Čtyřicet let trvalo, nežli Londýňanka našla svého českého otce, pilota RAF
Angličance Lindě Vejlupkové trvalo celých čtyřicet let, nežli se znovu setkala se svým českým otcem, válečným pilotem RAF. Hledala ho v Česku, on přitom žil jen kousek od jejího anglického bydliště. Výjimečný životní osud ženy, která dnes pomáhá těm nejchudším a nejpotřebnějším rodinám v Kambodži, představí ve své pravidelné krajanské rubrice Milena Štráfeldová:
"Moje nejstarší vzpomínka na otce je z doby, kdy mi bylo pět nebo šest let. Vzpomínám si, že mne vzal na film Spící krasavice a také si pamatuju, že jsme seděli v horním patře londýnského double-deckeru a on měl na sobě uniformu pilota. Bydlela jsem tehdy u své anglické babičky v Londýně. Pamatuji si na něj ale jen po dobu asi jednoho nebo dvou let, protože potom se s maminkou rozvedli, a když jsem se pak na něj ptala maminky nebo babičky, řekly mi, že o něm nesmím mluvit."
Linda Vejlupková se až do smrti své matky v r. 1972 o otci nedozvěděla vůbec nic. Teprve pak po něm začala pátrat. Všechno, co o něm na začátku věděla, bylo jeho jméno, v Anglii velmi neobvyklé. Do té doby také neviděla svůj rodný list ani oddací list svých rodičů, kteří se vzali v Londýně v roce 1943. Právě na oddacím listě bylo uvedeno, že její otec je pilotem RAF. Pátrala po něm až do roku 1991.
"Vyzkoušela jsem všechno možné, abych ho našla. Československo ale bylo uzavřené a já jsem nemohla získat žádnou informaci. Za války byl v RAF, a dokud neuplynula padesátiletá lhůta, RAF mi nemohla poskytnou žádné údaje. A dokonce i když jsem přišla na československý konzulát v Londýně a požádala je, aby mi pomohli, skončilo to tím, že mne prosili, abych pomohla já jim, takže jsem se nemohla dostat z místa."
V roce 1986 odjela Linda Veljupková jako turistka do Ruska a do Československa. Musela jet na obě místa, protože v té době pracovala na ministerstvu obrany a nechtěla být nápadná tím, že má nějaké vztahy k Česku. Strávila tehdy čtyři dny v Praze a z telefonního seznamu si vypsala všechna jména Vejlupek, která našla. Bylo jich tam pět a Linda všem napsala, nikdo ale o jejím otci nevěděl. Paní Vejlupková pak odjela jako dobrovolník do Rumunska. Volala odtud do Prahy a pak se i setkala se dvěma rodinami Vejlupkových, s nimiž si dříve dopisovala.
Pak se ale Linda od Vlasty Vejlupkové doslechla o člověku, který si na jejího otce pamatoval ještě z války. Lindin otec u něj dokonce prodělával pilotní výcvik. Vzpomněl si, že pocházel z okolí Klatov.
"Tak Vlasta řekla: jeďme do Klatov a zkusme něco najít. A abych to zkrátila, ten večer jsme našli otcovu mladší sestru a jeho bratra. Žili dosud v domě svých rodičů v Klatovech, a stále ještě tam žijí. Zazvonily jsme na zvonek, a když moje teta přišla otevřít, Vlasta mne představila: to je Linda Vejlupková, hledá svého otce. Teta začala ve dveřích křičet, zavolala bratra, všichni vyběhli z domu a obklopili mne. A teta se mne ptala: proč, Lindo, nemluvíš česky? Tys přeci uměla česky? Já jsem jen říkala, že jsem to vůbec netušila."
Teta Lindě vyprávěla, že do Klatov přijela, když jí byly dva měsíce. Lindin otec se tehdy vrátil do Československa a začal pracovat jako vojenský pilot na základně v Českých Budějovicích. Pro jeho rodinu tam ale nebylo žádné ubytování, Linda proto žila u své babičky v Klatovech. Její dědeček tam měl pekařství a pro Lindu to bylo velmi šťastné dětství. Tehdy prý mluvila jen česky. V roce 1950, když jí bylo pět let, musela ale se svou anglickou maminkou Československo opustit a vrátit do Londýna. Později už neměla o svém otci žádnou zprávu. V Klatovech ji ale čekalo velké překvapení:
"Teta mi řekla: Lindo, tvůj otec žije a daří se mu dobře. Změnil si jméno na Walter a bydlí ve Wolverhamptonu v Anglii. To bylo sotva sto kilometrů od místa, kde jsem tehdy bydlela. Druhý den jsme mu z Klatov telefonovali a on se zhroutil. Když se totiž v roce 1975 podruhé ženil a chtěl, abych přijela na jeho svatbu, řekl mu můj nevlastní otec, že s ním nechci mít nic společného. Tak jsme se tenkrát nesetkali."
"Poprvé jsem do Rumunska jela poté, co byl popraven Ceausescu. V novinách se psalo o dětech, které kvůli kontaminované krvi onemocněly HIV. S přáteli jsme vybrali nějaké peníze, abychom jim pomohli, a zkusili jsme kontaktovat organizace, které tam pracovaly. Nikdo ale neměl zájem o nic jiného, nežli o peníze. Já jsem tam ale chtěla jít přímo pomáhat. Nakonec jsem tam odjela sama, zaplatila jsem si cestu, cítila jsem ale, že skutečně dělám něco užitečného. Nevěděla jsem sice, jak jim pomoci, nakonec se to ale povedlo, a bylo to velmi úspěšné."
V roce 1996 odjela jako dobrovolnice do Jihoafrické republiky, učila tam a pracovala i ve věznicích. Po dvou měsících ji pozvali, aby stejný program pomoci zavedla v Sierra Leone. Odjela tam před Vánoci, už v lednu ale začala občanská válka a humanitární pracovníci museli rychle odejít. Nové uplatnění pak našla v Kambodži. Britská vláda tam vysílala dobrovolníky, aby ve školách zavedli výuku angličtiny. Linda si tak Kambodžu i místní lidi oblíbila, že i když jí skončil kontrakt s britskou vládou, rozhodla se zůstat a pracovat dál mezi těmi nejchudšími:
"Šla jsem mezi vesničany, pracovala jsem s matkami a jejich dětmi, abych jim poskytla tu nejzákladnější pomoc. Učila jsem je samé jednoduché věci, aby dávaly dětem pít, když jsou nemocné, aby dodržovaly základní hygienu. I několikatýdenní děti tam totiž umírají na banální onemocnění, na malou horečku."
Dnes Linda Vejlupková v Kambodži spolupracuje s českými úřady. V roce 2005 věnovalo české velvyslanectví v Kambodži 150 tisíc dolarů na pomoc chudým rodinám. Linda Vejlupková a její kolegové tak mohli poskytovat potraviny více než dvěma tisícům rodin po dobu šesti měsíců. Pomohli také opravit či znovu postavit domy zničené při povodních. Letos požádala Lindu Vejlupkovou o spolupráci v Kambodži česká ADRA. Ta zde chce zavést sociální programy, které by Kambodžanům pomohly postavit se na vlastní nohy. A jak sama paní Vejlupková práci mezi těmi nejpotřebnějšími a nemocnými lidmi zvládá?
"Často jsem si myslela, že je toho na mne moc. Že je to příliš těžké a já musím odejít. Čas od času potřebují na pár dní odjet a odpočinout si. Když ale cítím, že jsem na dně, mám v počítači fotografie asi dvou tisíc lidí a rodin, kterým jsme pomohli. Tak jen sedím, prohlížím si je a pláču."
