Prahu v těchto dnech navštívil Miloš Šuchma, jeden se spoluzakladatelů Klubu angažovaných nestraníků a dlouholetý posrpnový exulant v Kanadě. O jeho angažmá v KANu i spolupráci s Josefem Škvoreckým při vydávání exilového časopisu Západ jsme v našem vysílání už mluvili. V dnešní krajanské rubrice se dozvíte více o českém exilu v Kanadě, o tamním nejvýznamnějším krajanském spolku - Českém a slovenském sdružení v Kanadě, a o chystaném památníku obětem komunismu v Ottawě, na jehož stavbě se podílí i česká exilová komunita:
Miloš Šuchma
Vy jste se v Kanadě po srpnu 68 usídlil v Torontu. Tamní krajanskou komunitu velmi výstižně popisuje manželka Josefa Škvoreckého Zdena Salivarová ve svém románu v dopisech Hnůj země. Není to vždycky zcela lichotivé líčení českých emigrantů v Kanadě. Jak je vidíte vy sám?
"Já myslím, že ona má do jisté míry pravdu, protože emigrace je konec konců odvarem české společnosti tady v České republice. Jsou to Češi, i když měli příležitost nasáknout tou kanadskou demokracií. To jim značně prospělo a rozhodně to prospělo jejich dětem, které se už zapojily do kanadského života. Já si ale myslím, že tak to prostě je. Češi jsou někdy hádaví, hašteřiví, ale to jsou tady taky, a /v románu Salivarové/ to bylo popsané docela dobře. Nevím, co bych k tomu měl dodat."
Vy jste se dlouhá léta angažoval a taky jste byl předsedou Českého a slovenského sdružení v Kanadě /ČSSK/. Jaká je jeho náplň?
"Já jsem byl předsedou dvanáct let, v podstatě v šesti termínech, protože my máme dvouleté volební období. Teď podle stanov může být předseda zvolen maximálně třikrát za sebou, takže já jsem místopředsedou. Ta organizace byla vždycky politická. My máme mandát kanadské vlády, máme teď asi deset poboček po celé Kanadě. Příští rok budeme oslavovat 70. výročí naší organizace, protože byla založená v r. 1939, po Mnichovu. Za války vykonala nesmírnou práci. Nejenže vybrala obrovské množství peněz, asi pět milionů kanadských válečných dolarů, což jsou obrovské peníze, ale přispěla rekrutováním vojáků do spojeneckých armád. Například v Edmontonu byla pilotní škola pro výcvik pilotů a posádek. Přínosem byla myslím i taková činnost pro válečné účely, jako bylo pletení svetrů a podobně. Organizace v té době měla 92 poboček po celé Kanadě. Po roce 1948 přišla nová emigrace, politická emigrace uprchlíků. Do jisté míry to byli i emigranti v r. 1968, i když někdo říká, že tato emigrace už politická ani nebyla. Je ale pravda, že i ti, co přišli v roce 1968, přišli proto, že byli nespokojeni se situací, která /v Československu/ byla po okupaci Sovětskou armádou. Takže my se stále angažujeme. Angažovali jsme se tím, že jsme poukazovali na potlačování lidských práv v Československu, kanadské vládě jsme předkládali důkazy o činnosti Charty 77. I v současné době organizace poukazuje na některé politické otázky, jako například samotnou existenci komunistické strany. Pro nás je naprosto nepochopitelné, že strana, která se v historii zasloužila o obrovské zločiny, může ještě dále existovat, i když se nereformovala a nezměnila."
ČSSK každoročně pořádá svůj kongres, uděluje na něm také vysoké vyznamenání, Masarykovu cenu. Tuším loni ho dostali bratři Mašínové. Kde a kdy bude letošní kongres a jaký bude mít program?
Miloš Šuchma s Milenou Štráfeldovou
"Bratři Mašínové a všichni z jejich skupiny včetně Milana Paumera i těch popravených in memoriam dostali cenu předloni. /Pozn. red.: loňská Masarykova cena byla udělena Miladě Horákové./ Letos máme jubilejní 60. kongres, který se bude konat v Calgary /ve dnech 13. až 15. června/. Je to rok osmiček, takže připomeneme osmičková výročí. Chceme tam pozvat senátora Martina Mejstříka, kterého chceme letos odměnit Masarykovou cenou. To byl jeden z výrazných studentských lídrů v roce 1989. Myslíme si, že mluví velice přímo, takže se to některým lidem nelíbí, a velice správným způsobem poukazuje na všechno to, o čem jsem mluvil. A to chceme ocenit. Byli bychom rádi, kdyby tam přijel i ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů Pavel Žáček. Myslím, že by mohl říct mnoho věcí o ústavu z historického hlediska, a rádi bychom pozvali také místopředsedu Senátu pana Jiřího Lišku. Chceme tam pozvat také některé kanadské politiky včetně ministra pro multikulturalismus Jasona Kenneyho, který se velice zhlédl v Památníku obětem komunismu, který je v Torontu na Masaryktownu. Když památník na našem Českém a slovenském dni viděl, řekl, že by bylo dobré, kdyby něco takového bylo i v našem hlavním městě Ottawě. Je zajímavé, že tento projekt Památníku obětem komunismu obecně vzbudil poměrně veliký zájem etnických skupin, které s komunismem mají také svoji zkušenost. Zejména třeba velké čínské skupiny, nebo Vietnamci, Poláci, Maďaři, Ukrajinci, kteří během hladomoru v r. 1933 ztratili až devět milionů lidí, jednak vyhladověním a pak popravami a zabíjením. Myslím, že tyto etnické skupiny, pochopitelně i z Pobaltských republik, tento návrh podpoří. Už je vypracován i výtvarný návrh na tento památník a teď se bude diskutovat, jak se to bude realizovat. Myslím, že pro Kanadu je důležité, že komunismus byl diktatura na stejné nebo horší úrovni než nacismus. Konec konců za komunismu bylo popraveno a přišlo o život mnohem víc lidí než za nacismu.
