Ďábelský plán nevyšel

Vaclav Klaus, foto: CTK

Letošní volby budou jistě v příštích týdnech a měsících analyzovány ze všech možných úhlů pohledu. Jeden závěr je ale podle Zdeňka Vališe možné učinit už nyní: Klausova ODS tolik taktizovala, až přetaktizovala.

Vaclav Klaus,  foto: CTK
Čeští pravicoví politici nakladli mezi sebe v devadesátých letech minulého století tolik minových polí, až byla po mimořádných volbách před čtyřmi roky cesta k jakékoli dohodě dočista zatarasena. Logickým důsledkem tohoto stavu se nakonec stala opoziční smlouva, uzavřená mezi občanskými a sociálními demokraty. Ponechme stranou fakt, že tato nestandardní forma spolupráce rozhodně nebyla zdrojem veškerého zla a nesnází české politiky, jak léta tvrdili všichni kritici smlouvy, a že naopak přinesla zemi tolik potřebnou politickou stabilitu. Na začátku byl ale ďábelský plán, jehož duchovním otcem měl být tehdejší místopředseda ODS Miroslav Macek. Strana se po pádu Klausovy vlády koncem roku 1997 a následném rozkolu potřebovala zkonsolidovat. A tomu měla posloužit opoziční smlouva.

ODS se bude nepřímo podílet na vládnutí, udrží důležité pozice, a přitom neponese žádnou odpovědnost. Ve vládnutí zcela nezkušená sociální demokracie se historicky znemožní a v následných volbách zkonsolidovaná ODS opět zazáří jako jediná síla schopná vést zemi kupředu. Nyní už ale víme, že tento plán nevyšel. Premiér Zeman dokázal postupem času proměnit počáteční zástup nezřetelných figur v docela činorodý a efektivní kabinet. Sociální demokraté získali sebedůvěru a dozráli. Když si to ODS uvědomila, bylo už pozdě. Klausova strana si vlastně vytvořila vládní alternativu vůči sobě. Mnozí lidé najednou zjistili, že zemi může vést poměrně úspěšně i jiná garnitura. Zeman prostě kalkuloval lépe než Klaus a z opoziční smlouvy tak vytěžil mnohem víc než jeho protějšek. V letošních volbách vsadili stratégové ODS na jinou, neméně riskantní taktiku.

Mnoha lidem v uplynulých týdnech neušlo, že občanští demokraté se pokoušejí dotlačit stranu k volebnímu vítězství po zádech komunistů. Stejně jako před čtyřmi roky také tentokrát vycházel taktický plán z jasné rovnice: čím úspěšnější budou komunisté, tím slabší bude sociální demokracie. A tím menší také bude mít šanci vytvořit vládní spojenectví s koalici lidovců a unionistů. Naopak vítězná Klausova strana pak se sociálními demokraty vyjedná obdobu opoziční smlouvy, jen s opačnými rolemi. A tak bylo zajímavé sledovat, jak velký prostor najednou dostávají komunisté v obou největších soukromých televizích, o jejichž náklonnosti k ODS si cvrlikají nejen vrabci na střeše. Během celé volební kampaně se také občanští demokraté nijak nevymezovali vůči komunistům. Za největší levicové nebezpečí pro zemi naopak v posledních týdnech označovali sociální demokraty, kteří údajně ohrožují budoucnost národa. Jenže to, co slavilo částečný úspěch před čtyřmi roky, se tentokrát už ukázalo jako kontraproduktivní. Takto vedenou kampaní poskytovala ODS občanům pouze průzračný příklad pokrytectví.

Stejně pokrytecky pak vyznívala v sobotu večer slova Václava Klause, v nichž vyjádřil zděšení nad tím, že všechny parlamentní strany utrpěly ztráty, pouze komunisté své pozice výrazně posílili. Ani hra s komunistickou kartou ODS nevyšla tak, jak si představovala. Počátek dnešního debaklu lze ale vysledovat už při taktizování v roce 1998.