Co se stalo známým vašich známých
Kdo byl v osmdesátých letech dítětem školou povinným, patrně neunikl děsuplnému vyprávění o přízraku černé sanitky, objíždějící města a vesnice, chytající děti a odvážející je neznámo kam. Ve spárech černé sanitky, byť pouze obrazně, se ocitl i folklorista Petr Janeček, kterého právě tzv. městské pověsti, kam i vyprávění o černé sanitce patří, zaujaly natolik, že vydal už druhou knihu, kde tyto pověsti zpracovává.
Knihy Černá sanitka a Černá sanitka druhá žeň jsou, jak napovídá podtitul jedné z nich, plné "děsivých příběhů", které se vydávají za pravdivé, ale nikdy se nestaly. Autor je sebral od lidí nejrůznějšího věku, bydliště nebo povolání, jejich výpovědi nechává Petr Janeček v "původním znění", tedy tak, jak mu je lidé poslali. Novodobá nebo také městská pověst má podle Petra Janečka několik základních znaků, ne vždy ale musí splňovat všechny. Celkem snadno se dají dokumentovat na různých verzích jednoho velmi rozšířeného příběhu o nenadálém stopaři s vražednými úmysly, kterému však potenciální oběť nakonec unikne.
Jaké znaky tedy má novodobá pověst?
1. Její aktér je definován většinou velmi nejasně.
"Kolegovi volala maminka, která mu říkala, že vlastně její známá...."
Popřípadě vypravěč slyšel něco v blíže nespecifikovaném rádiu, televizní stanici nebo četl v novinách (to, že už neví v jakých, netřeba ani připomínat).
2. Vypravěč také často nezapomene zdůraznit, že se historka opravdu stala.
3. Pověst obsahuje nějakou moralitu, varování nebo poučení. V případě muže, který se pod nějakou záminkou vetřel do auta je to snad nejspíše varování před tím, aby osamělé ženy nebraly stopaře či jiné neznámé chlapíky.
4. Příběh má v samotném závěru výraznou pointu, podobně jako třeba anekdota. V tomto případě většinou žena, která přijede domů, poté, co pod vlivem nejasného tušení podezřelého stopaře zanechala někde na trase svému osudu, pohlédne na zadní sedadlo a co nevidí:
"Ta dáma potom v kufříku našla nůž a sekáček na led. V kufříku, co tam zapomněl ten chlapík."
"Přijela domů, vzala kufřík, doma ho otevřela a tam byl sekáček na maso a černá maska."
Petr Janeček ale uvádí i další rysy typické pro moderní pověsti.
"Určitě taková moderní tématika a motivika. Jsou tam takové ty věci z každodenního moderního života, moderní technické vynálezy jako počítače, mobilní telefony. Typické jsou automobily.Vlastně první městské pověsti, které byly nasbírány v padesátých letech v USA byly o automobilech. Folkloristé si všimli, že se vyprávějí nějaké pověsti o moderních vynálezech, o kterých ty staré pověsti nebyly."
Řada moderních pověstí vypráví o různých úchylech, zákeřných cizincích, lovcích lidských orgánů, sexuálních trapasech, ztracených a už nikdy nenalezených dětech v supermarketu nebo populárních osobnostech.
Proč se vůbec zrovna tento žánr lidové slovesnosti zachoval a vzkvétá? A jaký je jeho vztah ke starším pověstem?
"Zdá se, že tyhle současné pověsti nebo městské legendy jsou vlastně takovým nahrazením těch tradičních folklorních žánrů. Některé podobné příběhy se vyprávěly asi už v minulosti, máme plno příběhů, které jsou dneska vyprávěny jako ty městské legendy, které známe třeba už z 18. století nebo ze středověku. Zdá se, že je to náhrada těch pohádek. Podobně jako humorná vyprávění nebo komické příběhy nahradily vtipy, anekdoty, tak tyhle ty městské legendy asi nahradily ty pověsti a pohádky."
Řada pověstí, které se vyprávějí v České republice, má svou obdobu i v cizině. Svou roli v tom sehrál pád železné opony s ním spojená a neomezená výměna informací s okolním světem. Zatímco před sametovou revolucí si lidé vyprávěli o tom, že z Pražského hradu vede tajné metro na letiště do Kbel, aby mohl Husák v případě ohrožení odletět včas do Moskvy nebo o tom, že na dvacetikoruně je na příkaz jejího údajného milence Lubomíra Štrougala zobrazena Helena Vondráčková, pověsti v devadesátých letech procházejí značnými změnami.
"Začátek devadesátých let znamená obrovskou vlnu fám a pověstí, které se k nám dostaly ze Západu, které měly v 80. letech problémy se sem dostávat. První polovina 90. let je typická tím, že těch fám se objevuje hodně, což souvisí s nějakými těmi společenskými tenzemi a neklidem a takovým chaosem té doby, a také přílivem těch fám ze Západu. Dnes se ta situace už vyrovnala a ten repertoár se tak stabilizoval. Dnes ty fámy nebo pověsti u nás jsou vlastně identické s těmi, které se vypráví třeba v USA nebo v západní Evropě. Ta devadesáté léta byla obdobím takového boje těch starých komunistických pověstí s těmi novodobými."
Máme nějakou typickou novodobou pověst, která nebyla zaznamenána někde jinde na světě?
"Máme několik fám, které skutečně nemají paralely v jiných zemích. Jsou to takové lokální příběhy, které se váží k nějakému místu, obci nebo lokalitě a nemohou být vyprávěny vytržené z kontextu. Jsou to například příběhy o Hagenovi, o tom nemrtvém přízraku nebo duchovi nacistického vojáka, který údajně straší v lomu Amerika na Berounsku u Karlštejna, vraždí tam trampy a výletníky. To je taková typicky unikátní lokální postava, která není nikde jinde. Ale máme podobné postavy třeba v Polsku také nějaké mrtvé nacisty, kteří straší v podzemních prostorách třeba v západním Polsku. Takže úplně unikátní to není. Jsou příběhy, hlavně takové komické, hodně vulgární příběhy plné erotiky a sexu a takových věcí, které nemají paralely. Např. takový příběh Popelnice, vulgární příběh o člověku, který si strčí hlavu do kontejneru na tříděný odpad a podobné příběhy. Já si spíš myslím, že ta paralela nebyla zatím nalezena, že třeba v Polsku nebo v Německu se vypráví stejný příběh, ale že nebyl odborníky v té zemi zaznamenán."
Specifické jsou pověsti z období druhé světové války.
"Velké množství moderních pověstí během té 2.světové války vzniklo. Asi nejznámější legendou té druhé světové války je příběh o Pérákovi. Pérák, to byl takový mytický mstitel, bojovník proti nacistům, takový legendární odbojový pracovník. Člověk, který si dal na nohy ocelová péra, pomocí kterých mohl dělat obrovské skoky. Přeskočil plot, ohradu, autobus, tramvaj. Později, na konci války, se už vyprávělo, že ten Pérák vyskočí na střechu činžovního domu v Praze nebo v Brně. To byla taková představa, která byla hodně rozšířená zvláště na konci války. Většina lidí, kteří byli v nějakém dětském věku, nebo kteří byli dospívající, se o tom Pérákovi doslechla. A velká většina lidí, těch pamětníků z té doby, vám dokáže o tom Pérákovi něco říct. Ten Pérák je hodně unikátní představa, podobné představy nějakých přízračných mstitelů, kteří bojují proti nacistům, známe například i z Francie nebo Velké Británie, ale ten Pérák je hodně zajímavý a svébytný právě díky tomu rozšíření, že hodně lidí o něm slyšelo. Těch postav bylo ale samozřejmě víc. Byl třeba i Fosforák, který byl v Bratislavě, ale třeba i v tehdejších Sudetech např. v Ústí nad Labem, v Chabařovicích se vyprávělo o tom Fosforákovi také. Těch pověstí bylo daleko víc."
A na závěr jedna pověst z knihy Černá sanitka, druhá žeň, která je podle Petra Janečka vyprávěna téměř o všech přehradách v České republice. Není asi překvapením, že nikdy nebyl tento příběh skutečně doložen. Tak vzpomínejte, kolikrát jste už podobnou zaručenou historku slyšeli:
"Slyšela jsem, že když stavěli přehradu na Slapech, tak tam omylem spadnul dělník do ještě měkkého betonu, byl snad opilej nebo co. Zkoušeli ho vytáhnout, ale nepovedlo se jim to, snad ho dokonce přitom přetrhli nebo tak. Ale nedalo se nic dělat, významná stavba socialismu měla přednost, tak ho tam chudáka museli zabetonovat a dodnes je tam někde v tý hrázi zabetonovanej."
Pokud byste vy sami znali nějakou jistojistě pravou historku, pošlete nám ji, rádi autorovi předáme.
