Chiméra jednotné Evropy

Češi už od loňského prosince vědí, že v roce 2004 se jim otevřou brány Evropské unie. Zatím ale nevědí, v jaké unii se vlastně ocitnou. Současní i nastávající členové společenství se proto už rok dohadují v Konventu Evropské unie o evropské ústavě, respektive o reformách, které by určily budoucí podobu společenství. Jak uvádí Zdeněk Vališ, není vyloučeno, že tuto podobu vtiskne Evropě paradoxně válka v Iráku.

Chiméra jednotné Evropy

Evropský parlament, foto: ČTK

Když začátkem února zveřejnilo předsednictvo Konventu - shromáždění, které má dát unii ústavu - svůj návrh, nevyvolalo to velký rozruch. Přitom z návrhu jasně vyplývá, že předsednictvo nepokrytě upřednostňuje federalistickou koncepci unie před koncepcí požadující pouze širokou spolupráci suverénních národních států. Co by to tedy znamenalo, pokud by předložený návrh prošel? Členské státy by mimo jiné zcela ztratily svou svrchovanost v ekonomice, v sociální politice, zdravotnictví, zahraniční politice a v oblastech spravedlnosti a bezpečnosti. Tuto vizi už někteří pozorovatelé označili za něco na pomezí fantazie a hororu. Například podle delegáta britské vlády je naprosto nepřijatelná a stejně odmítavě se k ní staví i někteří další členové unie. Česko jako kandidátská země se sice jednání Konventu rovněž zúčastní, ovšem bez hlasovacího práva.

Domácí politická scéna je přitom rozdělena v názoru, jak dalece by měla postoupit evropská integrace. Současná Špidlova vláda dosud podporovala spíše federalistickou představu unie, tedy i posílení pravomocí hlavního úřednického orgánu Evropské komise, z níž by vznikla jakási evropská vláda. Špidla věří - nebo dosud věřil - že komise bude všem bez rozdílu měřit stejným metrem, tedy jak malým, tak velkým státům. Zřejmě proto se česká vláda ani nějak neohradila vůči návrhu předsednictva Konventu. Na druhé straně opoziční občanští demokraté odmítají federalistický model Evropy a tím samozřejmě i předložený návrh ústavy. ODS se navíc staví za přesné rozdělení kompetencí, aby bylo jednou provždy jasné, co se vykonává na úrovni evropské a co zůstane národním státům.

Evropský parlament, foto: ČTK

Nikdo dnes samozřejmě neví, jakou podobu bude mít konečná verze ústavy, o níž má v příštím roce jednat mezivládní konference a nikdo neví, zda u toho už bude i Česká republika. A pokud ano, jakou míru okleštění státní svrchovanosti podpoří. Vývoj v posledních týdnech ale naznačuje, že federalistická vize uspořádání Evropy dostává jednu ránu za druhou a že se naopak výrazně zlepšila pozice zastánců národních států s významnými pravomocemi. Budoucí podoba unie by tak nemusela být příliš vzdálena představám britských, ale i českých eurorealistů. Unie bude širší, ale nikoli hlubší. Mnohým euronadšencům totiž irácká krize asi otevřela oči. I když důvody k tomu mohou být diametrálně odlišné.

Kandidátům na členství v unii určitě zchladily nadšení tvrdé výhrůžky, které vůči nim zazněly ze strany některých představitelů unie kvůli jejich proamerickému postoji. Prohlášení francouzského prezidenta Jacquese Chiraka, aby drželi hubu, bylo jen jednou z mála viditelných špiček ledovce drsného, nevybíravého diplomatického nátlaku, který nenechával nikoho na pochybách, kdo je pán a kdo kmán. Potažmo si kandidátské státy mohly uvědomit, jaká by asi byla jejich pozice v unii, kdyby v rámci federalizované Evropy přišly o všechny podstatné náležitosti suverénního státu. Varování se ale dostalo i mnohým současným členům společenství. Právě irácká krize odhalila velmi názorně, jak ryze národní - navzdory všem vznešeným proklamacím - zůstává zahraniční politika velkých států unie.

Zároveň ovšem během irácké krize dostala na frak i představa o společné zahraniční politice založené na principu většinového hlasování, kterou do návrhu evropské ústavy probojovávala zejména Francie. Po přijetí nových členů se přece jen do určité míry změní hlasovací poměry v orgánech unie. Evropským velmocím už zřejmě dochází, k čemu by to mohlo vést. Představme si, že třeba Francie by v čase mezinárodní krize byla v "evropském hlasování" poražena zásluhou hlasů nových členů a pak by se jako člen Rady bezpečnosti s právem veta musela tímto rozhodnutím řídit. To je vskutku děsivá představa pro Paříž, ale i pro Londýn či Berlín. Některé západoevropské listy v uplynulých dnech napsaly, že válka Američanů rozdělila starý kontinent a zpustošila stavbu jednotné Evropy. S tímto názorem se dá ostře polemizovat a zároveň mu přiznat racionální jádro. Nejsou to Američané, ale sami Evropané, kdo si sypou plnými hrstmi písek do integrační mašiny a dokazují si navzájem, jakou chimérou je v současnosti představa jednotné Evropy. Válka v Iráku tomuto počínání pouze dala zcela jasné obrysy.