Čínský chleba je sladký, vzpomíná Jiří Hubička. Dva roky pracoval v Pekingu
Celé dva roky strávil náš rozhlasový kolega Jiří Hubička v Pekingu. Působil zde v české redakci Čínského rozhlasu. Během dvou let však navštívil i další oblasti Číny, cestoval i do Tibetu. Po návratu do Prahy se ho Milena Štráfeldová vyptala na jeho zážitky:
Jiří, vy jste po dva roky pomáhal svým čínským kolegům v pekingském rozhlase s jejich češtinou. To ale zřejmě nebyla jediná náplň Vaší práce, že?
"Vedle toho jsem měl za úkol připravovat vlastní pořady, tři týdně. V nich jsem se snažil mapovat názory a pohledy našinců, kteří do Číny přijíždějí. Jeden z nich se jmenuje Jak se jim žije a je zaměřen právě na pohledy Čechů. Anebo jsem tam naopak dělal řadu rozhovorů s čínskými bohemisty o jejich vztahu k české literatuře, kterou tam hojně překládají."
A co tedy našinci v Číně? Jak se jim žije?
"Já se domnívám, že naprosté většině z nich se tam žije dobře. Ostatně samotná skutečnost, že se rozhodli v Číně žít, svědčí o tom, že k tomu mají nějaký motiv. Já nemohu říct, že jsem byl schopen zjistit, kolik našinců žije v Pekingu. Peking je samozřejmě obrovské město, kde dnes působí řada lidí, aniž by navzájem byli v užším kontaktu. O řadě z nich neví ani česká ambasáda, protože nemá za úkol podchycovat působení všech našinců. Ale ti, kteří jsou s ambasádou v jakémsi kontaktu a jsou zváni na některé společenské akce, s těmi jsem se potkal. Jsou to vesměs lidé mladší generace. Poznal jsem tam řadu studentů, kteří tam přijíždějí zpravidla na jednoroční stáž. Poznal jsem tam i řadu drobných podnikatelů a několik novinářů, kteří v Číně působí nezávisle. Posílají sem zpravodajství, mají kontakty s našimi sdělovacími prostředky, přitom se ale živí třeba jako učitelé angličtiny."
V jakých oborech se daří Čechům v Číně podnikat?
"Já bych možná mohl mluvit o své zkušenosti z jiného velkého, možná ještě většího města než Peking, a to je Šanghaj. V Šanghaji se podařilo, a byla to zásluha Čecha, který tam žije už dlouho řádku let, architekta Jana Bendy, utvořit jakýsi klub Čechů a Slováků žijících v Šanghaji. Jan Benda mne pozval na setkání tohoto klubu, scházejí se vždycky poslední pátek v měsíci v jedné restauraci. A nejedná se o nic jiného, nežli že našinci mají příležitost se sejít. Námětem těch hovorů často bývá, že si navzájem řeknete, kde se třeba sežene jakžtakž dobrý chleba, protože to je v Číně problém. Tamější chleba je z našeho hlediska opravdu trošku exotický, protože je vesměs sladký. A lidí v Šanghaji, kteří jsou tam trvale usazeni, je dnes asi sedmdesát. Ptala jste se, z jakých jsou kruhů. Jsou to vesměs drobní podnikatelé, kteří působí jako zástupci firem nejenom pro Čínu, ale třeba pro celou oblast Tichomoří."
Vy jste už zmínil architekta Bendu. On se svou ženou v Šanghaji navrhl už celou řadu staveb. Co už tam vlastně postavili a v jakém stylu?
"To je otázka, kterou jsem Janu Bendovi položil i já, ale přiznám se, že na to přesto neumím přesně odpovědět. Dokonce se sami zamysleli a řekli, že přesnou evidenci nemají. Postavili toho ale rozhodně mnohem víc, než se podaří komukoli z českých architektů v Česku. Oni působí nejenom v Šanghaji, kde je jejich ateliér a kde od roku 2002 zakotvili nastálo, ale připravují projekty v podstatě po celé Číně. A jsou velmi úspěšní. Když jsem je byl v Šanghaji navštívit, ukazovali mi různé počítačové animace svých projektů. Momentálně se staví veliký hotelový komplex na ostrově Chaj-nan, což je nejjižnější část Číny. Dnes je to rekreační centrum i pro spoustu cizinců, nejenom pro Číňany. V Su-žou na základě plánu Ivany Bendové bylo postaveno nákupní centrum, kde jsou všechny domy v jednom stylu, ale přesto je každý jiný. Je to něco, co se rozžije vlastním životem poté, co se tam nastěhují obchůdky, restaurace, vedle jsou i kancelářské budovy. Byl jsem se podívat na stavbě velkého hotelu v Su-žou, který projektuje Jan Benda. To je hotel, který bude mít tvar obrovské lodi, jejíž příď bude mířit do umělého jezera. Dělají opravdu veliké projekty a já se domnívám, že patří k neobyčejně úspěšným Čechům, kteří se v Číně usadili."
Už jste se zmínil i o Číňanech bohemistech. Dá se vůbec odhadnout, kolik jich je a co je láká na studiu češtiny?
"Rovnou musím říct, že neumím odhadnout, kolik jich je. Čeština se začala v Pekingu na Univerzitě zahraničních studií studovat v roce 1954. Pochopitelně v době kulturní revoluce nastala pauza, kdy nebyla zavřena jenom tato katedra, ale vysoké školy vůbec. Takže tam je asi desetiletá mezera. Jinak ale tato škola produkovala a dodnes produkuje jednou za čtyři roky kolem dvaceti studentů, čili se to dá přibližně spočítat. Pochopitelně ne všichni u toho zůstali, ne všichni se češtinou živí. Tu druhou otázku jsem ale položil téměř všem, s nimiž jsem se setkal. Jak jste k tomu vlastně přišli, že jste se rozhodli studovat z hlediska Číny tak neobvyklý a malý jazyk? A odpovědi byly téměř shodné: oni si to vlastně sami tak úplně nevybrali. Ti první, co začínali, říkali: to jsme si nerozhodli. My jsme chtěli studovat, tak nám řekli, že tady je potřeba tolik a tolik lidí, kteří budou jednou mluvit česky, tak nás tam poslali. Pak nám i našli zaměstnání. Dneska už je to jinak, studenti - a vzdělání v Číně má obrovskou prestiž, všichni chtějí dosáhnout vysokoškolského vzdělání - musejí skládat velmi přísné přijímací zkoušky. A pokud chtějí studovat jazyk, chtějí většinou samozřejmě dělat světový jazyk, angličtinu, francouzštinu, němčinu. A pokud při přijímačkách nedosáhnou toho skóre, které by je opravňovalo dělat ten nejprestižnější jazyk, tak jim nabídnou studium nějakého menšího jazyka. A mohou si vybrat. Řada z nich si zvolila, někdy z komických důvodů, češtinu. Já mám v paměti jednu svou kolegyni z čínské redakce, která mi řekla, že když byla před touto volbou, tak si vzpomněla, že jako dítě viděla v čínské televizi seriál o krtkovi. Věděla o něm, že je to český seriál, tak se rozhodla, že bude studovat češtinu. Ty motivy jsou někdy takto úsměvné. Většinou si to ti lidé nezvolili úplně sami, musím ale říct, že když už začali, tak u toho zůstali a dosáhli úrovně, která je obdivuhodná."
To mi jen potvrzuje to, o čem jsem sama s několika čínskými bohemisty tady v Praze mluvila. Někteří z nich dostali poměrně vysoká resortní vyznamenání, například Gratias agit. A potvrdíte mi i to, že v Číně je velmi oblíbený Haškův Dobrý voják Švejk nebo Kundera?
"Samozřejmě. V Číně nebylo z naší literatury přeloženo mnoho titulů, ale Dobrý voják Švejk mezi ně patří. A dokonce jeden z těchto bohemistů, z té starší generace, mi uvedl jako motiv, proč začal studovat češtinu, právě to, že si kdysi přečetl Dobrého vojáka Švejka. Dost důsledně je přeložen Karel Čapek a z novějších autorů je tam nejslavnější Milan Kundera, to je pravda. Většina studentů, kteří v posledních letech studují na katedře bohemistiky, když se jich zeptáte, co z české literatury četli, bude zcela jistě jmenovat Kunderu. Někteří si ho ovšem moc netroufli číst v originále, ale protože vychází v Číně v překladech, tak ho četli v překladech."
Může být pravda i to, že Kundera je v Číně údajně vůbec nejpřekládanější světový autor?
"K tomu mohu říct jenom ten pocit, že tomu tak patrně bude, ale nedokážu to doložit čísly. Je to ale nesporně velmi populární autor."
Překládají se i tak nároční autoři, jako třeba Vančura nebo Hrabal?
"Hrabal. Nejsem si jist, jestli bylo něco přeloženo od Vančury, ale s překladatelem mnoha Hrabalových knih, který se jmenuje Wan, jsem natočil rozhovor o tom, jaké záludnosti pro něj představovalo překládání Hrabala. A dokonce to poslední, co nebylo dosud přeloženo a co je zatím v přípravě, jsou Harlekýnovy miliony. Já jsem se kolegyni, která na tom s panem Wanem pracuje, snažil některé pojmy vysvětlovat. Něco, co je specifické pro Hrabalův slovník, co je někde na pomezi argotu. nebo ne příliš obecně známé výrazy. Tak jsem se vždycky pokusil jí to nějak vysvětlit."
