V RAF bojovali i baťováci
Ve 30. letech minulého století byli prakticky po celém světě. Od Francie až po Indii nebo Filipíny. Řeč je o baťovcích, absolventech zlínské Baťovy školy práce, kteří založili a řídili filiálky jeho obuvnické firmy ve více než stovce zemí. Řada jich působila i ve Velké Británii, kde v letech 2. světové války bojovali proti nacismu v RAF. A právě jim věnuje Milena Štráfeldová dnešní krajanskou rubriku:
"Otec byl instruktor Baťových závodů a v roce 1938 odjel s celou rodinou do Baťovy pobočky v Tilbury."
Jaké to bylo ve škole?
"Tehdy jsme byli samí ogaři, takže můžeme spíš hovořit o tom, co jsme vyváděli, jak jsme se chovali, ale co se týká ostatního, tak jsme byli příliš mladí, abychom to vnímali."
Kolik Vás ve škole bylo?
"Já bych řekl, že nás bylo několik desítek. Podle toho, jak jsme se setkávali, a podle fotek tříd, které tam byly. Vzpomínám na své vrstevníky, jako Milana Andrýska, Davidovy, Ševčíkovy, Chytilovy, kteří tehdy chodili také do české školy. Pak v roce 1943 jsme se vrátili do Tilbury. Tam byla detašovaná třída, vícetřídka, která přes doktora Mlejnka z české doplňovací školy nám posílala testy. My jsme je vyplnili, dr. Mlejnek je opravil, vyzkoušel nás a tak šlo jedno školní období za druhým."
Navštívili vás někdy v české škole Benešovi?
"Vzpomínám si na paní Hanu Benešovou, když jsme byli na oslavách. Šli jsme tam v průvodu, paní Benešová šla vedle nás a já jsem stál tak metr a půl od ní."
V Tilbury, kde žila rodina Romana Horáka, byla ovšem jen jedna z mnoha filiálek Baťovy firmy. Jak uvádí Miroslava Štýbrová, vedoucí Obuvnického muzea ve Zlíně, v zahraničí jich před 2. světovou válkou vzniklo více než sto:
"V Evropě byly v Polsku, ve Francii, v Holandsku, ve Švýcarsku a v Anglii. Firma Baťa ale měla přes sto deset filiálek v celém světě. Myslím ve 30. letech, před 2. světovou válkou. Byly to opravdu velké výrobní filiálky, nejen obchodní domy nebo zastoupení. Samozřejmě jedna z největších byla v Indii nebo později v Indonésii, na africkém kontinentu. Dá se říct, že firma Baťa skutečně zaplavila celý svět. My jsme dokonce dohledali, že měla obchodní zastoupení na Filipínách, takže na světě neexistovalo místečko, kde by firma neměla svého, jak se tomu říkalo, velvyslance."
V samotném Tilbury žijí baťováci dodnes. Existuje tu jejich klub, knihovna, v roce 2004 se dokonce vypravili do Zlína.
"Přijeli s patrovým autobusem, byli to jak lidé starší, tak i poměrně mladí. Mnozí z nich umí česky. Spousta z nich ale nezůstala v Tilbury, ale odešli většinou do Austrálie. My máme dnes víc našich členů v Austrálii než v Anglii. Zřejmě pro ně byly podmínky v Austrálii lepší,"
říká Ing. Svatopluk Jabůrek ze zlínského spolku absolventů Baťovy školy práce. Mnozí baťováci se v letech 2. světové války zapojili do boje proti nacismu.
"Na zahraničních frontách, a tím nemyslím jenom Anglii, bylo během 2. světové války asi šedesát absolventů Baťovy školy práce. A pokud mám dobré informace, tak konkrétně v Británii to bylo asi devatenáct baťovců. Byli to hlavně piloti, ale řada z nich pracovala v pozemní službě. Z těch devatenácti pilotů se konce války dožilo bohužel jenom devět. Řada z nich padla nebo byla nezvěstná třeba při bitvě o Dunkerque,"
připomíná Miroslava Štýbrová. Většina z těch, kteří přežili, se po válce vrátila zpět do vlasti. Po únoru 1948 ale opět odešli do exilu a ti, kteří zůstali v Československu, se jen výjimečně dočkali uznání. Je mezi nimi i Pavel Kocfelda, pilot britské RAF, povýšený na generálmajora v květnu 1990. Zapsal své vzpomínky na cestu do exilu. Mnozí z baťováků odcházeli přes Polsko do Francie. Zde byli často nuceni podepsat pětiletý závazek služby ve francouzské cizinecké legii.:
"Jenže já jsem si říkal, že jsem nepřišel do Francie proto, abych někde v Africe honil Araby. Tak jsem s několika dalšími odmítl podepsat závazek do Legie, čímž nás vyloučili z letecké skupiny a museli jsme se starat sami o sebe. ..... Koncem června 1940 jsme se dostali do Anglie. Vše teprve začínalo. Doslova od začátku. Základní pěchotní výcvik, pak letecký od elementárních až po operační. Letiště Watchfield, Hullawington, Chester a konečně Hornchurch, východně od Londýna. Tam tehdy sídlila nejmladší československá peruť, třistatřináctá. S jestřábem ve znaku a českým heslem: jeden jestřáb mnoho vran rozhání. A tak jsem tu od ledna 1942 do konce roku 1943 nalétal při startech z pohotovosti, doprovodech lodních konvojů a bombardovacích letadel, hlídkových a přůzkumných letech i pověstných sweepech, tedy stíhacích akcích, celkem 260 hodin a 25 minut při 191 operačních letech."
vzpomíná generál Pavel Kocfelda. A Svatopluk Jabůrek o poválečném osudu baťovců, kteří bojovali v RAF, dodává:
"Většina z nich, když se tenkrát vrátila do Československa, měla velmi těžké podmínky. Byli považování napůl za špiony, proto se spousta z nich vrátila zpět. Jediný, kdo nebyl takhle perzekvován, byl nějaký Řezníček, který ke konci války přeletěl z Anglie na Slovensko na pomoc Slovenskému národnímu povstání. Čili se vrátil z ruské fronty."
