Cestování po Praze na vozíku trvá hodiny

Jedeme v tom s vámi, to je název projektu, který má přispět ke zlepšení cestování lidí na vozíku po Praze. Tentokrát na vozík usedli studenti Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy a vydali se na různé trasy společně s asistentem. Tímto happeningem se snažili upozornit na bariéry pohybu lidí, pro které je vozík nezbytností a cestu Prahou absolvují každý den. Jaké byly jejich zkušenosti a jak to vypadá s dopravou pro handicapované v hlavním městě?

Cestování s vozíkem po Praze rozhodně není jednoduché a je třeba zlepšit spoustu věcí. To si ověřili studenti Pedagogické fakulty, kteří se do ulic metropole vydali v rámci semináře. Za projektem Jedeme v tom s vámi stojí občanské sdružení Asistence a jeho představitel Erik Čipera připustil, že pohyb po Praze je v posledních letech snazší, ale ideál bezbariérového prostředí je ještě hodně daleko.

"Projekt 'Jedeme v tom s vámi' nabízí jeho účastníkům, aby si zkusili jet veřejnou dopravou po Praze nebo aby zkusili dělat to, co dělají běžně, ale s tím rozdílem, že jedou na vozíku. Studenti psychologie a speciální pedagogiky tak získávají zkušenosti do dalších let studia i do praxe, jaké to je, jak je vnímá veřejnost, když jedou na vozíku, jak jim ten vozík komplikuje život."

Hlavně v zimě je přeprava pro vozíčkáře po městě velmi komplikovaná. Většinou se bez asistenta ani sami vypravit do města nemohou. A jaké zkušenosti získali studenti? Co bylo nejkomplikovanější?

"Hledání výtahů na povrchu, to byl velký problém. Pokud se o to člověk nezajímá a nenastuduje si to předem, tak je to složité. Třeba na Muzeu jsou úplně jinde."

Vy jste jezdili v zimě. Dovedete si představit, že by jste jezdili bez pomoci?

"To vůbec. Já jsem to zkoušela. Jela jsem v listopadu, kdy nebyl sníh, ale byla docela zima. Zkoušela jsem si řídit vozík sama v metru, takže na rovině a nebyly tam žádné překážky a bylo to dost těžké. - Máme všude různé obrubníky, ale i hrboly, dlaždice a další nepříjemnosti terénu. - Pro mě byla nepříjemná komunikace s lidmi, protože když sedíte na vozíku, tak máte strašně omezený rozhled, nemůžete koukat ostatním do očí a bavit se s nimi přímo. To bylo velmi nepříjemné."

Studenti zjistili, že více než polovina stanic metra není přístupných, nízkopodlažních tramvají je jen deset procent a autobusů třetina. To vozíčkářům velice komplikuje jízdu po Praze. Dopravní podnik od letošního roku bude dokupovat nové nízkopodlažní tramvaje, má jich přibýt asi 25. Zároveň se buduje výtah na stanici metra Národní třída. Přesto je to málo uvedl Erik Čipera.

"My bychom potřebovali, aby takové výtahy vznikaly tak tři ročně, aby do osmi let bylo metro bezbariérové. Když bude vznikat jeden za čtyři pět let, tak na to budeme čekat ještě sto let a to není možné. Inspirace od nás není tak moc daleko, je ve Vídni. Ta má 100 procent bezbariérových přístupů do metra, na každé stanici mají dva až tři výtahy, Vídeň má 100 procent nízkopodlažních autobusů, 60 procent tramvají a v nejbližších letech chtějí dosáhnout také sto procent. Oni mají cíl kompletní bezbariérové veřejné dopravy skoro naplněný. Když se člověk na vozíku vypraví do Vídně, tak se mu nechce zpět do Prahy, protože nejenom tyhle hrubé úpravy, ale i nájezdy na zastávky, informační tabule, to vše je nesrovnatelné s Prahou."

Právě dlouhé čekací doby na autobus či tramvaj, výmoly na silnicích a hlavně špatné značení, jak se k výtahům dostat, to byly hlavní problémy studentů při cestování Prahou na vozíku.

"My jsme si vybraly jako hlavní náplň našeho výletu, který trval zhruba sedm hodin, výstavu. Chtěli jsme jít na Moneta a Warhola. Zjistily jsme, že výstava se nekoná v Rudolfinu, ale ve Veletržním paláci a kvůli nepřístupnosti dopravy bychom nestihly otočit se tam a zpět a musely jsme si vybrat něco jiného."

Přestavitel sdružení Asistence Erik Čipera dává studentům za pravdu. Vozíčkáři musí trasu vždy podrobně plánovat a nechávat si časovou rezervu.

"Člověk, když potřebuje bezbariérové přístupy, tak může vystoupit na půlce stanic metra, když vystoupí na té své stanici a výtah funguje, tak může jet každou desátou tramvají, může jet každým třetím autobusem. A když jede tramvají, tak musí ještě odečíst padesát zastávek, kde je výstup do vozovky a tam se nedá vystoupit na vozíku ani z nízkopodlažní tramvaje. Ten problém je komplexní, věci na sebe nenavazují. Co zjistí lidé, kteří vyjedou poprvé do města, a Prahu navštěvuje spousta lidí, tak informační systém je velká mezera. Kdo to na povrchu nezná, tak je velice obtížné najít bezbariérový vstup do metra, protože jsou někde úplně jinde než je hlavní vchod a není k nim cesta nějak řádně označena. Tohle vše opakovaně říkáme dopravnímu podniku, říkáme to magistrátu a já myslím, že se to za pár let změní. Studentů už jelo na vozících víc než 400 a to jsou neocenitelné zkušenosti. Skupina lidí, kteří vědí, jaké to opravdu je, se rozrůstá a už nebude tak snadné říkat: co chcete, vždyť je to v pořádku. Dnes už je ten hlas, který je poučený, mnohem větší. Myslím, že to je velice účinné."

Jaké byly první reakce studentů?

"Když si čtu ty práce, tak kupodivu jsou celkem podobné. Situace se tolik nemění. Studenti zažívají stejné věci, reagují na ně podobným způsobem. Někdo se třeba snaží pomoci a neví jak, někdo se otáčí zády nebo je lidé po očku pozorují a říkají si: taková mladá, hezká slečna a na vozíku, chudinka. Takovéto postoje jsou ve společnostech, kde jsou zvyklí žít s lidmi s různými postiženími, velké faux pas. To se prostě nestane, ti lidé jsou zvyklí na to, že člověk může být na vozíku a jednají s ním jako s každým jiným. Když si zkusíme vybavit, kde v zaměstnání potkáme někoho s postižením, tak si velice těžce představíme, kde se s nimi v té běžné společnosti potkáváme. A přitom jich je deset procent. Situace v ČR ještě v tom není moc dobrá."

Foto: Asistence o.s.