat v horizontální rovině. Jistý zahraniční odborník prý zděšeně konstatoval, že mu čeští ministerští úředníci připomínají spíše členy bojujících klanů, než příslušníky jedné státní správy. Možná je to způsobeno právě tím, že jednotliví úředníci bojují spíše za různé stranické zájmy, takže jsme vlastně opět u problému zpolitizované státní správy.

Skutečností zůstává, že teprve nyní, jedenáct let po pádu komunismu, učinila vláda první efektivní pokus něco pro reformu státní správy udělat. Snaží se tedy stanovit kvalifikační předpoklady, povinnosti a práva státního úředníka a kariérní řád až po pověstnou definitivu. Zatímco v dalších kandidátských zemích na členství v Evropské unii už zákon o státní službě dávno funguje, Česku musí Brusel neustále připomínat, že bez zákona, který by učinil české úředníky výkonnými, loajálními ke státu a politicky nezávislými, prostě do unie nemůže vkročit. Šance na přijetí zákona v Parlamentu ovšem vypadají zatím dosti bledě.