Český sklář v Irsku opravil na třicet katedrál, v Česku nemá šanci

r_2100x1400_radio_praha.png

Na jedné straně sklář, který po léta trpělivě opravuje vitráže na gotických katedrálách v Irsku. A na druhé bodyguard, který střeží herce Pierce Brosnana, tedy filmového Agenta 007 Jamese Bonda. Těžko si představit větší protiklad. A přeci obojím ještě nedávno byl liberecký rodák Jan Huňát. Představujeme ho v dnešní rubrice Češi v zahraničí.

Jan Huňát
A jaká byla jeho cesta do Irska?

"Po škole, když jsem skončil na Střední uměleckoprůmyslové škole v Železném Brodě, jsem šel na rok do Moseru. Tam jsem pracoval jako asistent mistra na brusírně. Pak jsem šel na vojnu a hned po vojně jsem si uvědomil, že potřebuji získat zkušenosti, které se u nás získat nedají."

V kterém to bylo roce?

"To bylo v r. 1999. Nejdřív jsem odcestoval do Skotska. Tam jsem pracoval jako každý začátečník, bez jazykové vybavenosti, jako česáč na polích. To mi vydrželo šest měsíců. A po získání nějaké té zkušenosti s anglickým jazykem jsem se rozhodl, že bych mohl jít do Irska a začít tam pracovat v oboru, který mi je blízký."

To už jste měl nějaké kontakty? Věděl jste, kam přesně zamířit?

"Ne, žádné kontakty nebyly. V podstatě jsem přijel do Galwaye, nešel jsem do hlavního města Dublinu. V Galwayi jsem si koupil noviny a tam jsem našel inzerát, že jedna maličká firmička hledá skláře na výrobu vitráží. Tak jsem se ozval na inzerát a během měsíce jsem už dělal ve firmě."

V té době už jste měl s vitrážemi nějakou zkušenost?

"Hrozně malou zkušenost ze školy. Tam je ale výhoda, že v Irsku nejsou žádné sklářské školy, takže ti lidé se ani v podstatě nemají kde vitráže naučit. Nemají zkušenosti ani s broušením, malováním, leptáním nebo rytím skla, takže jsem měl před nimi náskok. Takže v podstatě bylo jednoduché získat dobrou práci."

Čili vy jste tam v tu chvíli přišel jako odborník...

"Dá se říct, že jako odborník. Spíš ale na foukání skla a broušení, než na ty vitráže."

K jaké práci jste se tam postupem doby dostal?

"Začali jsme nejdřív u malých katedrál. Dělali jsme třeba galwayskou katedrálu."

To jsou gotické katedrály, kde jste pracovali?

"Jsou gotické, jsou i barokní. Tam se to ale rozděluje, jestli to jsou katolické kostely nebo protestantské. U katolických kostelů nebyl problém, protože ty mají víc peněz, jsou bohatší. Vždycky měly hodně bohaté patrony. Když to ale byly ty protestantské, oni říkají Church of Ireland, tak tam už byly menší dotace. A tam jsme vždycky dělali menší práce jako opravování a čištění skel, lepení. Přímo v kostelech, že jsme nemuseli vytahovat ty vitráže ven z kostelů."

Znamená to, že jste měli hodně práce?

"Hodně práce, hodně kostelů. Tam je výhoda, že Irsko má tvrdší podnebí, hodně tam prší a jsou tam výkyvy v počasí, takže ty vitráže dostávají v podstatě hodně zabrat. Všelijak se bortí... Je tam i vandalismus mezi katolíky a protestanty, sem tam nějaká ta láhev hozená do okna.Tak je na kostelech pořád co opravovat."

Spočítáte, kolik takových katedrál jste pomáhal opravit?

"Bylo jich okolo třiceti."

Kde všude?

"Hodně jich bylo okolo Dublinu, přímo v Dublinu, v Galwayi, pak dole v Corku, nahoře v Severním Irsku..."

To už jste, předpokládám, nepracoval v té malé firmičce? Nebo ano?

"Stále v té malé firmičce. Z té malé firmičky se nakonec stala největší firma v Irsku na vitráže."

Díky vám, dá se říct...

"Je to pravda, v podstatě jsem vedl tu dílnu. Což bylo nádherné, protože v začátcích jsem ještě neměl takovou skvělou angličtinu. Takže se mi všichni smáli, že vedu dílnu a přitom neumím pořádně ani mluvit. Ale jak se říká, děláte umění, děláte řemeslo, takže nemusíte mluvit pusou, hlavně že ruce mluví za vás."

Byla to vždycky ta detailní restaurátorská práce, nebo jste měl možnost se někdy i trochu víc rozmáchnout a udělat to po svém?

"Většinou to byla titěrná restaurátorská práce, hodně malování, lepení, opravování. Ale taky byly kostely, kde už ti farní říkali: dobře, uděláme něco modernějšího, což bylo krásné. A většinou to spadlo pod architekty, takže architekti přišli a zadali nám nějaký kostel. Vždycky se musel udělat nejdřív návrh. Našimi konkurenty byly anglické restaurátorské dílny, tak jim taky poslali zakázku, a kdo udělal lepší design za lepší cenu, ten vyhrál. Takže jsme dělali i pár kostelů s novým designem."

Kolik let jste tam takhle pracoval?

"Pět let."

A pak jste rovnou namířil do Austrálie?

"Pak jsem namířil do Austrálie a tam jsem pokračoval ve vitrážích."

Věnoval jste se i něčemu jinému než vitrážím?

"V Irsku ano. Když jsem byl na vojně, byl jsem u průzkumných jednotek a naučil jsem se dobře bojová umění. V Irsku jsem si otevřel malou školu na bojová umění a pak jsem se dostal k bodyguardům. Měl jsem tu čest dělat bodyguarda Piercu Brosnanovi na jeho svatbě. Takže jsem dělal bodyguarda Agentu 007."

To zní skoro neuvěřitelně, taková kombinace titěrné sklářské práce a bodyguard! Mne ale spíš zajímalo, jestli jste se dostal i k jinému sklářskému řemeslu, k foukání skla nebo něčemu takovému?

"K foukání skla ani ne, protože tam je hrozně málo skláren. Největší sklárna je ve Waterfordu, a to je něco jako náš Crystalex. Tam ani nešlo dělat nějaké nové designy a zkoušet novou tvorbu. Takže jsem se věnoval brusičství. V dílně jsme měli i malé kotouče na broušení, tak jsem si dělal i nějaké plastiky. Měl jsem pár vernisáží v Galwayi. Bylo to ale takové pomalé, protože v Irsku nemá sklo tradici, takže lidi pořádně nevědí, co si o tom myslet. Mají spíš radši bronz nebo dřevo."

Nicméně oceňovali vaši práci...

"Určitě. Měli jsme kolikrát i večeře s kardinálem."

A jak to bylo v Austrálii? Kde všude jste tam pracoval?

"V Austrálii jsem začal v Sydney a v podstatě všechny své aktivity jsem provozoval ze Sydney. Ale hlavně jsem tam opravovali šest měsíců katedrálu Saint Mary´s v Hyde Parku v Sydney."

Jak dlouho jste byl v Austrálii?

"Jenom rok."

Předpokládám, že v Irsku i v Austrálii jste se potkal s řadou Čechů. Je to tak?

"Samozřejmě. Hlavně v Austrálii, tam jsou i české hospody. V Irsku také, ale tam je to teď takové smutné. Je tam hodně přistěhovalců z Polska a kazí to i dobré české jméno, protože všichni nás tam v podstatě berou za Poláky. Poláci tam pracují za hrozně málo peněz, klidně i za tři eura na hodinu. A to kazí trh práce. Irové začali mít problémy ještě před krizí, tak se už na nás špatně dívali. Tak ti Češi v podstatě už ani nechtějí pořádat nějaké akce, nějaké party, protože už jsme tam nebyli tak vítáni."

A co v Austrálii?

"Tam jsme samozřejmě měli dobré jméno. Tam to bylo vynikající! Skvělé hospody, akce, koncerty."

Co vás potom přivedlo zpátky? Řekla bych, že jste si nastartoval úspěšnou zahraniční kariéru...

"Jak se říká, domov je jenom jeden. A mně je už třicet let, tak člověk se chce taky usadit."

Takže jste si tu otevřel vlastní sklárnu?

"V podstatě malou dílničku. Spolupracujeme s otcem, už se ale nesoustředím na vitráže, protože když chcete v České republice dělat restaurátorské práce, tak na to musíte mít vysokou školu. A nikoho nezajímá, že člověk dělal několik katedrál ve třech různých zemích. Já bych tady v podstatě nedostal ani zakázku, takže se ani nemůžu věnovat vitrážím. Spíš kombinuji nové technologie a vymýšlím nové věci."

Chystáte se, že se zase časem někam vypravíte?

"Chtěl bych se podívat zpátky do Austrálie. Taky bych se chtěl podívat do Jižní Afriky, protože jsem měl kolegu, se kterým jsem dělal ve firmě v Galwayi, a on teď bude opravovat nějaké kostely v Johannesburgu. Takže bych se za ním podíval a udělali bychom nějaký kostel."

To je hezké říct: podívám se do světa a udělám si nějaký kostel. Děkuji.