Michelle Čipera: dobrá duše česko-kanadské komunity v Ottawě
Vnučka nejbližšího spolupracovníka Tomáše Bati Dominika Čipery je dnes jedním z motorů krajanské komunity v Ottawě. V rámci Community Outrech and Library se snaží, aby to bylo víc než jen místo setkávání s jazykem předků.
Rodina Michelle Čipery přišla do Kanady v roce 1948. Její děda Dominik Čipera byl členem správní rady a ředitelem Baťových závodů ve Zlíně, starostou Zlína, ministrem Beranovy a Eliášovy vlády.
„ On věděl, že musí odejít do zahraničí. Z republiky odcházeli tak, že šla každá část rodiny jiným směrem. Můj dědeček a strýc odcházeli přes Bratislavu a Vídeň. To bylo už po únoru 1948. Dostali se do Německa do Mnichova, potom do Anglie, kde měla firma Baťa kancelář. Babička a táta šli přes jiné hranice, přes Aš. Tam je chytili a zavřeli je, bylo to někdy v únoru 1948. Pustili je, až když byla amnestie, kterou uděloval prezident Gottwald. Myslím, že byli zavření tři měsíce, ale táta o tom nikdy nemluvil. Potom na podzim 1948 se nějak dostali do Německa a celá rodina se setkala v Anglii. Odtud odešli do Kanady, do Toronta, kde žila rodina Baťova a paní Marie Baťová. Byli to dobří rodinní známí mých prarodičů. Pak odešli do Batava, což je vesnice v Kanadě, mezi Ottawou a Torontem, kterou založil Tomáš Baťa ml. a byla v ní i jeho továrna. Tam pracoval můj otec a strýc, kteří byli v té době dospělí, bylo jim asi 25 let. Strýc už mluvil anglicky, angličtinu studoval již za pobytu V Anglii. Můj otec pracoval v továrně jeden rok, učil se anglicky a pak si doplnil vzdělání. V Česku studoval na zemědělského inženýra a tady potom na zemědělské univerzitě v Torontu ve studiu pokračoval, studoval i biochemii, ve které získal PhD doktorát. Nakonec pracoval v Ottawě jako vědec,“ vzpomíná Michelle Čipera. České kořeny měla i matka paní Čipery. „ Moje matka pocházela z Prahy. Její rodina byla perzekuována, její otec zemřel po deseti letech ve vězení. Ona odešla také do Kanady, poznala otce a potom se jim narodily čtyři dcery.“
V rodině se mluvilo česky, ale čeština se postupně vytrácela.
„Já jsem druhá ze čtyř dětí. Moje starší sestra je jen o rok a kousek starší než já. My jsme mluvili česky jako prvním jazykem. Když moje sestra začala chodit do školy, začali jsme to měnit za angličtinu. Ve škole jsme měli angličtinu a francouzštinu a doma jsme mluvili víc a víc anglicky. My jsme slyšeli rodiče, jak spolu mluvili česky. Chodily jsme do Svobodné české školy, ale zase tak moc jsme nemluvily a moje mladší sestra ještě míň a míň. Moje starší sestra na tom byla nejlíp. Já jsem se ale vrátila do Československa skoro hned po revoluci. Byla jsem tam celé léto v roce 1990 a potom jsem v letech 1991-92 žila rok v Praze. Chodila jsem na kurz češtiny. Od té doby jsem v Česku každý rok, někdy i dvakrát za rok.“
Návrat do Československa
Rodina otce Michelle Čipery se vrátit nemohla, dědeček byl dvakrát odsouzen, nejprve po válce, protože byl ministrem v protektorátní vládě. A podruhé v nepřítomnosti v prosinci 1948 k patnácti letům odnětí svobody ve zmanipulovaném procesu s bývalými řediteli Baťových závodů. (Vrchní soud v Praze rozsudkem z 6. května 1993 zkonstatoval, že Mimořádný lidový soud v Uherském Hradišti rozsudkem ze dne 22. prosince 1948 porušil zákon a rozsudek zrušil. V listopadu 1998 vydalo Ministerstvo obrany České republiky osvědčení o Čiperově účasti v národním boji za osvobození – pozn. redakce)
"Mojí mamince doporučovali, že když se zřekne českého občanství, že se může vrátit a vidět svou matku a sestry. Ona občanství zrušila a podívala se zpátky v roce 1971, když její maminka zemřela. Potom jsme tam s ní se sestrou Lucií letěli v roce 1982 a byli jsme tam asi měsíc. Maminka ale zemřela před revolucí, začátkem roku 1989. Můj táta se vrátil v dubnu 1990 a potom v létě jsme tam byli skoro celá rodina.“
Vrátit se do Čech nebo zůstat v Kanadě?
„ Jsem lékařka a v té době jsem studovala, tak jsem se kvůli škole musela vrátit. Ale takové myšlenky jsem měla“, přiznává paní Michelle. „ Úplně po revoluci byl zřízen nový Canadian medical center a na začátku tam měli kanadské lékaře. Když jsem ale školu dokončila, už tam kanadští lékaři nebyli, jen čeští, kteří mluvili perfektně anglicky a francouzsky. Bývala bych musela dělat znovu praxi, a to jsem už nechtěla. V té době jsem pracovala v severním Quebecu a měla jsem práci rozvrženou tak, že mi to umožnilo často jezdit do Prahy.“
V Kanadě žije poměrně početná krajanská komunita. Rodiče sester Čiperových se velmi záhy aktivně zapojili do krajanských aktivit. „Můj otec byl v 70-tých letech předsedou Ottawské pobočky. Maminka taky hodně pomáhala, hlavně uprchlíkům, kteří přišli v 80-tých letech. Tenkrát jsme doma měli takový veliký jídelní stůl a maminka každý měsíc pomáhala dělat Ottawský zpravodaj, který jsme dávali do obálek a posílali. Hodně aktivit se odehrávalo přímo u nás doma. Měli jsme velkou zahradu, takže některé akce se pořádaly u nás.“
Daří se udržet i u třetí generace vztah k češství?
„Tady se nejvíce udržují tradice v rodinách v mém věku. Slavíme všechno - vánoce, velikonoce, typické české zvyky. Ale jazyk se udržuje míň a míň. Já věřím v naší školu. Moje neteře a synovci nemluví česky a do kurzu nechodí, ale doufám, že budou. Mají veliký zájem o všechno české. Já nemám děti, ale všechny moje neteře a synovci v Česku byli i opakovaně. Často mají různé otázky a mají zájem. Jazyk ale používají méně.“
Česká škola je jedním z center, které pomáhá k udržení českého ducha. Kromě paní Michelle tu narazíte na další lidi s obrovskou energií a zápalem. Zatím nemají vlastní prostor, ale snaží se všemi možnými způsoby. „ Máme tu dětskou skupinu, která je v sobotu ráno, nebo on-line. Potom máme skupinu středoškoláků a můžeme mít dospělé. Začínali jsme se třiceti a dnes jich máme přes padesát. Máme v Torontu jednoho nového učitele, který přišel předminulý rok. Chtěl spojit české spolky a pracovat s nimi. Je jedním z našich on-line učitelů. Máme ještě jednu stážistku, která by k nám chtěla přijet. Jde to všechno pomalu, ale zájem je.“
Výuka češtiny ale není zdaleka jedinou aktivitou. Období covidu mnohé akce zbrzdilo, ale nyní se rozjíždí nová etapa. „Děláme Mikuláše, velikonoce, nově jsme začali sokolský běh republiky. Každý rok chceme mít koncert. Měli jsme tu skupinu českých a slovenských hudebníků z Toronta a v minulosti i hudebníky z Česka. Takové koncerty chceme zkusit udělat znovu. Pořádáme taky společné pikniky. Začínáme s knihovnou a knižním klubem. Scházíme se každý měsíc nebo každý druhý měsíc tady na ambasádě a besedujeme na dané téma, např. o knihách jako např. Babičce nebo třeba o kuchařkách“, vyjmenovává paní Michelle Čipera akce české komunity v Ottawě, jejímž je on velmi významným motorem. Rodinné kořeny rozhodně nezapře.
